Vyvolená 11.Kapitola

„ Julie nedělej to! To on ti pomohl zpět a tím ti zachránil život!!“
„ Dělá to jen kvůli sobě!“
Najednou se Julii v hlavě ozval neznámí ženský hlas.
„Nezabíjej ho i on si prošel tím co ty.“
„Proč bych ho neměla zabít to on všechno zavinil?“
„ I ty na tom máš svoji vinu mohla si poslechnout svou matku, nemusela si odcházet z domu i on by ti to mohl vyčítat jako teď ty jemu vyčítáš co udělal. Ale on se to snaží odčinit tím, že ti pomáhá.“
„ Kdo jste??“
„Jednou se to dozvíš, ale teď není ten správný čas. Musíš se snažit vrátit zpět do reality a začít bojovat na straně dobra tak jako to mělo být. Dej lidu naději, že neztratili vše. Že mohou věřit.“
„Ale co když už nechci nic z toho já se nikoho neprosila o nic z toho chtěla jsem se jen schovat a takhle to dopadlo.“
„Julie někde uvnitř cítíš, že to tak musí být.“
„Ne necítím jediné co cítím někde hluboko v sobě je to zlo. To zlo co mě ovládalo, co mě nutilo zabíjet a ničit jak mám vědět, že znovu nepodlehnu. Jak mi můžete věřit, že znovu nezradím??“
„Protože máš čisté srdce, které touží po lásce a rodině. Protože tě znám víc než si myslíš.“
„Jak mě můžete znát když ani já sama už nevím kdo jsem??“
„Vidím ti do duše!“
Najednou hlas utichl a Julie se opět ocitla v pokoje kde držela Adama pod krkem a chystala se ho zabít. Sára na ní zoufale něco křičela. Julie položila Adama na zem. Ten se zhluboka nadechl a poodstoupil směrem k Sáře.
„Promiň já ……,“ omlouvala se Julie.
„To nevadí hlavně prosím tě vypij tohle a už to nikdy nedělej víme, že je to pro tebe těžké ale budeš se muset naučit ovládat tu zlobu a hněv v sobě aby se nedala zlu šanci se tě znovu zmocnit.“
Julie si od Adama vzala druhý lektvar a vypila jej. Nyní se cítila zase tak slabá tak moc se jí chtělo spát.
„Co to bylo za driák?“
„Teď budeš spát musíš načerpat síly aby se mohla začít trénovat jakmile Nagris zjistí, že jsi zase na straně odboje pokusí se tě zabít dokud ještě nemáš moc síly.“
Jenže Julie už Adama nevnímala odebrala se do krajiny snů. Všude byly zelené louky, zurčící potůčky, jasně modré nebe. Bylo jí tam tak krásně a příjemně. Lehla si to trávy a oddala se milosrdnému spánku.
Vzbudila se až druhý den ve své posteli. Rozhlédla se po celém pokoji. Nic se nezměnilo jakoby neodešla, nebo je to také sen?? Ptala se sama sebe a váhavě se zvedla z postele. Udělala pár kroků až přešla ke dveřím. Chytila za kliku, ale bylo zamčeno.
„Jak jen jsem si mohla myslet, že když mě vrátí do mého pokoje tak ještě nechají odemčeno.“
V tom se ozvalo zaklepání pak chrastění klíčů v zámku a nakonec se dveře otevřeli. Stála v nich matka se Sárou obě je následoval Adam který nesl nějaké lahvičky.
„A ty už jsi vzhůru tak co jak ti je??“
„Je mi fajn jak by mi asi mělo být?“
„No nic dneska ještě budeš odpočívat, dostaneš nějaké lektvary a pak ..“
„A pak co ?“
„Musíme začít s výukou, Nagris šíleně zuří obrací celé království naruby jen aby tě našel. Nevěřím tomu, že tě dokážeme skrývat moc dlouho musíš být schopná se mu postavit a případný boj vyhrát.“
„Ale co když nechci bojovat nechci tohle všechno?“
„ Kéž bychom ti mohli říct, že nemusíš bojovat ale to nejde,“ řekla smutně Sára a Julii objala.
„Tak jdeme na to,“ řekla z ničeho nic rázně Julie.
Adam k ní přistoupil a podal jí lahvičku s lektvarem.
„To vypij!“
„Co je to zase za utrejch to musím pořád něco pít?“
„Pomůže ti to. Utlumí to ty tvoje noční můry a tak nějak i to zlo co v tobě zůstalo, abychom mohli začít trénovat.“
Julie to s nechutí vypila. Netvářila se zrovna příjemně. Ale co mohla dělat. Trochu se jí zamotala hlava a celá místnost kolem ní se roztočila. Zavrávorala. Adam jí zachytil pro případ, že by omdlela. Ale Julie to vybalancovala. Za chvilku se všechno ustálilo.
„Tak co jak ti je?“
„Jak asi, to nemůžeš ukuchtit něco po čem mi nebude tak zle,“ rýpla si Julie.
„Bohužel ještě tak dva dny ti po tom bude takhle s tím nic nenadělám.“
„Tak to je super!“
Došla až k posteli a flákla sebou na ní.
„Tak vstavej musíme začít cvičit není čas na lenošení.“
„Já nikam nejdu chci spát, chci tohle všechno zaspat!“
To už Adam nevydržel a popadl Julii za ruku a zvedl ji z postele. Nedalo mu to moc práce Julie byla hubeňour těch pár kilo bylo jako nic.
„Pusť mě,“ sykla Julie.
„Ani mě nehne, ty půjdeš okamžitě cvičit a to sebeovládání to teď budeš potřebovat!“
„A jako na co,“ protestoval Julie stále ještě v Adamově sevření.
„Musíš se naučit ovládat svoje pocity hlavně zlobu atd.. no prostě se musíš naučit ovládat jinak by se ti mohlo něco stát nebo někomu dalšímu. Nezapomínej, že jednou se budeš muset s Nagrisem utkat a to zlo v tobě bude bojovat to si nemysli budeš se ho muset naučit potlačit.“
„Nagrise zabiju jak prd,“ křičela hystericky Julie.
„Jak myslíš tak víš co půjdeme do simulační místnosti a uvidíme jestli to dokážeš.“
„Klidně.“
Odešli do simulační místnosti. Julie šla pomalu naplněná neurčitými pocity přesto plna odhodlání ukázat všem, že ji podceňují. Ona přece není zlá ani žádné zlo v sobě nemá.
Pomyslela si.
Adam se zastavil před velkými dveřmi na panelu vedle nich zadal nějaký kód a dveře se otevřeli. Před nimi se objevila obrovská prostorná místnost která dominovala malá kabinka zavěšená u stropu.
„Co to jako má být,“ zeptala se Julie.
„To je simulační místnost tady se dá naprogramovat jakákoliv situace a ty můžeš třeba bojovat na měsíci nebo se vrátit na zem všechny obrazy se odebírají z paměti proto obraz Nagrise bude jako živý. Stejná gesta, hlas. Uvidíme jestli se mu dokážeš postavit a pokud ne. Tak budeš poslouchat co ti říkáme my a budeš dělat co chceme.“
„A když ho porazím tak …. Si budu moct dělat co chci.“
„To ne jen se budeš moci více rozhodovat a bude na tvůj názor brán větší zřetel.“
„To není fér,“ kňourala Julie.
„ Tak co bereš to??“
„Tak jo.“
„My budeme nahoře v té kabině všechno se natáčí na kamery takže ti pak ukážeme kde si udělala chyby z toho se taky hodně naučíš.“
Julie zůstala stát uprostřed ohromné místnosti zatímco ostatní vyjeli výtahem to té malé místnůstky nebo co to bylo, která byla zavěšená u stropu.
Chvilku se nedělo nic pak Julii zabrnělo po celém tele.
„To nic není neboj,“ ozvalo se odněkud.
Julie to už však moc nevnímala najednou stála zase v paláci přímo před Nagrisem ten jí zrovna poroučel aby šla do další budovy a pobyla další lidi. Julie se mu snažila postavit jediné co dokázala bylo říci ne a víc nic. Svou moc nemohla na Nagrise použít nešlo to něco v ní ji v tom bránilo. Tak moc si přála aby to dokázala aby ho zničila a bylo po všem ale nic se nestalo. Zůstala tam stát jen s napřaženou rukou ale nic. Nakonec jí napadlo vzít meč který měla na zádech.
Uchopila ho pevně do obou rukou a pokusila se o útok. Nagris její útok odvrátil. A sám se napřáhl a úderu. Rozjel se nelítostný boj. Každý zásah Julii bolel jako pravý ale zraněná doopravdy nebyla.
Chystala se k dalšímu výpadu. Postavila se do nejstabilnějšího postoje aby ránu ustála pokud by ji Nagris opět vykryl. Rozmáchla se ale jejich meče se ve vzduchu střetli s takovou razancí až ji rozbolelo rameno. I přes bolest se snažila svým mečem odstrčit Nagrise. Ale bez výsledku ten jen v klidu stál a vysmíval se jí do očí.
„To je všechno co umíš, nemáš na to aby si mě zabila si moje slyšíš moje!“
„Nikdy nebudu dělat co chceš, nikdy,“ křičela Julie.
Všechno bylo tak skutečné neuvědomovala si, že je to jen simulace. Na povrch se drali opět veškeré vzpomínky na to co spáchala na tu hrůzu a bolest co způsobila. Nenávist k sobě samé.
Sára která to vycítila ukončila stiskem tlačítka celou simulaci. Julie se zhroutila na zem. Unavená. Celé tělo jí bolelo. Všichni k ní přiběhli.
„Jak ti je,“ ptala se matka.
„Je mi dobře měli jste pravdu nedokážu to nejde to prostě ho nikdy neporazím on… já … nemůžu prstě to nejde i přeze všechno ho nikdy neporazím, nikdy!“
„Porazíš jen musíme trénovat alespoň vidíš, že jsme měli pravdu.“
„Už není moc času,“ Pronesl z ničeho nic Adam.
„Jak to víš,“ ptala se ho Sára.
„Něco se děje cítím to a není to nic dobrého.“

Ani nevěděl jakou měl pravdu. To Nagris který byl vzteky bez sebe. Nechal prohledat každý dům zajmout plno lidí. Nechtěl se své loutky tak lehce zdát. Nevěřil, že by ji někdo mohl poštvat proti němu. Musí ji nají aby ji osvobodil a ona se mohla pomstít svým věznitelům a pak vykonat pomstu na své rodině tentokrát už neměl v plánu ušetřit Juliinu rodinu. Zuřil a zloba mu zatemnila mysl. Jediné co chtěl a slovo které mu dávalo smyl byla pomsta. Tak moc toužil po moci, že byl ochoten obětovat i vlastní rodinu.

„Půjdeš si lehnout,“ řekla Sára rázně.
Julie neměla sílu aby jí odporovala. Vydala se tedy za značné pomoci Adama do svého pokoje kde jí uložili. Netrvalo dlouho a Julie usnula. Všichni ostatní odešli také do svých pokojů jen Sára tam ještě chvíli zůstala. Sedla si k Juliině posteli. Nakonec jí přemohla únava a ona usnula. Ráno když se probudila. Byla celá rozlámaná, ale pohled na Sáru ji zpravil náladu. Jemně do ní šťouchla.
„Tak vstávej ty ospalče.“
„Co, co se děje?“
„Nic asi si tu usnula.“
„Asi ano.“
„Kam pak jdeš,“ zeptala se Sára odcházející Julie.
„Jdu se projít.“
„Bohužel ty nikam nemůžeš je to až moc nebezpečné a navíc musíme začít cvičit takže se běž převléct a jdeme na to.“
Julie došla pomalu až s odporem do koupelny tam se zamkla a zůstala tam další hodinu. Sára která to nevydržela začala bušit na dveře a prosit jí ať otevře. Julie nakonec otevřela s nechápajícím výrazem se podívala na Sára a řekla:
„Co se děje děláš rámusu kterej se nedá vydržet.“
„No když si dlouho nešla tak no to je jedno už si hotová?“
„Ano.“
„Tak jdeme.“
„A co ostatní,“ zeptala se Julie.
„Oni tam dorazí to se neboj.“
Sára dovedla Julii do velké místnosti na jejímž konci stálo několik terčů podobných tomu na kterém Julie cvičila prvně. Dále tam pak byla i plocha pravděpodobně na cvičení soubojů muž proti muži. Nějaké posilovací stroje.
„A co jako teď?“
„Teď se nejprve rozcvičíme a zkusíme co všechno ovládáš.“
Sára ukázala prstem na dvě malé kabinky a řekla.
„Máš tam oblečení tak se jdi převléct v džínách cvičit nebudeš.“
Julie se šla převléci. Vešla do kabinky na jedné z poliček bylo složené oblečení. Sportovní volné kalhoty, tričko s krátkým rukávem a nějaké tenisky. Chvilku na to koukala ale nakonec se odhodlala a převlékla se do připraveného oblečení. Udivilo jí jak ji všechno padlo. Ještě chvilku se prohlížela ve velkém zrcadle ne stěně. Pak vyšla ven tam už netrpělivě přešlapovala Sára.
„Co si tam dělala takovou dobu?“
„Nebuď nervní!“
„Víš co necháme toho hašteření a začneme něco dělat,“ zavelela rázně Sára.
Julie se pomalu sunula za ní do středu haly a plochu s prapodivným povrchem vypadalo to jako nějaká guma. Postavila se na jeden konec a čekala co si Sára zase vymyslí dneska byla nějaká nadšená do všeho kolem výcviku.
„Co tam tak stojíš rozcvič se a zkusíme si zápas jen mi dvě proti sobě bez použití sil.“
Julie se neochotně rozcvičila udělala několik cviků na protažení celého těla. Které si pamatovala z hodin tělocviku když chodila na Zemi do školy. Pak už jen čekala až ji Sára vysvětlí zbytek podrobností. Nemusela čekat dlouho Sára po ní hodila rukavice a chránič na hlavu.
„Co to je to budeme jako boxovat nebo co?“
„Ne to jen abych ti moc neublížila,“ usmívala se Sára.
„To určitě uvidíme kdo komu ublíží.“
Postavili se do bojových pozic. Sára na ní pokynula pravou rukou. Což byl pro Julii signál k útoku. Pokusila se tedy udeřit pravou rukou přímo na solar. Ale Sára její ránu bleskově vykryla a obratem jí vrátila dobře mířenou ránu do pravé tváře.
„Takže válka jak chceš,“ brblala si Julie.
Rychlými kroky mrštně přiblížila k Sáře a pokusila se o výkop pravou nohou aby Sáru zasáhla. Také se nezdařilo Sára opět ránu vykryla.
„Nějak ti to nejde mladá dámo,“ rýpala Sára.
Což Julii absolutně dopálilo. Najednou cítila jak jí tělem proudí obrovská energie poháněná jejím vztekem. Nyní už se neovládala. Pokoušela se o další výpad nyní již s větší razancí. Takovouto sílu Sára nečekala a útok který se snažila vykrýt měl za následek ztrátu rovnováhy a pád na zem. Seděla na zemi dívala se do Juliiných očí které nyní žhnuly zlobou. Pokusila se vycítit co Julie cítí ale odpovědí ji byla jen ukrutná bolest hlavy kterou jí způsobila Juliina reakce na pokus o spojení.
Naštěstí v tu dobu do tělocvičny přišla matka s Adamem. Když viděli Juliin výraz okamžitě zareagovali. Adam jí pomocí své moci strhnul na zem a tam jí dal pár facek aby se probrala. Matka mezitím pomáhala Sáře vstát.
„Co se tu stalo proč jste na nás nepočkali,“ ptala se matka Sáry.
„Nic moc chtěli jsme si zatrénovat boj zblízka bez použití moci ale nějak se nám to zvrtlo.“
„Je ti něco?“
„Ne jen mě bolí strašně hlava pokusila jsem s Julií spojit a něco se asi pokazilo místo toho mě rozbolela šíleně hlava.“
Mezitím se Julie probrala. Její oči měli zase normální barvu.
„Co se stalo,“ ptala se nyní zmatená Julie.
„Nevím ale mám takovou teorii,“ prohlásil Adam zbývajíc se ze země.
„A jako,“ optala se Sára.
„Julie se opět neovládla a zloba ní ji ovládla. To se nesmí opakovat je jasné, že se musí naučit nejprve ovládat nebo někomu ublíží. A hlavně ten oheň v jejích očích nesmí vzplát nikdy rozumíte nikdy!“
„Proč,“ ptala se váhavě Sára.
„Je to oheň spalující duši, už by nikdy nebyla taková jako nyní musí se naučit ovládat je to plamen nicoty.“
„Ale jak to, že to Julie ovládá to přece není v jejích schopnostech?“
„To nevím nikdy ho žádná vyvolená neuměla používat protože by je dříve nebo později zahubil. Jediný kdo znal jeho moc byl…“
Adam se odmlčel. Nastalo hrobové ticho. Nakonec ho prolomila Sářina slova.
„Kdo no tak nám to řekni!“
„ No byl to Hodši ten jediný ho znal a moje ….“
„Kdo další pokračuj co tvoje,“ ptala se ho matka.
„Moje matka,“ koktal Adam.
„Jak to myslíš tvoje matka? Kdo byla tvoje matka?“
Nyní musel Adam s pravdou ven nemohl dál zapírat jen by ztratil důvěru všech a hlavně Julie která na něj nyní tázavě hleděla neschopna si tohle všechno srovnat v hlavě aby jí to dávalo smysl. Nakonec Adam promluvil.
„Kalina, byla moje matka a …“
„To znamená, že Nagris je tvůj otec,“ vykřikla Sára.
V Julii hrklo teď už nerozuměla ničemu.
„Ale ….. Ale ty nemůžeš být vždyť,“ blekotala Julie.
„Bohužel, rodiče si nevybíráme. Moji matku někdo zavraždil, protože pomáhala odboji,“ blekotal Adam.
Matka ho přerušila. Naklonila se k Julii pohladila ji po vlasech a řekla.
„ To ona ti zachránila život nebýt ji tak by tě Nagris dostal. Než jsme ji však mohli ukrýt a zjistit jestli se podařilo zachránit tebe a co se vlastně stalo Nagris ji dal zabít. Nemohli jsme nic dělat.“
Adama se zmocnil vztek, zloba. Sára ho objala.
„Neboj jednou svou matku pomstíš jednou bude Nagris za všechny své hříchy pikat.“
Julie měla v hlavě zmatek nechápala nic ten kdo jí pomáhal komu začínala věřit byl syn toho koho nenáviděla. Toho kdo jí tak ublížil. Koho chtěla zabít. Mohla mu ještě věřit mohla věřit všem tady nebo je to jen další klam a ona opět jen plní něčí příkazy které povedou jen k dalšímu utrpení nevinných.
Zmatek který nyní měla vycítila Sára.
„Neboj nikdo ti nechce nařizovat nic chceme tě chránit. Až budeme bojovat proti Nagrisovy nebudeš tam sama budeme tam s tebou. A spousta dalších lidí kteří věří v dobro a ve vyvolenou která je dovede k vítězství. Je pravdou, že boji se tak jako tak nevyhneme a ty také ne ale chceme tě alespoň co nejlépe připravit kdyby to bylo možná já bych tuhle povinnost vzala na sebe ale nemohu ty jsi byla vybrána nést toto břímě po nesnadné cestě osudu.“
Sára nechápala kde se v ní tato slova berou. Jako by to ani nebyla ona kdo mluví. Přesto tato slova vyšla z jejích úst.
Julie nyní už stála jako opaření. Jako by se každé slovo dotýkalo její poraněné duše jako by se jí zarývalo hluboko do srdce. Nyní necítila strach ani zlobu. Jen klid ten dlouho hledaný klid který dodává jistotu. Objala Sára dnes poprvé jako svou sestru. Vroucně od srdce. Nyní věděla, že není sama.
„Zvládnu to já to dokážu vím to,“ šeptala Julie.
„Já vím vždycky jsem to věděla,“ odpověděla jí Sára.
„ Tak se dáme do výcviku,“ zavelela rozhodně matka.
Julie se postavila a čekala co si na ní vymyslí tentokrát. Nebylo to nic nečekaného neřadě byly terče. Julie se postavila na vyznačenou značku. Soustředila se jak nejvíce mohla nenechala své pocity aby jí ovládali už ne. Nikdy je už nenechá nechce aby jí ovládali a ubližovali. Cítila se tak silná a vyrovnaná jako ještě nikdy před tím.
Natáhla ruku a zapálila jeden z terčů. Na dlaních se jí rodili ohnivé koule a ty posléze zasahovali jeden terč za druhým. Žádný zásad vedle, žádné pochyby.
Když všechny terče hořeli poklekla položila ruku na zem. Najednou se zvedla tlaková vlna která se šířila celou místností. Když dorazila tlaková vlna k terčům ty okamžitě pohasli a v nastalé záři pulzující energie se změnili v prach.
Všichni stáli a nevěřícně se dívali na Julii která se k nim nyní otáčela s výrazem naprostého uspokojení.
„Tak co stačí nebo to mám zkusit ještě jednou?“
„Ne to je úžasný jak si to dokázala,“ blekotal Adam.
„Já ani nevím šlo to nějak samo,“ culila se Julie.
„No pokud i ostatní věci zvládneš takto tak můžeme prohlásit, že jsi připravená hlavně nezapomeň sebekontrola, ovládání nesmíš nechat emoce aby tě ovládly.“