Juliin deník - 29. díl

Stále jsem tomu nemohla uvěřit. O mě nikdy žádný kluk ani nezavadil pohledem a teď jsem tam seděla vedle nejkrásnějšího kluka, jakého jsem zatím potkala, mezera mezi námi se pomalu ale jistě zmenšovala a srdce mi bušilo jako o závod. Připadala jsem si jako ve snu. Chybělo snad už jen několik málo milimetrů k tomu, aby se naše ústa setkala. Už jsem téměř cítila jeho rty na svých... Málem mě políbil. Málem... Žádné málem by nebylo, kdybych byla úplně obyčejná holka, za jakou jsem se ještě do nedávna považovala, a kdybych neměla uvnitř hlavy mentora, který si dělá, co se mu zachce! Mám holt smůlu – ne všechny sny se vyplní...
„Tohle nejde,“ slyšela jsem ze svých úst. Z MÝCH úst?? Já to ksakru neřekla! Ten hajzl, tohle mu nedaruju! Jak se opovažuje?!
„Jo, jasně... promiň, já... já,“ hledal Roman slova a rozpačitě se přitom díval do země.
„Ne! Počkej! To... to jsem neřekla já!“
„Ne? A kdo to teda řekl?“
„No kdo myslíš? Asi jsi zapomněl, že mám v hlavě společnost... Do všeho mi kecá! Sice jsem si už celkem zvykla, ale že za mě bude rozhodovat i v tomhle... Promiň, mně je to fakt líto... já...“
Teď jsem pro změnu já nevěděla, co mu mám říct. To, jak ráda bych ho políbila, ale že se bojím, aby to ten beze jména zase nezkazil, mu asi vykládat nebudu. Sakra! Já bych ho... nakopla! Mentora samozřejmě. Škoda že se to nedá uskutečnit.
„To je v pořádku... Když nechtěl, aby se to stalo, tak asi bude mít dostatečně dobrý důvod. A vůbec, je to moje vina. Nechal jsem se unést. Promiň mi to...“
Cože? Tak on mě skoro políbí, MŮJ mentor to překazí a on se mi za to bude omlouvat?
„Co blbneš? Ty za to přece nemůžeš. Když už, tak jsme se nechali unést oba...“
Vypadal vážně docela zklamaně. Jenom jsem nevěděla, jestli ho mrzí to, že se náš polibek neuskutečnil nebo to, že se málem uskutečnil... Možná jsem si to ani nepřála vědět.
Seděli jsme a mlčeli. Občas se naše pohledy na malý okamžik sešly a my se na sebe jen nejistě pousmáli, jinak jsme se však každý upřeně dívali jiným směrem. Ani jeden jsme nevěděli co říct. Kdybych tak alespoň tušila, na co myslí. Nebo spíš co si myslí...
„To by mě zajímalo, co mu na tom tolik vadilo,“ prolomila jsem trapné ticho.
„To já nevím. Zkus se ho zeptat.“
„Stejně by mi to neřekl. A navíc já si nejsem moc jistá, jestli to chci vědět...“
„Tak se tím už netrap...“
Tak se tím už netrap! Tak se tím už netrap?? Jak se tím asi nemám trápit? Jak mi tohle může říct po tom, co vzdálenost mezi námi činila pouhý jeden milimetr – jestli vůbec ten milimetr!
Rozhodla jsem se, že raději půjdu. Byli jsme z toho oba dva takoví přepadlí a v rozpacích. A kdoví, na kolik milimetrů bychom se k sobě ještě přiblížili, kdybych u něj zůstala. Navíc jsem si nemohla být jistá, co by mi mentor provedl tentokrát. Asi by už jenom nemluvil skrz mě – mohl by třeba Romanovi úplně v klidu vlepit facku mojí rukou. Neměla jsem ponětí, jestli to umí nebo ne, každopádně u něj člověk nikdy neví.
Podívala jsem se Romanovi do očí. Na chvíli jsem zaváhala. Nebojte, neměla jsem v úmyslu ho políbit. (I když ani nevíte, jak ráda bych to udělala...) Objala jsem ho. Krátce a pevně. To snad ještě smím, ne?
„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se s ním, jen co jsme se od sebe odlepili.
„Ahoj.“
Došla jsem až ke dveřím a pak se otočila. Naposledy jsem se na něj podívala, usmála se a zmizela v chodbě. Nevěděla jsem, jestli zítra zase přijdu. Nevěděla jsem ani, jestli přijdu pozítří... Tak ráda bych ho znovu viděla. Byla bych u něj klidně čtyřiadvacet hodin denně. Jenomže nemůžu. Z nějakého neznámého důvodu prostě nesmíme být spolu...