Snílci 10 feťák (1/?)

Seděl na té lavičce ještě nějakou dobu a kolemjdoucím možná připadal jako feťák, protože měl kapucu přes hlavu, i když svítilo sluníčko. To origami ho nepřestávalo fascinovat a vlastně ani ten chlapec. Jak někdo může rozpůjčovat všechny hračky, když si pak sám nebude mít s čím hrát? Myslím, že tohle není normální ani v tom dětském světě.

„To si udělal sám,“ oslovil ho najednou někdo. Byl to Seluna.
„Kde si byl?“
„Potřeboval sis odpočinout.“
„Byl jsem za Janou. Víš, kdo to je, ne?“¨změní Tom téma hovoru a origami dá do kapsy.
„Jo, myslím, že ji znám,“ kývne hlavou Seluna.
„Hele, co si vlastně zač?“ zarazí se náhle Tom. „Myslím, že by si se mnou mohl jednat narovinu. Stejně jsem odepsanej, takže mi nikdo neuvěří, že znám člověka, co se vkrádá lidem do snů.“
„Já se nikam nevkrádám,“ ohradí se Seluna. „A člověk taky nejsem. Máš asi pravdu, že bych s tebou mohl jednat narovinu. Koneckonců jsme v tom průšvihu společně.“
„Ale jaktože vypadáš jako člověk?“ přeruší ho Tom.
„Vypadám tak, jak si mě představuješ. Potkali jsme se už mnohokrát, což ani netušíš.“
„Ty seš ten brejloun!“ vykřikne Tom.
„Ne, to nejsem.“
„Tak kdo to je?“
„Tvůj největší nepřítel. Budeš nejspíš nejdřív muset porazit jeho, než najdeš Simonu.“
„To jsem si myslel taky,“ ušklíbne se kluk.
„Jsem snílek, žiju z myšlenek lidí,“ pokračuje Seluna. Je nás hodně. Často jenom sledujeme vaše sny nebo jsme herci, ale čas od času přebereme režii. Smutným zlepšíme náladu, zlé postrašíme. Potkáváte nás, ale nepoznáte. Jenom pár lidí o nás ví.
Ty jsi docela unikát. Většina z nich, jsou malé děti. Jenže ty si dítětem pořád, nechceš vyrůst a pořád máš sny, myslím teď ty ovlivněné vůlí, plné fantazie. Jenže nic není na pořád, i ty jednou nejspíš zestárneš a sám přestaneš věřit tomu, co se kdysi stalo.“
„Neboj, jestli zachráníme svět, tak na to nikdy nezapomenu.“
„Stejně jako si nezapomněl na tu pusu?“
Tím vzal klukovi všechny argumenty.
„Vzpomínka vybledne a bude se pořád víc jevit jako pouhý sen,“ vysvětluje snílek.
„Všechno si to zapíšu,“ napadne Toma. „A jednou. Jednou…to budu číst dětem jako pohádky. Aspoň budou chodit dobrovolně spát.“
„Rád se s nimi jednou potkám a budu jim vyprávět, co ty nezapíšeš.“
„Ale jak, co mám udělat, kde začít?“ neví si rady Tom. „Teď už nemám ani Janu, aby mi poradila.“
„Zavři oči. Můžu tě naznačit cestu, ale jít musíš sám. Musíš překonat strach, který máš v hloubi duše, aby ses dostal dál, protože zatím jenom bloudíš v kruhu.“

Udělal přesně to, co mu snílek řekl. Pomalu zavřel oči a ocitl se na cestě. Procházeli nějakým parkem a Seluna teď vypadal jako nějaký jeho vrstevník. Všechno bylo tak krásné a klidné, jako v japonské zahradě. Pozvolna ale všechno začínalo být méně upravené, až i cesta byla zarostlá a museli se prodírat větvemi.
Blížili se, cítil to. A zdánlivý klid se proměňoval v napětí a strach. Přesto se snažil vydržet a překonat se. Nahoře na nebi létali ptáci, nebylo tu nic strašidelného, tak z čeho mít strach? Přesto jeho nohy pořád chtěli utéct.
Pak to uviděl, stejný dům jako kdysi. Tenkrát utekl…do parku. A tam se to všechno stalo. Co je ten dům zač?
Snílek pokračoval pořád dál, ale Tom se zastavil a přemýšlel. Až když se na něj Seluna otočil, rozhodnul se. Jeho provinilý obličej jako by se omlouval. Pak se rozběhl a donekonečna utíkal. Nevěděl, jak dlouho, ani kolik kilometrů uběhl, necítil únavu, protože jeho mozek na ni neměl čas, byl plně zaneprázdněn myšlenkami. Větve mu drásaly obličej, ani tohle necítil.
Všechno co se dělo má podobu nic neříkajících zmatených útržků, které probleskovaly skrz vzpomínky a představy.

Probudil se kdesi pod mostem na trávě. Sice zmateně koukal okolo, ale v šoku nebyl. Pár metrů po jeho levém boku stál kluk asi stejně starý jako on a tak zvláštně na něj koukal. Vlastně si nepamatuje víc než ty jeho oči, strašně zmatené, jako by nechtěli uvěřit tomu, co vidí. Hned po tom, co ho Tom spatřil, se otočil a rychlým krokem mizel.
„Taky bych nevěřil, kámo,“ povzdychl si Tom. „Vypadám jako feťák, co přebral, ale já nejsem! Jsem kluk jako ty, co měl smůlu, že se mu splnilo jeho největší přání. Ale co nadělám,“ zvedl se a vyrazil, ani nevěděl kam.

„A kde jsi teď, Seluno,“ ptal se v duchu, zatímco bezcílně bloumal městem. „Jestlipak se jenom někde neschováváš a neposloucháš moje myšlenky, říkal jsi, že to děláte nebo ne? Ale to je mi k ničemu, protože teďka jenom ztrácím čas. Potřebuju k vám. Nemůžu čekat na noc. Nic jinýho už nemá smysl, je to jako droga, bez který jenom přežívám.“

Za celý den se Seluna neukázal a přišla noc. Nenapadalo ho, kde dnes přečká noc. Nejradši by si ustlal někde v lese, ale nedokázal se vymotat z bludiště uliček. Každý kout zahalený do stínů začínal ožívat. Odevšad jako by cítil sledující oči nějakého snílka. Bylo jich teď plné město a přeci nebyl ani jeden vidět, nebo je jen nepoznal.
Za popelnicemi v obzvlášť tmavé uličce něco zašramotilo. Mohla to být třeba kočka nebo jen krysa, ale to si nemyslel. Lhal by, kdyby řekl, že se nebál, ale přesto tam měl nutkání jít blíž. A jak se přibližoval, jako by se dotyčný za popelnicemi víc a víc bál.
Nechtěl na světlo, ale byl v pasti. Už neměl kam utéct, leda by se rozplynul jako sen nad ránem. Ale to nejspíš neuměl, tak se aspoň snažil, aby si to o něm Tom myslel, protože se už delší dobu ani nepohnul.
Byli jen těsně od sebe, když najednou vyskočil. Chtěl se bránit útokem, ale Tom jeho ruku zastavil včas.
„Zdá se, že jak já sílím, ty slábneš,“ řekl mu. „Snad ses mě nebál?“
„Co to kecáš,“ zasmál se brejloun. „Nikdo z nás není silnější. Jsme jeden celek.“
„Cože?“ podiví se Tom a na okamžik pustí jeho ruku. Brejloun neváhá a uteče.
„Jeden celek…nikdo není silnější…jsme jeden celek,“ zní pořád klukovi v hlavě.

Z myšlenek ho vytrhne až zvuk, který přichází z druhé strany ulice, než před tím přišel. Zní mu jako nenávistný řev. Neváhá a vydává se zjistit, co to je.
Vidí tam jenom opuštěné parkoviště. Schová se ve stínu a zanedlouho se zvuk ozve zase. Tentokrát někdo rozbil sklo. Podívá se směrem odkud to slyší a zahlédne postavu.
Možná by bylo lepší, když by něco zakřičel, protože pak by vandalové utekli. Jenže on chtěl vidět, co to je za lidi; zjistit, proč to dělají.
Běžel k nim, ale měli dost drzosti, aby zůstali stát, když ho zahlédli. Možná si mysleli, že se jich zalekne, když byli 3 a on sám, když budou mluvit drsně.

„Proč to kurva děláte?“ zeptá se jich nechápavě.
„Co jako?“ odpoví provokativně jeden z nich.
„Tsss,“ zasměje se Tom. „A tu tyč máš, kdyby tě někdo v noci přepad, ne?“
„Běž si kurva prudit do někoho jinýho, vole!“
„Jo, zmrde,“ strčí do něj další výroste, který právě popadl kuráž.
Tom nemá v úmyslu odejít a ví, co bude následovat. Všechny si je změří, zatímco do něj něco kérujou. Všichni budou o něco málo mladší než on. Jeden se k tomu moc nemá a nejradši by couvnul. Ty další dva jsou nemachrovaný blbečci, který si myslej, že odejde, když budou mít drsný hlášky.
„A tou trubkou mě přetáhneš, ne?“ ušklíbne se. „Vy byste si měli uvědomit, co děláte, chlapi. To není o tom, že na vás zavolám fízly a vy budete ještě machrovat u vás v partě, že jste byli na bengárně.“
„Nějakej chytrej ne?“
„Ale vy asi moc ne.“

Trubka na předloktí docela sedla, že to zadunělo až v rameni. Vzápětí cinkla o zem. Ten kluk ještě nejspíš v životě nedostal ani pořádnou facku, byl dost v šoku.
Další nečekal, že ta kopačka přijde z opačný strany, než to nejdřív vypadalo. Myslel si, že tu nohu chytí, ale jak se sklonil, trefila ho uplně přesně a letěl k zemi.

„Vypadáš nejrozumějc, doufám, že se nemýlím,“ zastavil se Tom. „Domluv jim, ať příště nedělaj takovýhle kraviny.“

„A tohle je podle tebe dobrý, jo?“ ozve se mu někdo za zády. Je to zase brejloun.
„Nech si ty svý kecy pro někoho jinýho. Mě nenahlodáš.“
„Já se tě jenom ptám, jestli jim třeba nestačilo jen domluvit.“
„Nedostali zase tolik a měli by poznat, jak to na světě chodí, když si hrajou na tvrďáky. Ohýbej strom, dok….“
Tupá rána do zátylku všechno přerušila, jak reklama v půlce filmu.