Juliin deník - 27. díl

Iris... Můj anděl. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit... Ještě před pár dny jsem si připadala tak sama, protože moje jediná kámoška na mě kašle, a najednou mám nejen ukecaný hlas v hlavě, ale dokonce anděla! A oba na mě mají dávat pozor. Sice bych měla mnohem radši za kamarády obyčejné vrstevníky a nebyla neustále pod něčím dohledem, jenže to bych toho chtěla moc. Člověk si prostě nevybere.
Ještě nějakou dobu jsem seděla na lavičce, vystavená slunečním paprskům, a užívala si toho příjemného bezstarostného pocitu, který do mě vlévala Iris. Bezstarostného... panebože, to zní jako bych byla zfetovaná! To snad zatím ne... Spíš tak trochu omámená, řekla bych. Nic ilegálního to vážně nebylo – pokud tedy není zakázáno mít svého anděla...
Něco se mi v hlavě uchechtlo. Žádné něco, já vím přesně, KDO to byl. Můj milý mentor se mi směje kvůli tomu, že myslím na hlouposti. Jo, já to přece vím. Zabývám se nesmyslnými malichernostmi. No a?
Nebudu vám lhát – malinko jsem se na té lavičce zapomněla, stejně jako včera... Ne, nebylo deset hodin, ale takových osm už určitě. Slunce skoro zapadlo, tma však ještě nebyla, spíš šero. Za to mě snad tetičky nezabijou, vždyť domů je to kousek. Můžu jim říct, že jsem byla u Nely. Jasně, abych si úplně nevymýšlela, stačilo by říct, že jsem zůstala u kamaráda, co měl včera tu nehodu – jenže těžko by mi uvěřili, že mají v nemocnici návštěvní hodiny do osmi. Nela to jistí. Tety jí znají a ví moc dobře, že to není žádné podivné individuum. Přece jim nebudu vykládat, že jsem odpoledne strávila v parku s andělem.
Zvedla jsem se z lavičky a zamířila domů. Musela jsem projít přes celý setmělý park, ale to snad zvládnu, říkala jsem si. Popravdě, takhle navečer působil liduprázdný park docela strašidelně. Pro jistotu jsem zrychlila a modlila se, ať jsem odtamtud co nejdřív venku. Najednou jsem ztuhla. Zaslechla jsem přidušený výkřik. Polekaně jsem se rozhlédla. Neozývalo se to z moc velké dálky. Popošla jsem pár kroků, když jsem konečně spatřila, odkud to vychází. U velkého křoví stála mohutná mužská postava a pod krkem držela drobnou stařenku, která sebou zmítala ze strany na stranu a v rukou křečovitě svírala kabelku. Postřehla jsem, jak se jí pod bradou cosi leskne, z čehož jsem usoudila, že má na krku nůž...
Proboha, co teď mám dělat? Otočit se a utíkat pryč? Jenže co ta nebohá stařenka? Přece ji tam nenechám! Musím jí pomoct. Ale co já tak zmůžu? Kdybych zavolala policii, bylo by to k ničemu, trvalo by věčnost, než by přijeli. A pustit se do toho chlapa? To těžko. Byl to pořádný obr a navíc svalovec. Ani ve snu bych ho nepřeprala. Ledaže bych byla neviditelná. Což nejsem. Anebo... jo?
Jak jsem tam tak nehnutě stála a přemýšlela, co udělat, nedošlo mi, že mě ten chlap klidně může vidět. Zrovna otočil hlavu mým směrem a koukal přímo na mě... A sakra, teď bude asi nejlepší, když budu přece jenom utíkat! Jenže on jako by mě vůbec neviděl. Bez jakékoliv změny výrazu ve tváři se sklonil zpátky ke stařence a něco mumlal, nejspíš jí vyhrožoval. Copak mě doopravdy neviděl? Uvědomila jsem si, že stojím přímo pod lampou – jednou z mála v parku. To si mě musel všimnout! Počkat, něco mi tu nesedí... proč není nikde na zemi můj stín? Vždyť jsem pod lampou! Ááá! Měla jsem co dělat, abych nevyjekla zděšením. Těžko mě viděl, když jsem se neviděla ani já sama. Jo, moje ruce, nohy, celé tělo splývalo s okolím. Já jsem byla fakt neviditelná!!
Jen co jsem se vzpamatovala, vyrazila jsem té ženě na pomoc. Bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem se napřáhla a... dala jsem mu pěstí do nosu, až se skácel na zem. Stařenka zůstala stát a jen na něj vytřeštěně zírala. Já jsem ho ještě pro jistotu párkrát kopla – asi si umíte představit kam. Neviděl mě, tak proč ne, že? Ehm, machruju tady, ale kdybych nebyla neviditelná, dopadlo by to jinak... Neptejte se jak.
„Děkuju ti,“ řekla stařenka, sotva se trochu oklepala z toho šoku. Teď jsem zase zírala já. Ona mě vidí?? Vždyť jsem byla pořád neviditelná. Ona se navíc nedívala přímo na mě, říkala to kamsi do prázdna. Jak o mně ale mohla vědět?!