podzimní vánek - 19. stopy

Přes oslepující zář jsem nemohla vidět, jak se obrovský balvan zvedá a vytváří pod sebou sloupec modrých paprsků. Spatřila jsem až konečnou fázi, kdy se kolem vznášejícího kamene utvořila rudá stěna a „místnost“ opět potemněla.
„Jdeme.“
„Cože? Jdeme? Jako kam? … Ne. Pod ten kámen já nevlezu ani za nic. Nechci skončit připláclá na zemi někde pod velkým šutrem. Au, ne já tam nejdu.“ Ale nemohla jsem se bránit. Jeho dlaň mě neúprosně tlačila do zad směrem k nebezpečnému místu zahalenému do rudého světla, které mi nahánělo snad ještě větší strach.
„Ikre… Já tam nechci. No tak. To to nejde jinudy? Au! Tohle si můžeš odpustit!“ Už jsem ho měla plné zuby. Nic neřekl, jen mě tlačil a různě dloubal do zad. Ale tak to nepůjde, to se pleteš. Chtěla jsem se vznést a vysmýknout se mu, jenomže – ono to nešlo. Další pokus, ale stále nic.
Těsně před světlem jsem se konečně osvobodila a odstoupila zpět do bezpečí.
„Tohle už nikdy nedělej!“ Soptila jsem. „Nemůžeš mě do toho nutit, aniž bys mi dal nějaký důvod. To prostě nejde. Buď mi řekni, proč tam musím a nebo mě nech bejt.“ Jeho Často tmavě modré oči ztemněly – jak je tomu zvykem – a pak se rozsvítily do třpytivě kovové barvy.
Co to má znamenat? Co se to zase krucinál děje? Z jeho nečitelného obličeje se nedalo nic zjistit. Zlobí se? Nebo mu je špatně? Co se to děje? Strach mi teprve nahnalo jeho pomalé přibližování – ke mně, jak jinak.
„Neferit?“ Stála tak, že hleděla na jeho záda, a tak nemohla tušit, proč jí oslovuju. Nemohla vidět to samé, co vidím já.
„Neferit? Pojď sem, prosím. Rychle.“ Nechápala, proč to po ní chci, ale vyhověla mi a přicupitala. Teď už taky viděla jeho tvář.
„Zmiz!“ Cože?
„Vypadni, dělej!“
Začínala jsem mu ustupovat. „Co? Proč? Neferit, co se s ním děje?“
„Neslyšela jsi mě? Padej! Dokud máš čas. Tak vypadni!!!“
Z očí mi vytryskly slzy, jenomže co jsem mohla dělat? Poodstoupila jsem o další kousek a chtěla utéct, ale.. nemohla jsem. Prostě jsem nebyla schopná se otočit a začít utíkat.
„Nef, já nemůžu. Nemůžu ho tu nechat. Co mu je?“
„Je Tannessis. Vyprovokovala jsi ho, tak se teď nemůžeš divit!“
„Vyprovokovala? K čemu?“
„Sakra padej.“ Chytila ho a vláčela co nejdál ode mě. Vylekalo mě, když se po ní ohnal a rozeběhl zpět. Naštěstí ho Neferit zase chytila. „Tak dělej. Nezvládnu ho, když tu zůstáváš!“

Rozeběhla jsem se pryč. Utíkala jsem, seč mi síly stačily. Přece jsem neřekla nic tak strašného,. Nic, za co bych měla být tak krutě odměněna. Běžela jsem bosá napříč lesem skrz trny, kamení a kořeny stromů. Chodidla jsem sice necítila, ale když jsem se na minutku zastavila, abych se vydýchala, všimla jsem si, jak silně krvácí. Za sebou jsem nechávala krvavé stopy. Ještě že tu ten sníh je. Kdybych cítila pravou bolest, asi bych začala kňourat jako malá – v duchu samozřejmě. Zařekla jsem se, že nebudu zbytečně kňourat, pokud k tomu nebude důvod. No nic. Je čas běžet dál. Až se uklidní, najdou mě snadno podle stop.
Srdce mi bušilo, rychle jsem oddychovala otevřenými ústy. V puse jsem měla sucho a jícen mě pálil a bolel spolu s plícemi tak neskutečně, že jsem myslela, že musím každou chvíli umřít. Že mi každou chvíli něco praskne nebo tak podobně.
Zapřemýšlela jsem se, přestala dávat pozor na cestu a to byla má osudová chyba. Má tvář se zkřivila bolestí. Spadla jsem a pohlédla na svou neskutečně bolavou nohu. Obě byly teď už potrhané od trní a kamenů až po lýtka, ale oči mi sklouzly na vymknutý kotník. Nebo možná výron? Copak se v tom vyznám? Vím jen, že to, co teď bylo poblíž chodidla se nemohlo vydávat za část mé zkrvavené nohy. Spíš za pahejl nějaký obludy. V hlavě mi však pořád zněla Neferitina slova. Čím dál budu, tím bude mít ona snazší práci. Musím odtud. Zase jsem se pokusila vznést. Tentokrát to šlo mnohem lépe, ale mnohem hůře, než obvykle. Vznesla jsem se jen o několik centimetrů, takže jsem stále schytávala rány trní, kamení a kmenů. No co, hlavní je, že se zase vzdaluju.

„Myslím, že za pár dní bude v pořádku. Hlavně dávejte pozor na ty znaky. Teď už jdi, Kernane“
„Jistě, Scheti. Vynasnažím se.“
„Ikre?“
„Ano?“
„Co je zač?“
„To vám nemohu vysvětlit, ale řeknu vám jedno, Scheti. Je důležitá a nerad bych, aby se jí stalo něco horšího.“
„Chápu. Nu, tady se jí nic nestane. Hlavně tedy musíme dávat pozor na ty znaky, jak jsi říkal. Mohu mít však ještě jeden dotaz?“
„Samozřejmě.“
„Jak se jí to stalo?“
„Selhal jsem. Přestal jsem se kontrolovat,“ sklopil smutně hlavu „Neferit jí díkybohu přinutila utéct a bránila ji přede mnou. Ale jak vidíte, neměla boty.“ Pousmál se a obrátil oči k zasněženému oknu. „Když si vzpomenu, jak včera naříkala, že v těch botách neumí chodit. Pořád si na něco stěžovala. Na sníh, na zimu, na boty, ale na druhou stranu byla moc krásná. Musela být ráda, že jí to tak sluší. Pořád měla nějaké řeči… No, neměla boty, protože si je raději zula. Když pak běžela lesem, její stopy se postupně začínaly zbarvovat krví. Nejprve nepatrně a později a později byly karmínovější a karmínovější. Až jsme ji našli, jak leží sesutá podél velkého stromu. Ve vlasech má kůru, tak si myslíme, že do něj narazila, když se pak vznesla a letěla. Jenom nechápu, proč se nevznesla výše. Protože jak jsem viděl, její stopa pak tvořila jednu dlouhou čáru. Je to moje chyba.“
„Nemůžeš si nic vyčítat. Měl ses sice mít víc na pozoru, ale nemůžeš za to, čím jsi.“
„Myslíte?“
„Měl by sis jít odpočinout. Nesárah se už nic nestane. To mi můžeš věřit. Teď ale musíme vyléčit i tebe. Nutně potřebuješ spát.“ Ikralex na to nic neodpovídal. Jen se nechal odvést z malého domku nápadně připomínajícího svým kulovitým tvarem a malým prostorem šmoulí chatky do svého vlastního s tou nejdůležitější věcí, postelí.

Schetimu nezůstávala ukryta skutečnost, že tahle dívenka nebude jen tak nějaká důležitá osoba. Až moc nápadně splňovala poselství, jež jeho babička viděla ve snu a napsala je do knihy, která se pak stala předlohou četných bájí a pohádek. Starý muž s dlouhým bílým plnovousem se sklonil nad Nesárah a prohlížel si znaky. Pár věcí jí ale zatím stále chybí. Mohla by to tedy být ona? Její jméno také cosi naznačuje… Ne, zatím nebude dělat ukvapené závěry. Teď musí dohlédnout na mnoho důležitějších věcí. Musí Uzdravit Tohle dítě, Neferit a zařídit vzkaz Derwianovi a Kéret, že se nedostavili z důvodu .. nejspíš řekne, že byli přepadeni. To je bezpečnější.

Po několikahodinovém spánku plném stále se vracející fotografie v jeho paměti, jak Nes leží zkrvavená pod obrovskou lípou, Ikr vstal a s bolavými svaly došel až k domkům, kde spala v jenom Neferit a v druhém Nesárah. Nejprve navštívil sestru. V jeho prsou se vzedmul ohromný žal. Tak tohle všechno on má na svědomí. Svou sestru zmrzačil sám osobně a Nesárah donutil se zmrzačit sama sebe. Zapálil tedy alespoň svíčku a seslal na Neferit omamující pocit, aby necítila bolest.
Druhý šmoulí baráček bylo ještě těžší navštívit. Ale on není zbabělec. Odvážně stiskl kliku a ocitl se uvnitř. Posadil se k jejímu loži a sevřel její malou hebkou dlaň. Co si musela chudinka vytrpět. Ano, byla protivná, ale tohle si nezasloužila. Nedokázal zastavit své pocity a jedna jediná kapka mu skápla z oka přímo na její dlaň. Zdálo se mu to nebo doopravdy pohnula očními víčky?
„Nesárah? Nesárah.“ Otevřela oči a lehce se usmála, dokud se nedostavila bolest a ona nemusela syknout.
„Ikre.“ Zašeptala a stiskla jeho paži.
„Promiň.“
„Neomlouvej se. Určitě už jsem zažila horší věci.“ Usmála se zase a přimhouřila víčka, když zase ucítila novou vlnu bolesti.
Bylo mu to tak líto. Jen když uslyšel její tichý šepot, spatřil znova její jemný smích. Srdce se mu div nezlomilo ukrutným žalem. Neměl se nechat takhle ovlivnit. Měl se držet a nic z toho by se nestalo.
„Ikre? Lehni si ke mně.“ Zaškemrala a on jí nemohl říct ne. Posunul ji tedy opatrně , podložil jí hlavu, jemně odstranil prameny vlasů z jejích nádherných očí a přilehl si k ní, kde oba hned usnuly ve svém náručí.

Když jsem podruhé otevřela oči, spatřila jsem rozmazanou siluetu jakéhosi muže. No potěš, už blázním. Asi jsem moc četla Harryho Pottera. Nebo sad máte jiné vysvětlení na muže s bílými vlasy, plnovousem, brýlemi a zvláštním pláštěm na sobě?
„Dobré ráno. Nebo spíš večer.“
„Dobrý“ zapípala vyděšeně a snažila se zaostřit.
„Nemusíš se mě bát, Nesárah,. Mé jméno je Scheti.“ Přitiskla jsem se na Ikra a chtěla ho kopnout nohou, aby se probudil, jenomže jediným výsledkem byla šílená bolest. Málem jsem zapomněla na svá rozdrásaná chodidla a rozbitý kotník. Teď jsem se však neudržela a vykřikla. Nebyla jsem ve stavu, kdy jsem si mohla hrát na hrdinku.
„Příště bych se ho pokusil vzbudit jinak. Měla bys na sebe teď dávat pozor. Několik dní nebudeš moc vůbec chodit.“
„Vůbec?“
„Přesně tak..“
„Takže to mám jen levitovat?“
„Jestli na to máš dostatek síly? Portál na tobě ještě zanechal stopy. To rudé světlo, kterého ses tak bála ti levitování takřka znemožnilo.“
„Jak to myslíte?“
„Neboj. Jen na několik dní, pak se vše zase vrátí do pořádku.“
„A to rudý světlo i znemožnilo jen levitování a nebo i ostatní?“
„Ostatní? Já myslel, že jsi hybrid.“
„No a?“
„Kontroluj se. Někdy tvůj tón hlasu zní dost drze.“
„Vadí mi, když někdo pohrdá hybridy.“
„Nepohrdám jimi. Jen je zvykem, že umí jen jednu, maximálně dvě věci. Mají jen malý zlomek schopností svých rodičů.“
„Hmm, tak jsem se jim asi nějak nevyvedla.“ Prohodila jsem ironicky.
V tu chvíli se probudil i Ikralex, jenomže než si uvědomil, kde je a vedle koho leží, kopl mě vší silou do nohy a navíc se dotkl znaku, když se protahoval. Vyjekla jsem zase a setřela si horké slzy plné bolesti.
„Nes? Nes, promiň, já…“
„To je v pořádku, neomlouvej se pořád.“ Šeptala jsem přiškrceným hlasem.
Ikr okamžitě vyskočil a rozpačitě kýval hlavou ze mě na toho Schetiho.
„Uklidni se. Posaď se na mou židli.“ Vstal a uvolnil mu místo. „Nebude ti doufám vadit, když se podívám.“ Obrátil se ke mně a už jednou rukou držel peřinu. Ani jsem se nesnažila odpovídat.
Fuj, teprve teď jsem to viděla pořádně. Nohy byly ozdobené stovkami malých modřin a ranek se zaschlou setřenou krví. Jen na chodidlech a achilovce byly rány mnohem hloupější. Do toho mi začaly krvácet ty hloupý znaky. Úplně mi zarudly, natekly a vylévaly krev dál a dál. Chtěla jsem mu říct, ať se na to vykašle, že znaky si dokážu zahojit sama, ale než jsem to stihla udělat, zatmělo se mi před očima a já zase spala.

„Nes? Co je jí?“ Zeptal se, ale sám věděl, co se děje.
„Ztrácí další krev. Musíme to zastavit. Přines…“
„Scheti?“ Vlítl do pokoje Kernan. „Ta Tannesska má problémy. Má zlomené žebro a to jí asi tlačí na plíce. Co mám dělat?“