Juliin deník - 32. díl

Vylovila jsem z batohu discmana, pustila svoje nejoblíbenější cédéčko od Green Day a se sluchátky v uších jsem pozorovala ubíhající krajinu. Odjížděla jsem pryč... Pryč od domova, pryč od školy, ale hlavně pryč od Romana... Píchlo mě u srdce. Možná je dobře, že se teď dlouho neuvidíme. Oba budeme mít čas si všechno srovnat v hlavě. A třeba se za tu dobu i dozvím ten pravý důvod, proč já a Roman nemůžeme být spolu. Mentora si vezu přece s sebou a on mi to jednou bude muset říct. Nebo to snad chce přede mnou do konce života tajit??
„Nechci před tebou tajit nic. Dozvíš se to. Až přijde ta správná chvíle.“
Aspoň že tak. Teda pokud se té správné chvíle vůbec dožiju... Doufám, že jo.
Stejně jsem zvědavá, co mě ve Francii čeká. Klidně bych se mohla dočkat dalších překvapení. Mentor tam bude se mnou a Iris pravděpodobně taky – měla by být přeci neustále u mě, nebo ne? A kdoví, kolik dalších bytostí mě má ještě za úkol hlídat. Jenom mi doposud nikdo neprozradil, proč mě vlastně hlídají... To abych se pomalu bála toho, kdo ve skutečnosti jsem. Ochraňují mě snad proto, že mi hrozí nějaké nebezpečí? Nebo jsem snad já ta nebezpečná a oni na mě musí dávat pozor, abych někomu neublížila? Jenže proč bych to dělala? Já jsem patronka a naopak lidem pomáhám...
„Julie, přestaň nad tím přemýšlet. Zbytečně si zatěžuješ hlavu.“
No tak budu mít těžkou hlavu, o to se nemusíš starat! Teda možná musí, když je momentálně její součástí... Každopádně by mi alespoň mohl přestat žvanit do Green Day. Snažím se poslouchat. No vlastně ne. Má pravdu, že se soustředím na něco jiného... Já ale nedokážu jen tak sedět a poslouchat a na nic nemyslet. V hlavě mi poslední dobou víří tolik myšlenek... A hudba je náhodou skvělá kulisa...
Jo, hudba je tak vynikající kulisa, že dokáže uspat. Což se mi právě podařilo. Jak dlouho jsem jen mohla klimbat? Hodinky nemám, ale doufejme, že moc dlouho to nebylo. Letí mi to v deset a na letišti musím být nejpozději dvě hodiny před odletem. Nikdy jsem nikam neletěla, vím však, že mi Nela jednou vyprávěla, jak letěla do Řecka... Na letišti to prý trvá dlouho – odbavení zavazadel, všechny možné kontroly...
„Prosím vás, nevíte, kolik je hodin? Zapomněla jsem si hodinky,“ naklonila jsem se dopředu k řidiči.
„Devět pryč,“ odpověděl a v klidu pokračoval v řízení.
Devět pryč?? Tak to fakt nestíhám!
„Cože? Ale... Mně to za hodinu letí!“
„Za chvíli tam budeme...“
Nechápala jsem, jak může být tak klidný. Má za úkol dopravit mě včas na letiště a on si jede lážo plážo a je mu úplně jedno, že mi uletí letadlo! Proč by se taky namáhal, když mě veze zadarmo... A co sakra dělal za tu dobu, co jsem spala? Už jsme tam měli dávno být! Buď jel extrémně pomalu nebo si vymyslel extrémně dlouhou objížďku. Jenom nevím proč.
„Copak vy nechápete, že mě vezete na l-e-t-i-š-t-ě?? Nestihnu letadlo! Já tam nepotřebuju být za chvíli, potřebuju tam být už před hodinou! A to jste trochu prošvihnul...“
Začínala jsem panikařit. Co budu dělat, jestli mi to vážně uletí? Budu ho muset požádat, aby mě odvezl zpátky domů. Peníze naštěstí mám. Ale že by se mi teď chtělo zase se vracet? Já chci do Francie... Jenže s tím se můžu rozloučit, jak to tak vypadá.
Nejvíc mě znervózňovalo, jak jel pořád stejně rychle – chci říct stejně pomalu. Ono ho vážně nezajímá, že teď už jedeme na letiště naprosto zbytečně. Jestli tam totiž někdy dojedeme, moje letadlo bude dávno pryč. Nejhorší bylo, že jsem ani nikde v dálce nezahlédla světla, která by naznačovala, že se blížíme k letišti nebo alespoň k nějakému městu. Naopak, připadalo mi, že projíždíme zcela opuštěnou krajinou. Nikde žádná světla, domy, natož lidé. Jenom lesy a pole. Vůbec to nevypadalo, že bychom měli každou chvíli přijet na letiště. Co když jsme se ztratili? Nebo hůř – co když jsme se ztratili a jemu to ještě nedošlo? Vzdala jsem to. Šance, že dneska odletím do Francie je mizivá. No, spíš žádná. A jaká je šance, že mě doveze zpátky domů? Určitě nemá ani ponětí, kde to jsme. A docela by mě zajímalo, kam se dostaneme... Na letiště rozhodně ne. Anebo... co když je to úplně jinak? Třeba je to nějaký únosce nebo dokonce vrah! Tak to je super, odveze mě do nějaké neznámé končiny (kde jsme se mimochodem nacházeli), znásilní mě, zabije a potom mě někde zahrabe... No fuj! Pomoc, já chci pryč! Nejraději bych z taxíku vyskočila, jenže to nemůžu udělat hned z několika důvodů. Nemám páru, kde jsem, takže by trvalo věčnost, než bych narazila alespoň na nějakou vesnici, za druhé neumím běhat rychle a můj pokus o útěk by tím pádem nemohl vyjít a za třetí mám v autě svůj kufr... Je ale pravda, že pokud by se řidiči vražda doopravdy povedla, asi by mi bylo jedno, co mi ukradne. Kdybych tak měla mobil... Mohla bych zavolat pomoc, kdežto takhle jsem tu sama s ním. Vlastně ne, počkat! Je tu se mnou mentor. A možná i Iris. Kdyby mi hrozilo nebezpečí, jistě by mi pomohla. Nebo je možné, aby váš anděl „selhal“? Snad ne, proboha. Trochu jsem se uklidnila. Iris je se mnou. Určitě...
„Tak jsme tady,“ ozval se po nekonečně dlouhé době taxikář.
To má být vtip? Rozhlédla jsem se kolem. Ať se propadnu, jestli je tohle letiště! Auto zastavilo někde uprostřed lesa... Sakra, vždyť to říkám! Ideální místo, aby mě tu zlikvidoval. Můžu křičet, jak chci a bude mi to houby platné. Prosím, Iris, kde jsi??
Řidič vystoupil. Srdce mi tlouklo čím dál rychleji. Co má v úmyslu udělat? Přinejlepším mi pouze vyndá kufr z auta, nechá mě tu a odjede. Asi bych se zbláznila strachy.
Pomalu se otevřely dveře vedle mě. Že mě taky nenapadlo je zamknout! Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Vždyť to byl ještě skoro kluk... A navíc vypadal docela mile. Nemohl mi přece ublížit! Jo, já vím, byla jsem naivní – ublížit vám může kdekdo.
„No tak si vystup, Julie.“
Překvapeně jsem zamrkala. Na okamžik jsem přemýšlela, jestli to náhodou neřekl můj mentor, ten ví dobře, jak se jmenuju. Ale neřekl. Ten hlas patřil taxikáři.
„Odkud znáte moje jméno??“ vyhrkla jsem.
No nazdar, tak on si plánoval mojí vraždu určitě dlouho dopředu. To on mi napsal dopis, že jsem vyhrála pobyt ve Francii, aby mě mohl v přestrojení za taxikáře odvézt někam do neznáma a v klidu mě zabít. Proto zná moje jméno. Co jsem ale provedla, že musím zemřít takhle mladá? Je mi teprve šestnáct!
„To není důležité. Tak vylezeš z toho auta konečně?? Čeho se bojíš?“
„J-já se nebojím. Měl jste mě odvézt na letiště, tak co děláme tady?“
„Všechno ti vysvětlím. Ale až vevnitř.“
„Kde vevnitř?“ nechápala jsem.
„Támhle.“
Pokývl hlavou směrem k menší chalupě, která stála kousek od auta. Doteď jsem si jí nevšimla. Co tam uvnitř chce dělat??
„Neměj strach, Julie. Můžeš mu věřit,“ ozval se mentor.
Konečně taky něco řekl. Trochu se mi ulevilo. Když to schválil mentor, tak to snad nebude tak úplně životu nebezpečné. Ale člověk nikdy neví...
Opatrně jsem se vysoukala z auta a nejistě se na něj podívala.
„Tak běž,“ pobídl mě. „Nebo mám jít první?“
„A co můj kufr?“ upozornila jsem ho.
„Promiň, málem bych zapomněl.“
Otevřel kufr auta a vytáhl moje přeplněné zavazadlo.
„Vezmu ti ho. Je dost těžký.“
Nehnula jsem se z místa, takže se nakonec rozhodl, že půjde přede mnou. Popadl kufr a vláčel se s ním po kamenité cestě, jenž vedla k chalupě. Já jsem ho pomalu následovala. To, že mu mentor věří, mě sice celkem uklidnilo, i přesto jsem si však nemohla být jistá, že je bezpečné jít za ním. Neměla jsem ponětí, co mě uvnitř může čekat...