Východ slunce 23. díl

„Belieb? Nešálí mě zrak?“podivila jsem se ihned, jakmile se v bílé záři objevila její štíhlá silueta, světlem prozářené bílé vlasy a její bledý obličej. Něco se stalo.
„Tebe? S tvým zlepšeným zrakem? Nemyslím si.“podotkla zvesela, přitom posmutněle. Tím mi něco naznačila. Neobjevila se tu jen tak zčistajasna, aby mne po dlouhé době poctila návštěvou a přátelsky si se mnou popovídala. Jistě za tím bude stát něco víc a příjemné to nebude. Ovšem tyhle nepříjemnosti, jež stejně brzy přijdou, jsem nechala prozatím stranou. Posadila jsem se v klidu na svou pohovku a do detailů si paní Bílého národa prohlédla. Vždyť už jsme se nějakou dobu neviděly a mne zajímalo, jestli jsou na ní patrné známky stárnutí jako na obyčejných smrtelnících. Je samozřejmě hloupé nejobávanější kouzelnou ženu k obyčejným lidem přirovnávat, ale nějakou vztažnou soustavu zvolit musím. Pořád vypadala stejně, alespoň se mi tak po letmém zhlédnutí zdála. Nějaké odchylky od minulosti byly patrné až po bližším zkoumání. Postavou zůstala štíhlá a to se, myslím, nezmění. Vlasy už jí více zbělet nemohly, také žádná změna. Bledá pleť typická pro rasu Bílého národa zůstala taktéž neměnná. Žádné stárnoucí stopy nebyly znát, i když jsem ji prozkoumala celou. Ovšem později, když jsem se jí zadívala do očí…
„Co tě ke mně přivádí? Neviděly jsme se dlouhou dobu, co jsem zmizela z povrchu lithainského, a pak ses při mém návratu neukázala a já též. Ještě než se tě zeptám, proč jsi teď tu, chci ti poděkovat. Bez tebe bych se sem už znovu nedostala, nebo bych se neodhodlala k tomu kroku pokusit se o to. Sám by mě vlastně ani nenapadl. Jistě to mělo nějaký význam a věřím, že jen kvůli mým pocitům jsem nezískala příležitost založit nový život zrovna v téhle zemi. Určitě jsem tedy posloužila i tvým záměrům, nebo vyšším cílům, jak chceš. Ale jedno je jisté, nemám tu zrovna nejpříjemnější podmínky na vybudování něčeho lepšího. Snad víš, co činíš.“myslím, že jsem právě rozehrávala dlouhou debatu. Psychicky jsem se na ni připravila, vypnula všechny nepodstatné rušiče mého soustředění a dávala si pozor, o čem přemýšlím. Pak jsem si uvědomila, jaká je to hloupost. Belieb možná dokáže číst myšlenky, ale já už mám moc, jak vypudit její hlavu z mé mysli. Tedy, doufala jsem v to. A snad nebude tak nezdvořilá, aby se o něco takového vůbec pokoušela. Je totiž možné, že bych nebyla tolik shovívavá.
„Nemáš zač. Bezdůvodně jsem to nedělala. Nebýt tebe, nestalo by se spoustu věcí a kdo ví, jak by vše dopadlo. Nyní není nic rozhodnuto, ovšem máme stále šanci něco podniknout a ty tu jsi právě z toho důvodu, abys to za nás takříkajíc odčinila. No, nebudu tě poklesávat na duchu. Hm, máš pravdu v tom, že jsme se dlouho neviděli. V poslední době je mnoho starostí a nedostává se mi času k navštěvování svých přátel. Navíc cesty už nejsou bezpečné, jak bývaly dříve. Teď podstupuji veliké riziko, proto kdyby se něco dělo, nediv se a reaguj. To ti nejspíš asi ani nemusím říkat po tom, jakým výcvikem jsi prošla. Leč neboj se, sledovala jsem tvé kroky a kvůli tomu tu jsem.“teprve teď jsem jí pohlédla do očí a to, co jsem v nich spatřila, mě šokovalo. Vždycky je měla modrostříbrné a zvláštně bodavé, pronikavé. Jenomže starosti posledních několika měsíců se do těch očí přenesly a zanechaly v nich něco, co je atypické pro tak vznešenou osobu. Já vše chápala, ale kdyby ji viděl nějaký sedlák, podivil by se. Mezi jiskrami a složitými propletenci mléčných sítí se vyskytovaly střípky strachu, obav, nejistoty a únavy. Zažila toho mnoho a mnoho toho měla na starosti. Sledovala cesty nejen své, celé země, ale i putování jednotlivců. A na každém se námaha a prožité zkušenosti projeví, ani ona není výjimkou. Mou tvář halila kápě, ani její vzácná návštěva mě nepřiměla si ji sundat. Zvykla jsem si a svou tvář již nechtěla odkrývat. Ona by pochopila, leč zmatené pohledy nechci vidět.
„To co jsi dnes udělala, je proti všeobecným pravidlům kouzlení. Jak jsem zjistila, porušení pravidel není ojedinělou věcí v tvém životě, nedávno se stalo něco podobného.“sdělila mi s výčitkou. Uvnitř mě polilo horko. Jak mi může předhazovat věc, s kterou jistě měla mnoho co dočinění? Vyloučení z Enda´aren bylo kvůli dobru (nebo zlu?) v celé zemi. Samozřejmě si nemohu tolik fandit, leč potřebují mě, když ne pro to, co je ve mně, alespoň jako řadového vojáka. Ona to moc dobře ví. Proč mi to tedy předhazuje? Aby mě naštvala? Rozzuřila? Zkouší snad, zda-li zase ztratím nervy? Kdyby přede mnou neseděla a já zůstala sama, položila bych hlavu do dlaní. Jenomže nemohu projevovat známky slabosti, pokud mě někdo sleduje.
„Použila jsi smrtelné kouzlo na dva vojáky, jež neuposlechli tvůj rozkaz. Nemůžeš je trestat takovým způsobem. Existují různé způsoby, jak si pohrát a uspět.“jí se to radilo. Ona nemusela cvičit nevzdělanou bandu tupců pod tlakem z nedostatku času. Situace nikdy nebyla tak vážná, anebo se stala před několika staletími, což z nich nikdo nezažil. Ruku volně položenou na plášti jsem zatnula v pěst, pevně stiskla zuby a snažila se vydržet tohle hořekování.
„Myslíš, že si to neuvědomuji? Samozřejmě mě to napadlo. Nerada používám takové zacházení, ale jak je mám, kruci, k něčemu dohnat, když se chovají tímto způsobem? Tlačí na mě čas a vědomí, že se nám nabízejí malé šance. Záleží na každém vojáčkovi a z těchhle má být speciální jednotka, ne nějaký obyčejný rolník s mečem v ruce. Oni musí odvést tu nejtěžší práci, být k dispozici, kde bude třeba. Musím je připravovat na tvrdé podmínky a v tomhle vidím jediné řešení, pokud se ti to nelíbí, měla jsi nalézt nějakého jiného člověka vhodného pro tuto pozici.“dala jsem jí najevo, že se jen tak nevzdám svých metod. Už dávno ze mě není ta poslušná holčička, kterou jsem nějaký čas snad i byla. Ztratila se někde na počátku mého „obživnutí“ a s novým narozením z ní nezbylo nic.
„Já vím. Já vím.“zjemnila hlas Belieb a podívala se na mě soucitným pohledem. Mělo mi to dodat na sebevědomí, náladu, nebo nějaké další „dobré“ věci. Nýbrž tím jen bodla. Já si přeci musím nějak poradit, aniž by mě někdo utěšoval. Tak proč to dělá? Proč? Copak jsem tolik neschopná? Nic neumím? To měli všichni ti lidé přede mnou pravdu a já odcházela zbytečně? Soucitné pohledy mi nepomůžou, akorát mě naštvou.
„Neříkej to.“můj hlas klesl pod bod mrazu. Divila jsem se, že mi nejde od úst pára.
„Dobrá. Nebudu.“povzdechla si. „Nechám ti volné pole působnosti, jen si pamatuj, že hranice mezi věcmi myšlenými dobře a plánovaným zlem je velice tenká. Dalo by se říci, že skoro neexistuje. Jen v nás samotných a pro každého se ta hranice zdá jiná, proto si dávej pozor, abys nevkročila do neznámých vod. To poznání by se ti nemuselo líbit.“varovala mě. A já se snažila vtisknout si každé její slovo do paměti. O té tenké hranici vím, avšak zda-li jednou nedospěji k tomu špatnému konci, to netuším. Kdo ví, co se může přihodit. Člověk míní, život mění. Potká mě něco strašného, nebo se změním natolik, že nějakou deformaci ani nezaregistruji. Ale nevím, proč mi tyhle poznatky sdělovala zrovna ona, která jistě žádné problémy s přechodem na „špatnou“ stranu neměla.
Belieb přerušila tok mých myšlenek a spojila se se mnou myšlenkově, její ústa se nehýbala, mluvila ke mně skrze mysl. „Očekává se toho mnoho. Dávej si pozor, protože nebezpečí nečíhá jen v nepřátelích, ale i v…“to už nestihla doříct. Myšlenky se v mžiku přetrhly, ona se poplašeně porozhlédla a poodstoupila ode mě dál. V ten moment se mi pročistila hlava a já rozpoznala nevítané objekty, jež se snažili slídit v našem okolí. Nebyl to nikdo z tábora. Magii tu nikdo ovládat neumí. Někdo cizí, z vnějšího světa.
Belieb vyvolala intenzivnější zář bílého světla, naposledy na mne pohlédla, ujistila mě a zmizela stejně, jak se objevila.

Její osoba možná zmizela z mého zorného pole a z mé blízkosti, ale její řeč mě provázela ještě po mnoho dní. Musela jsem nad jejími slovy přemýšlet a přemílat si je neustále dokola. Leč přesto jsem si v plné míře neuvědomila svou chybu. A to byl nejspíš můj osud předem určený, protože díky tomu se dělo mnoho věcí, jež by se možná nikdy byly nestaly. Jenomže osud člověk změnit nemůže, a proto to nebylo ani v mých silách. Na chvíli jsem se od takového tvrdého trestání odprostila. Ono možná stačilo i to jedno, protože teď se mě všichni báli podstatně více. Hlavně Thor se Sterem se mi vyhýbali obloukem a za zády na mě přinejmenším ukazovali neslušné posunky. Byla jsem si vědoma, že celý tábor jen šuměl zprávami o mé krutosti, domyšlenými příběhy, které se ani nestaly, a podobnými obdobami něčeho, co by mou osobu mohlo poškodit a vyvrátit stabilitu mého postu. Nic se proti tomu nedalo dělat. Ani jsem po tom nijak netoužila. Dál jsem vedla ranní běhy, hodiny posilování a zacházení se zbraněmi, stopování, zdravovědu. Jako by se nic nestalo. Po nocích, kdy jsem seděla sama ve stanu pod černou plachtou, schovaná v roušce tmy, vysedávali zdokonalující se vojáci u ohně, popíjeli a bavili se na můj účet. Mělo to jedinou výhodu, a to, že se už nesmáli Derikovi jako nejslabšímu ve skupině. Nyní jsem pro ně mnohem zajímavějším terčem byla já a pro mladého Derika jsem to ochotně snášela a přinášelo mi to dokonce uspokojivou radost. Tedy spíš nějakou náplast na mé pomalu ale jistě otvírající se rány. Další útěchou mi bylo pomyšlení, že já hraji svou krutost za velitele v černém. Nejsem to přeci já, mě nepomlouvají, nejsem muž. Ovšem oni to nevědí a spílají mi. Pro ně nikdo za tou černou maskou neexistuje, vidí tam krutost. A co je pak lepší? Být považována za muže plného zla, nebo za krutou ženu? U muže se to v některých případech i omlouvá, ale se ženou soucit nikdo nemá. A s čarodějnicí už vůbec ne.

I když se mnou jen tak něco nepohnulo a uvnitř mě se spíše nacházely rampouchy obrostlé orgány, jednou jsem to prostě nevydržela a vybouchla jako papiňák. Všechny emoce, jež jsem se snažila potlačit, prostě nevydržely, nashromáždily se a v sobotu odpoledne bouchly.
Zrovna se konaly obvyklé sobotní zápasy mezi muži. Procvičovali se tak a vybíjeli si zlost nebo přebytečnou energii, i když jsem se divila, že ještě nějakou měli. Ale na tohle se zbytek energie vždycky najde. Mě to nijak nerušilo, kromě povyku, který při tom způsobovali. Já se šla projít ven a na chvíli si od nich odpočinout. Dělala jsem to vždycky. Jenomže tentokrát se to nějak nepovedlo. Procházela jsem zrovna okolo shluku všech mužů tábora, když se zprostředka ozvalo posměšné zvolání určené vojákům a ne mně. Já bohužel všechno slyšela.
„Jak nějaká ženská. Si snad jde zase trhat kytky do lesa, ne?“ Thor, kdo jiný. Nemohl vydýchat to jeho zneuctění na cti, kdy prosil o život a za zadkem měl letící smrtelnou kouli. Často se mu někdo poškleboval, i když mu tu situaci nikdo nezáviděl.
„Zbabělec, když musí používat ňáký čáry. Kdyby to aspoň dělal spravedlivě a dal si se mnou zápas a neposílal lítací koule. Každá malá holka by svedla postavit se mi. Správnej velitel přece peče s mužema a nechodí sbírat houby.“spílal mi. Myslel si, že tiše.
Již jsem je přešla. Ale po tom, co dopověděl své nadávky, zastavila jsem se. Všichni ztichli a zírali na mě. Otočila jsem se a cestou k bandě vytahovala svůj meč. Už jsem toho měla po krk! Trpělivost mi došla a já to prostě už nemohla vydržet. Nesnáším lidi a jejich hašteření, nenávist, nadávky, pomluvy za zády. Všichni jsou stejní, stejní jako Sheina! Akorát bodnou do zad, když to nejméně čekáte. A když jim pomůžete, stejně se nic nezmění. O to vás zradí víc. Je to nemrzí, ale vás ano. A tohle já už nedopustím!
„Ustupte mi z cesty!“řekla jsem chladně a nedala znát chvění po celém těle. Všichni do jednoho uposlechli. Thor už automaticky zůstal na místě a taktéž vytáhl svůj vlastní meč. Přál si to, měl to mít. Mezi vojáky to zašumělo. Nikdo nečekal, že se spolu opravdu chystáme bojovat.
„Mluvíš moc hlasitě a příliš drze.“spustila jsem na něj. „Nebudeš mě urážet za mými zády!“
„Vždyť je to pravda. Podívej se, co děláme. Nic!“
„Možná ty neděláš nic.“obcházeli jsme kolem sebe v kruhu. Každý zlostně pohlížeje na toho druhého.
„Dělal bych, kdyby to nebyly příkazy jak pro chudinky. Sám jím jsi! Bílej meč, bílej kůň! Kdo to kdy u chlapa viděl? Celý dny v černý, ani obličej neukážeš. Se za sebe stydíš nebo co? Nebo skrýváš to, že jsi padavka a nic nezvládneš?“
„Dost!!“zařvala jsem a zaútočila na něj. Byl zaskočen, přesto zareagoval pohotově. Ostatní se kolem nás sevřeli a napjatě pozorovali souboj, jež teprve začínal. Šetřila jsem ho a hrála neschopnost, abych ho uchlácholila. Po chvíli se začal prozíravě usmívat, viděl svou převahu.
Jenomže neviděl na mě a já se zase krutě vysmívala v mém zoufalství. Sama sebe nemohu ukázat. Má pravdu. Hnusím se už i sobě, skrývám se před sebou, protože jsme zrůda. Nástroj předem určený k zabíjení a k ničemu hodnému normální holce, která teď podle plánu měla ležet v knihách a studovat vysokou.
„Koukám, že máš k tomu skrývání důvod!“zasmál se Thor a dovoloval si víc a přestal dávat pozor. Jeho chyba. Přestala jsem si s ním hrát a zaútočila na něj podle svého výcviku. V mžiku byl připraven o svou zbraň a za chvíli ležel na zemi, špičku mého meče přiloženou na krku.
„Být tebou, raději bych teď moc nemluvil, taky by to mohlo být to poslední, co v životě uděláš. Anebo klidně nějak pohotově zareaguj, jak máš stále ve zvyku.“pobídla jsem ho. „Mně to vadit nebude, aspoň se tě zbavím a nebudu muset poslouchat ty kecy, jež nejsou na místě. Dále se naučíš vykat mi. Nejsem žádný tvůj kamarád, kterému bys mohl nadávat. A poslední, co ti chci říct. Momentálně je úplně jedno, jakou má můj meč barvu, protože dokáže podřezávat krky takovým blbcům stejně, jako každý jiný pořádně nabroušený.“prohodila jsem k němu a stále se špičkou ostří na jeho krku se otočila k vojákům a dala jim tuto situaci za příkladnou. „První pravidlo: Pokud budete bojovat mimo bitvu, vždycky zjistěte, koho vyzvete a proti komu se postavíte, protože i nicka může být lepší jak vy. Snad jsem ukázal jasný příklad.“
Thor horní polovinou těla ani nepohnul. Jen nohama tak divně křečovitě šoupal po zemi. Asi ještě nezažil porážku. To vůbec nevadí, aspoň se přiučí něčemu novému. Od toho tu vlastně jsem.
„Pokud si někdo bude chtít zabojovat, víte, kde mě hledat. Rozhodně mě nebaví pořád vás učit ty primitivní základy, které se nezlepšují. Pohněte, nebo dopadnete tady jako Thor.“podívala jsem se na něj, sjela ho pohledem, odtáhla svůj meč a odešla pryč „sbírat houby“.
Jak jsem tušila, ihned po mém vzdálení z centra dění to v táboře bouchlo. Takový povyk se k mým uším už dlouho nedonesl. No, aspoň budou mít nějaké jiné téma k hovoru než jenom ženský a chlast.

Na cestě z několikahodinové procházky mě něco vyrušilo. Mohu se přiznat, že jsem byla zaskočená. Nikdo totiž už dlouho nevyhledával mou přítomnost a momentálně za mnou přišli oba elfové. Zřejmě se šli také projít, protože jinak nevím, co by dělali uprostřed lesa.
„Pardon, že vás vyrušujeme, veliteli.“promluvil jako první ten výřečnější z nich. Vlastně jsem za celou dobu nezjistila jejich jména.
„Tady mi tak nemusíte říkat. Nikdy jsem to po vás nechtěl. Navíc mužstvo tu teď není.“cítila jsem se trochu hloupě. Veliteli. Pche. Zrovna od nich to moc nesedí. Stačilo by je tvrdě trénovat už zamlada a překonali by mě. Já nejsem elfí krve a nebudu. Tohle se nedá zajistit magií a i kdyby šlo, neudělala bych to.
„Nemusíme, nýbrž je to tak lepší pro nás pro všechny.“odpověděl mi a odmítl mou náklonnost. Nevadí.
„Dobrá, jak si přejete. Ovšem já bych vaše jména rád slyšel. Oslovovat vás nějak musím.“
„Já jsem Amic.“promluvil snad vůbec poprvé ten druhý mlčenlivý elf. Podle vzezření bych ho tipovala ani ne na dvacet let lidského věku. Jeho hlas zněl ještě nevyvinutě, nebo spíše nezkušeně, což se mi zdálo krajně podivné. Ale zase mě těšilo, že se vyvrátila má obava, že je němý. Možná má strach z komunikace mezi lidmi. Je to pravděpodobné. Ten druhý se také jakoby divil, že Amic promluvil. Dokazovalo to pozvednuté obočí.
„Mé jméno jest Mestean, veliteli.“ Mestean. Zní to zvláštně. Pro mé uši skoro mystickou krásou. Ani nevím, jak mě to napadlo. Prostě se s tím jménem něco pohnulo uvnitř mé hlavy. A když se něco podobného stane při pouhém pronesení jména, přiřazuji to k mimořádným událostem.
„Konečně vás mohu oslovit. Dlouho jste mi to odpírali, i když je pravda, že jsem se měl optat.“ Myslím, že byli totálně zaskočeni, poněvadž po tom výbuchu v táboře nečekali takové chování, kde nebylo po zlobě ani památky. „Co tu děláte, že na sebe narážíme?“
„My jsme chtěli vyrazit pryč. Přeci jen je pro nás tábor svázání. Jsme zvyklí na přírodu, víte?“rozmluvil se Amic. Čím více slov říkal, utvrzoval mě v tom, že je to ještě kluk. V jeho slovech to bylo znát. Nemohla jsem si pomoct.
„Aha.“ Hrála jsem nechápavou. Jako bych nikdy netušila, že jsou elfové zcela spjati s přírodou a bez ní umírají jako kdyby jim někdo zacpal nos i ústa. „Našli jste poblíž něco zajímavého?“ptala jsem se spíše Amica. Mestean měl očividně radost, že se také na chvíli ujal vedení slova a raději ho nepřerušoval. Nevšiml si toho, leč já celou dobu pozorovala jeho výrazy v obličeji a na něm to bylo zčásti patrné. Víc jsem si odvodila.
„To se nemůžete takhle ptát, pro nás je zajímavé všechno. Něco sice víc, něco míň, ale jestli je to zelené, rostoucí a nevytvořil to člověk, spadá to pod věci stojící za zhlédnutí.“ujistil mě.
„No, no.“zarazil ho Mestean, který v jejich vztahu hrál nejspíš nějakého průvodce a vychovatele. „Ehm. Rozhodně to tak nemyslel.“snažil se omlouvat slova svého společníka. Zřejmě si myslel, že mi shazování lidí nějak vadí. Neříkám, že to podporuji, ale abych za ně dávala ruku do ohně, na to jsem až příliš vystřízlivěla.
„Nemusíte brát svá slova zpátky, pokud to tak cítíte. Mě jste určitě neurazili. Jen bych vám neradil něco podobného říkat v táboře.“prohodila jsem a mrkla významně na Mesteana, aby Amica hlídal. Sice si mého mrknutí přes kápi určitě nevšiml, nýbrž snaha byla.
Amic se lehce zachvěl a sklopil oči. To jsem nechtěla! Sakra. Ten, že má jít do války? O Bože, proč já jsem je jen přizvala! Jestli kvůli mně zemře takový mladý elfík, bude to má vina. Je příliš roztomilý na to, aby válku přežil. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Nevypadal na to. Zvlášť u elfa neočekávám podobné chování. Vždyť na sobě nedávají znát nějakou výraznou porážku, neklopí oči při sebemenším pokárání! A to jsem si myslela, že elfy znám. Mýlila jsem se.
A zatímco jsem nad tím přemýšlela, přiblížili jsme se ke konci lesa a tím pádem k táboru. Amic s Mesteanem mezi sebou občas něco prohodili a já mlčela jako zařezaná. Momentálně kolem mé hlavy lítalo několik much s dotěrnými myšlenkami. A ne a ne se jich zbavit. Ta tíha zodpovědnosti za životy! Všechno závisí na výcviku. Pokud jim dám dobrou průpravu, zvyšují se jejich šance na přežití. Sice o malý díl, ale i málo je v téhle situaci hodně. A pokud jde o mě, je to jedno. Buď zemřu, nebo budu žít jako vyhnanec všude, kde se ukážu. V tomhle případě nevím, co je lepší.
„Veliteli?“přerušil tok mých myšlenek čísi hlas. Zvedla jsem oči ze země a zadívala se přímo Mesteanovi do těch jeho pronikavých. Úplně jsem zapomněla, že jsme měli všichni společnou cestu. Nyní jsme tu stáli na okraji lesa jen ve dvou. Amic se totiž odebral do tábora. Jen Mestean zůstal.
„Ano?“co by mi mohl chtít?
„Zajímala by mě ta nabídka, kterou jste navrhl dnes po tom zápase.“u slova zápas lehce ztlumil hlas. Asi si nebyl jist, jestli se o to může zmiňovat. No výborně. To jsem to zase vymyslela.
„Myslíte zápasy se mnou? Chtěl byste to zkusit?“zaskočil mě.
„Uvažoval jsem o tom.“nedal mi jednoznačnou odpověď.
„Zkusil byste to?“ptala jsem se ještě jednou a čekala.
„Zkusil.“odpověděl po dlouhém rozmýšlení. Já byla šťastná, že se rozhodl podle mého tajného přání. Bojovat s elfem je vždycky zážitek. Procvičíme se tím oba a já aspoň uvidím, jak je na tom mimo trénink.
„Dobrá. Zítra za svítání na louce. Budu tam na vás čekat.“nadiktovala jsem podmínky a utlumila případný pokus o odmítnutí. Spokojená jsem ho zanechala napospas okraji lesa a vydala se do tábora.