Juliin deník - 28. díl

28. června, úterý

Nepřítomně jsem bubnovala prsty na lavici a čekala, až zazvoní a já konečně nebudu muset poslouchat monotónní hlas naší dějepisářky Tučkové, která si ani poslední týden ve školním roce nedá pokoj a musí nám vykládat o událostech starých skoro jako ona sama...
Hurá! Jak nádherné mi to jindy příšerné drnčení dnes připadalo! Okamžitě jsem naházela do tašky všechno, co se mi povalovalo na lavici, krátkým „čau“ jsem se rozloučila se zasněnou Nelou, která si pečlivě skládala věci, a vyletěla jsem ze třídy. Dnes jsem se vážně nemohla dočkat, až Romana uvidím. Musela jsem mu povědět, co se mi včera přihodilo. A o tom, že mám novou schopnost – juchů, umím být neviditelná! Dobře, přiznávám, zatím jsem nepřišla na to, jak to funguje, ale hlavní je, že se mi to už jednou (nechtěně) podařilo. Zbytek by snad měl být hračka. Nebo v to alespoň doufám.
„Překváápko!“ zvolala jsem, jakmile jsem po krátkém zaklepání otevřela dveře a doslova vletěla dovnitř.
„Ahoj, dneska nějaká veselá, ne?“ nestačil zírat Roman.
„Ahoj, jasně, nemohla jsem se dočkat, až tě uvidím,“ zazubila jsem se a kecla si na jeho postel. Ať si to přebere sám, jestli jsem to myslela vážně nebo si dělala srandu. No, možná jsem si srandu nedělala... „Tak co, přežil jsi odběr krve?“
„Jo, pohoda... A cože máš tak dobrou náladu? Nepila jsi něco? Nebo spíš nebrala?“
„Né, prosím tě! I když... jo, to ti taky vlastně musím říct.... Od té doby, co mám anděla, se cítím skvěle...“
Skvěle, to jsem přehnala... Tak se teda mám o hodně líp než předtím.
„Jo? Tak to jsem rád.“
„Představ si, včera, když jsem šla od tebe, jsem seděla v parku a ona se mi ukázala.“
„Ona?“
„Jo, ona. Jako můj anděl myslím...“
„Aha. A říkala něco?“
„Jo. Říkala... říkala, no že je můj anděl. A jmenuje se Iris.“
„Hmm, hezké jméno.“
„Jo, stejně krásné jako ona. Kdybys jí jen viděl...“
„To bohužel nemůžu.“
„Já vím... A nebudeš mi věřit, co se mi stalo potom, když jsem šla domů...“
Vyprávěla jsem mu celou historku o tom, jak jsem byla svědkem přepadení, jak jsem byla absolutně zoufalá, protože jsem nevěděla, co mám dělat, a jak jsem nakonec tu stařenku zachránila. Jen o tom, jak mi poděkovala, jsem pomlčela.
„Takže ty umíš být neviditelná?“
„To si piš. Akorát zatím pořádně nevím, jak mám tuhle schopnost používat... Nevím, jak jí vyvolat, ani jak zařídit, abych byla zase vidět.“
„S tím si nedělej hlavu. Přijde to časem.“
„Ty, Romane... Můžou tě vidět ostatní patroni, když jsi neviditelný?“
„No já myslím, že ne. Pokud nejsou nějací extra schopní... Proč se ptáš?“
„Jen tak.“
Usmála jsem se na něj. Taky se usmál. Bože, on má tak krásné oči... Proč jsem si toho doteď nevšimla? Ne, Julie, na co to myslíš!
„Sluší ti to, když se směješ.“
Eh, cože to řekl? Nejradši bych zvolala „tobě taky“, ale odolala jsem. Musel se spokojit s obyčejným „díky“. Uáá, poprvé v životě mi řekl nějaký kluk, že mi to sluší! A zrovna tak pěkný... Sakra, sakra, sakra! Seděli jsme vedle sebe na posteli a dívali se navzájem do očí. Nějakou náhodou – jinak si to neumím vysvětlit – se naše hlavy začaly pomalu přibližovat. Najednou jsem mohla spočítat každou pihu na jeho nose. Byl tak blízko...