Juliin deník - 30. díl

Rozhodla jsem se, že dneska se nebudu nikde zdržovat a z nemocnice půjdu rovnou domů. Kdybych trávila každý den někde venku a vracela se až večer, tety by určitě začaly být trochu podezřívavé a podstupovat výslechy typu, kde jsem byla, s kým a proč, se mi upřímně moc nechtělo. A ony budou rády, že jsem taky někdy s nimi doma místo courání po parcích a neustálého navštěvování kamarádů v nemocnici. Kdyby jen tušily, jak dnes ta „návštěva kamaráda“ dopadla... Sama nevím, co to mělo znamenat. Co to do nás vůbec vjelo? A co to DO MĚ vjelo? I když... je pravda, že jediné, čeho jsem dnes litovala, byla skutečnost, že se náš pokus o polibek nepovedl... Proboha, Julie, prober se! Jak dlouho toho kluka znáš? Pět dnů? Nebo dokonce šest? Fajn, uznávám, JE to trochu na hlavu! Ale co na tom záleží, jestli je to na hlavu nebo ne?! Co když jsem se do Romana... zamilovala? Ne, já jsem vážně cvok. Zamilovala?? A jak se to pozná? Vždyť mně se nikdy žádný kluk ani nelíbil, natož abych byla zamilovaná! Jak říkám – kecy. Nic k Romanovi necítím a pochybuju, že u něj je to jinak. Prostě to byl jenom takový úlet. Nechali jsme se unést, nic víc. Teda doufám. I přesto však bude nejlepší, když se teď v nemocnici pár dní neukážu. Pro jistotu. Jo, je pravda, že Roman už bude v nemocnici jen těch „pár dní“ a já vlastně ani nevím, kde bydlí, ale mám pocit, že my dva se určitě zase potkáme – pokud to mentor dovolí. Mám na to přece schopnosti.
Celá zamyšlená jsem přišla domů. Myšlenky na Romana mi ale v hlavě moc dlouho nezůstaly. Ne že bych na něj tak rychle zapomněla, ovšem hned po příchodu domů vystřídala jednu starost další starost...
„Julčo, máš tady dopis!“ oznámila mi teta Helena, jen co jsem se objevila na prahu domu.
Zasekla jsem se v půli kroku. Mně že přišel dopis?? A od koho, proboha? Snad nikdy jsem žádný dopis nedostala. Když nepočítám nějaké dárkové poukázky, co nám sem do děcáku občas na Vánoce lidé zasílají...
„Co? Jako fakt? Chci říct... je to opravdu pro mě??“
Musela jsem se přeci ujistit.
„Samozřejmě že je to pro tebe. Pro koho jiného? Bydlí tu snad nějaká jiná Julie Slámová?“
„Hm, nevím o tom. Je tam aspoň napsáno, od koho to je?“
Teta rychle přelétla očima dopis z obou stran.
„Není. Tak si to vezmi a podívej se.“
Vzala jsem si od ní obálku a usadila se na židli v kuchyni. Když se mi jí konečně podařilo otevřít, netrpělivě jsem se do dopisu začetla. Jak jsem postupně hltala slovo za slovem, obočí se mi údivem zvedalo výš a výš a ústa se mi pomalu zakřivovala do úsměvu.
„No páni!“ hvízdla jsem, jakmile jsem dočetla.
„Tak co ti kdo píše? Jestli to teda není tajné,“ mrkla na mě teta.
„Na, čti.“
Podala jsem jí dopis nazpátek a sledovala, jak se mění výraz jejího obličeje, zatímco oči kmitaly z řádku na řádek. Její reakce byla hodně podobná té mojí.
„To je skvělé, ne?“ usmála se, když přelouskala obsah celého papíru. „Ale počkej... už dneska?? Letí ti to v deset večer! Vypadá to, že to psaní přišlo trochu opožděně. Hmm, datum odeslání tu chybí... Nevadí, každopádně máš co dělat, abys to stihla, holka, tak tady nestůj a upaluj si zabalit. Pokud teda chceš jet...“
„Jasně že chci! Ve škole mě omluvíte, ne? Stejně zbývají už jen dva dny...“
„Tak s tímhle neměj obavy. Máš skoro prázdniny. A pro vysvědčení ti do školy zajdeme...“
Celá rozradostněná jsem vběhla do svého pokoje, zpod postele jsem vytáhla obrovský kufr a začala do něj ze skříní házet všechno, co mi přišlo pod ruku a o čem jsem byla přesvědčená, že se bez toho příštích čtrnáct dní prostě neobejdu.