Enolla Forse 15.

Enolla nervózně přešlapovala po pokoji. Už to je pomalu čtrnáct dní, co poslala domů dopis a zatím ji nepřišla žádná odpověď. Měla strach z toho, co se mohla psát, neboť věděla, že i kdyby měla Theresa hodně práce, našla by si malinkou chvilku, aby jí v několika řádcích odpověděla.
Zastavila se u okna a podívala se ven. Zatím vládlo teplé a jasné letní počasí, ale podzim se už začal pomalu ozývat. Zadívala se na skupinku studentů, kteří trénovali famfrpál. To ji připomněla, že zítra bude konkurs na chytače Havraspáru. Byla přemlouvána, aby se jej též zúčastnila, ale váhala. Snad měla trochu strach, že ji ten zatracený Raddle zase něco provede, ale to nebyl hlavní důvod. Včera slyšela skupinku dívek z Nebelvíru, jak se o ní hanlivě baví. Což o to, na pomluvy lidí z jiných kolejí si zvykla, ale nejvíce ji ranilo, že ve skupince byla i její přítelkyně Miriam. Mohla ji nazývat přítelkyní? Vždyť od nástupu do Bradavic se k ní chovala tak chladně, nepřístupně a nepřátelsky.
„Jestli se stane chytačkou Havraspáru, přísahám, že ji sejmu potloukem hned při prvním zápasu s námi. Bude to taková rána, že se hodně dlouho nevyhrabe z ošetřovny.“ Opět zněla jí zněla slova Miriam v uších.
Z pod nohou se ozvalo slabé zamňoukání, jenž ji vyrušilo z přemýšlení.
„Teď ne, Snow.“ Zvedla kocoura, který se před ní natáhl a prosil o drbání. Vysloužila si tím nesouhlasné zaprskání. Položila jej na postel a zlehka podrbala pod bradou, čímž ji trochu odpustil.
Opět přešla k oknu a chtěla se vrátit ke svým myšlenkám, ale to by ji nesmělo vyrušit nesmělé zaklepání.
Cožpak člověk nemá chvíli klidu? Pomyslela si podrážděně v duchu a šla otevřít dveře. V tomto pokoji byla sama, za což byla i ráda, i když jí někdy chyběla věrná duše, s kterou by si po večerech mohla popovídat.
Otevře dveře a spatří prvačku, která se tváří velice nervózně.
„Ahoj?“ pozdraví ji překvapeně Enolla.
„Mám tu dopis od Brumbála.“ Podala ji dopis, rychle se otočila a zmizela, takže jí Enolla nemohla říct.
Dopis? Od Brumbála?
Zvědavost a strach ji ovládly a ona otevřela dopis.

Dobré odpoledne slečno Forse,
Prosím přijďte ihned do ředitelny, kde Vás budu čekat společně s ředitelem školy, panem Dippetem. Černé drápy
Profesor Brumbál

Prostý vzkaz, obsah jasný, ale přesto tolik otazníků kolem? Co s ní asi tak mohli chtít probrat? Ohledně učení nejspíše nic, vždyť ho zvládala docela lehce a i praktickou část docela zvládá, pokud opomene malé nehody, jako například minule při Magických formulích, kdy omylem přičarovala Justinovi dlouhý nos a zelené vlasy.
A co asi znamená Černé drápy?
Přečetla si dopis ještě jednou, položila ho vedle Snow a vyšla ven z pokoje. Tiše proklouzla společenskou místností a vydala se dlouhou chodbou plnou obrazů do ředitelny.
Nikdy tu nebyla, ale naštěstí ji Peter říkal, kudy se sem jde.
Asi jsem se přecenila, průvodce po týdne nezvládám. Zasmála se v duchu při vzpomínce na svůj „slib“.
Před vchodem do pracovny ředitele byli dva chrliče. Chtěla normálně projít, ale nemohla.
No jo, mohla jsem si to myslet. Jistě po mně budou chtít heslo jako do jiných místností, kam nemá přístup každý. Ale jak je to heslo? V duchu si znovu pročítala dopis a pak jí to došlo. Spokojeně se usmála.
„Černé drápy.“ Vyhrkla rychle a v tu chvíli se před ní objevil vstup s točitými schody. Vešla dovnitř a rozhlédla se po malinkaté místnosti. Zdi byly bez jediného obrazu, prostě jednoduché. Začala stoupat nahoru. Jakmile se ocitla na posledním schodu, otevřely se před ní dveře.
„Vítejte slečno Forse.“ Uvítal ji Brumbál, ale neusmíval se jako pokaždé.
„Dobré odpoledne.“ Pokynul hlavou i ředitel.
Enolla se rozhlédla po místnosti. Byla to velká kancelář plná knih, obrazů, květina zvláštních přístrojů, které se tak trochu podobaly těm, které viděla u ředitele doma. Byla natolik uchvácena, že málem zapomněla pozdravit.
„Do-dobrý den.“ Vysoukala rychle ze sebe.
„Jsem potěšen, že se vám má pracovna líbí. Posaďte se prosím.“ Pokynul ji hlavou na židli, která byla na druhé straně jeho stolu.
„Měli bychom si vážně promluvit slečno Forse.“ Řekl mrazivě Dippet. Enolla se zmateně otočila na Brumbála, snad hledajíc podporu, avšak profesor se pouze smutně usmál.
„Kvůli čemu?“ klepal se jí hlas. Něco jí říkalo, že to nebude žádná dobrá zpráva.
„Jedná se o vaše matku Theresu.“ Enollu překvapil jeho relativně klidný hlas. Jako kdyby ji měl sdělit jaké je počasí. Tolik se bála a on nedal vůbec najevo, co s ní může být?
„Stalo se jí něco?“
„Jak se to vezme.“ Vložil se do hovoru Brumbál. Jeho hlase zaznívala naděje a lítost. „Už týden nemá o ní nikdo zprávy, není doma, nikdo ji neviděl. Prostě zmizela, ale jedno víme jistě. Žije.“
„Co-cože? Zmizela? Co? Jak?“ začala nesouvisle pokládat otázky jednu z druhou.
„Ale nebojte se, už ji hledáme. Ale máme tu další náhlé zmizení. Zmizeli i Wraithovi.“
Wraithovi? Zamotala se jí hlava. Podivně si začala spojovat věci dohromady, ale bála se pravdy, proto si své domněnky nechala pro sebe a pokusila se je zahnat.
„Jestli si chcete zajít na ošetřovnu, klidně běžte.“ Stiskl jí Brumbál přátelsky rameno.
Nejistě se zvedla. Nohy se jí podlamovaly, ale naštěstí se na nich jakž takž udržela.
„Asi raději půjdu.“ Rychle vstala ze židle, nevnímala, co jí Brumbál a Dippet říkají a doslova vyběhla ven z ředitelny.
Utíkala chodbou zpět, zpět do společenské místnosti, do svého pokoje. Cestou narazila do několika studentů, ale to jí bylo jedno.
Chtěla být sama.
Jak to a proč? Mají s tím snad něco společného oni? Maminko! Kde jsi?
Rychle řekla heslo do společenské místnosti a chtěla potichu proklouznout do ložnice, ale zarazil ji Justin.
„Enollo, jsi v pořádku?“ chytil ji opatrně za ruku, ona se mu však vysmekla.
„To je dobrý.“ Řekla kysela, i když nechtěla, aby to znělo nepřátelsky.
Zabouchla za sebou dveře do ložnice, lehla si na postel a vyčerpaně ihned usnula.