Podzimní vánek - 18. Jaro v zimě

Byl to šok, když mě konečně Neferit postavila před zrcadlo. Popravdě od té doby, co jsem tu, jsem se ani jednou nenalíčila a když jsem spatřila svůj perfektně nalíčený obličej spolu s dokonalým účesem a neskutečně krásnými šaty pohromadě, pokoušely se o mě mrákoty. Tohle, že jsem já? Kde je ta stará Sára? Kde jsou ty blonďaté vlasy, modré oči a macatá stehna?
Jak Nef řekla, zazářila jsem. Nakonec jsem zase užasla nad tmavě zelenými lodičkami (stejné barvy, jako byly moje šaty). Abyste to dobře chápali, spíš jsem se zděsila nad mými „střevíčky“ – nebo nevím, jak bych to popsala. Neříkám, že byly ošklivé nebo že se mi snad nelíbily, to ne. Jediným, pro mě nepřekonatelným, problémem zůstávaly asi deseticentimetrové jehlové podpatky. No tak dobrá, malounko přeháním, ale stejně… Já doteď nosila pouze botasky – čas od času boty s trochu vyšším podpatkem, ale ne jehlovým!
„Tobě se nelíbí?“ Všimla si mého zaraženého pohledu Nef. „Jestli ne, tak si můžeš vzít ještě tyhle černé, ty by se k tomu také hodily.“ Dořekla a odběhla pro jiné – bohužel, ne, že by se moc lišily. Jedinou výjimkou byl stříbrný proužek navíc a černá barva.
„Ty, Nef, mně nevadí ta barva. Mně se líbí…“
„Ale?“
„No, já na tom neumím chodit.“
„Cože?“
„No na těch podpatcích. Neumím na nich chodit. S prvním krokem spadnu do škarpy.“
„Tady žádná není.“
„No to mě moc neuklidnilo. Tak spadnu prostě na zem.“
„Že bys zvládla levitovat, vrhat předměty, číst lidem myšlenky a chodit v botách ne?“
„Asi tak nějak.“
„Ale nepovídej. Zkus si je nazout.“
„Když…“
„To to mám udělat já? Žádné lodičky na malém podpatku, co by se hodily k některým z šatů tu nemáme, takže ti nic jiného nezbude. V botaskách ti jít nedovolím.“
S výrazem čistého zoufalství jsem sáhla po pravé. Padly mi perfektně. Musela jsem uznat, že na mé noze nevypadaly zrovna nejhůře, ale tohle nejsem já…
Po krátké vyučovací hodince jsem vycupitala na chodbu a modlila se, abych nespadla se schodů, když jsem po nich scházela. U dveří už stál Ikralex. Teda…
„Nes? Vnímáš mě?“
„Nes?“ přidala se Neferit.
„Sáro!“
„Ano?“ Teprve teď mi došlo, že ta slova byla určená mně.
„Dobrý?“
„Jo, jasně. Ehm – sluší ti to.“
„Děkuji, ty vypadáš také nádherně.“ Složil mi kompliment a jako starý – samozřejmě nemyslím starý, jako starý. Žádné vrásky, bílé vlasy nebo tak něco podobného. Myslím starý, protože ty bývají ze starších dob. Dnes se to už moc nevidí, což je veliká škoda. Prostě starý – gentleman mi pomohl do kožichu. Ano, to jsem zapomněla říct. Já měla svůj vlastní kožich.
Ikr vypadal fantasticky. Oblek, v něm bílá košile s kravatou, a přes to si oblékl zmavě šedý kabát a bílou šálku. Vlasy měl příjemně rozcuchané, aby nenavodil dojem, že je nějaký oslizlý úředník.
„Dík. Proč jsi mi řekl Nes?“
„Jmenuješ se tak přece, ne?“
„To ano, vím, že se jmenuju Nesárah, ale doteď jsi mi většinou říkal Sára.“
„Chci, aby sis na to oslovení zvykla, než tam dorazíme. Pak už ti nikdo Sáro říkat nebude.“
„A proč ne? Kam to vlastně jdeme?“
„Pojď, řeknu ti to cestou.“ Usmál se, nabídl mi i Neferit rámě a vyšel s námi ven ze dveří. Rozloučila jsem se s Kirili a ta za námi zavřela dveře. Nevím, proč, ale celkem mě uklidnilo, že s námi Kirili nejde. Nejdřív jsem se lekla, když jsem viděla oblečení, které měl na sobě Ikr, protože v TOM snu bylo podobné, jenomže v TOM snu jsme byli všichni pospolu. Teď nejsme a tak se přece nemůže nic stát.
„Kam nás to vedeš?“
„Řekl jsem ti, že se dozvíš vše v pravou chvíli.“ Pohladil mě a usmál se takovým tím tajemným způsobem, když něco víte a schválně napínáte druhého.
„Ano, ale to jsem nemyslela.“
„Ne?“
„Ne. Nejdeme přece k autu.“
„Áno… to máš pravdu.“ Mrkl na mě šibalsky.
„Nef? Ty to víš?“
„Ano, vím.“ Kousla se do rtu, aby se nerozesmála. Proč mě tak napínají?

„Au!“ Kňučela jsem po několika minutách nepříjemné cesty. Jen pár krůčků a chodidla mě už předvídaně pálila jako ďas. Začínala jsem mít vztek. Nejen, že mi nic nechtějí říct a udělají ze mě Miss World, ale navíc se tu musím tahat v zimě po lesní cestě plné kořenů a drobného kamení. Jak to, že to Neferit nevadí?
„Ááá…“
„Jsi celá?“ Ikr mě zachytil právě včas, abych nedopadla na tvrdou zem a neroztrhala si tak oblečení ani svou kůži.
„Jo, dík.“
„Co je s tebou?“
„Se mnou? Nic.“
„Ale no tak, co se děje?“
„Jak jsem řekla, nic. Jauu, spálila jsem si kůži na nártu. Šíleně to pálí.“
„Tak o tohle jde.“
„O co?“
„Že ses stále neodnaučila svým manýrám.“
„Jako jakým manýrám?“
„Stále se chováš, jako rozmazlené škvrně.“
„T…“ to nemá cenu. Ať teď řeknu cokoliv, jen to vyzní hloupěji.
„Měla by ses trochu ovládat.“
„Vážně? Tak si obleč nechutně těsný šaty, ve kterých nemůžeš ani dýchat. Sepni si vlasy do drdolu, kde tě sponky tlačí do hlavy a ty se nemůžeš prudce ohlédnou, aniž by ti nespadl některý z přichycených pramenů. Nebo si nazuj tyhle šílený boty. Já se ráda kouknu, jak by ses tvářil ty.“ Samozřejmě. Ještě aby ho Neferit nepodpořila svým rádoby nenápadným odkašláním.
„Neferit to al…“
„Jo, já vím, já vím. Neferit je prostě lepší…. Uáá, mám toho dost!“ Opatrně jsem se sehnula a zula boty. Prstem jsem přejela zarudlá místa a ta se jako zázrakem zbarvila zpět do pleťové. I ta ostrá bolest mi přestala tepat chodidly a dostavil se příjemný pocit úlevy. Zmrzlým palcem jsem se dotkla sněhu a pak do něj zabořila celé chodidlo. Druhé také. Boty jsem zvedla, šaty jsem nechala spadnout na zem a vznesla se.
„Nevím, jak vy, ale já pokračuju tudy.“
„Jak je libo.“
„Proč musíš být dnes tak protivný, Ikre?“
„A proč ty ta dětinská a ufňukaná?“
„Eargh.“
„Přestaň se čertit. Hlavně, že zase jdeš.“ Usmál se. Dál jsem chtěla hrát uraženou, ale ten úsměv mi v tom zabránil. Vznášela jsem se dál po pravé straně sourozenců a jemně se konečky prstů dotýkala Ikrova ramene.

„Už jsme tu, že ano? Nebo – co to je?“ Ukázala jsem k místu v lese, kde namísto jehličnanů ze země vyrůstaly – a to doslova a do písmene – čtyři nové mladé duby. Hned, jak dosáhly přiměřené výšky, počal se jejich korunní systém mezi sebou různě proplétat, až vznikla jakási střecha.
„Dívej se a poznáš.“
Z půdy vytryskly čtyři šlahouny zelené rostliny plné drobných lístků a táhly se vzhůru každý po svém kmeni. Ty se pak dále roztahovaly, až utvořily stěny.
„Pojď.“ Dotkl se mé ruky a vtáhl mne dovnitř. Uprostřed propadlo do země velké množství půdy a namísto ní se vrátila studna postavená ze starých kusů kamení pokryté mechem. Nemohla jsem uvěřit svému zraku. Vždyť uprostřed bílé ledové zimy tu vyrostlo – co to vlastně je?
„To je Teniak.“ Sdělila mi Neferit, jakoby mou otázku slyšela.
„Teňak?“
„Ne, Teniak..“ Opravili mě jednohlasně.
„Hmm, teniak. A k čemu je to dobrý?“
„Jak to myslíš?“
„No jako k čemu to slouží. Ten účel, proč to tu tak… vyrostlo.“
„Je to stanoviště. Odtud, z tohoto místa, se dostaneme jinam.“
„Jinam? To jako na jinou část Země jako přenašedlo v Harry Potterovi nebo dokonce na jinou část vesmíru podobně jako v Hvězdné Bráně?“
„Nes? O čem to mluvíš?“ Zamračil se Ikr a přemýšlel, jestli mu nechybí nějaké znalosti důležité pro mou ‚ochranu‘ – přiznávám, trošku jsem ho poslouchala. Přesněji jeho myšlenky.
„Ale o ničem. Tak Jak to funguje?“
„Zůstaneme tady, jen se ocitneme v trochu jiném světe.“
„Jak to myslíš?“
„Slyšela jsi někdy o svérách?“
„Svérách? Myslíš jako astrální, duchovní a tak?“
„Ano. Tak teď se nacházíme v jedné z tisíců sfér a přeneseme se do jiné.“
„Aha. Tak proč jsme tady. Nestačilo by k tomu jen trocha meditace nebo něčeho takového?“ Nemohla jsem se přestat smát. Oba na mě sice koukali jak na blázna, ale jen si to představte. Zkuste být v mé situaci. Když nic nechápete, ničemu nerozumíte, zbývají vám dvě možnosti. Smát se nebo brečet. Já mám popravdě raději variantu a), ale občas to promíchám a dělám obojí. Často když se mám učit na nějakou písemku, udělat nekonečně mnoho úkolů a zároveň vím, že to nikdy nepochopím a nikdy na to nebudu mít tolik času, abych to stihla. jenomže teĎ už takové problémy mít asi nebudu. Písemku dostanu jen stěží.
„Dalo by se to také, ale to ti neumožní pohybovat se ve všech svérách, jako spíš zkoumat své podvědomí. Další možností by bylo astrální cestování, ale to ti dovolí se zase dostat jen do určitých oblastí. My potřebujeme někam, kam je nejjednodušší se dostat právě tudy.“
Mezitím, co jsem prožívala střídavě chvíle nekontrolovatelného smíchu a nepředstavitelné úzkosti se zelený baráček dokončil. Byla tu voda, stoly, lavice, velký kámen, jenž se vynořil ze země – nemám ponětí, k čemu tu je dobrý – a mnohé a mnohé nejspíš užitečné věci.
„Proč je to celé z přírody? Proč to třeba nehoří nebo tu nevisí netopýří křídla?“
„To nevím. Nejspíš proto, že spojením všech L’mäniän vzniká síla skoro stejně velká, jakou má příroda. Jak temná, tak světlá. Neumím si to jinak vysvětlit.“
Najednou se Země začala třást. Lekla jsem se toho a spadla z výšky asi jednoho metru do bílého sněhu. Slyšela jsem trhnutí kusu látky. Když jsem se podívala na své ledové bosé nohy, zaregistrovala jsem i ten o několik centimetrů delší rozparek. ‚Ale to ne!‘ Pomyslela jsem si a smutně přiložila prsty k místu, kde se šaty zničily. A najednou, jako by se nic nestalo, šaty byly stejně krásné jako dřív. Jen ta zem se stále třásla nyní už i se mnou.
„Co se děje?“
„Neboj, to nic není.“ Chytil mě Ikr a přitáhl si mě za pas k němu. Objal mě a schoval mou hlavu pod jeho rukama, aby se mi nic nestalo, kdyby nějaká část z tohohle „stanoviště“ měla chuť přistát na malé míšence.

Zemětřesení konečně ustalo, jenomže namísto něj se dostavilo oslepující bílé světlo…