Enolla Forse 16.

(Každá druhá čast, která začíná stejnou větou, by měla být kurzívou :-))

S uslzenýma očima sedí na posteli, nevnímá okolí, nevnímá Snow, který jí vrní v klíně. Je pouze zahleděna do svých vzpomínek.

S uslzenýma očima sedí na posteli a dívá se na svůj kufr. Za chvíli pro ni má někdo přijet a odvézt na nádraží, kde nasedne na rychlík, který pro ni znamená život.

Vstane a přejde k oknu, zahledí se ven. Právě mrholí a jasně svítí slunce. Bude mlha. Smutně se usměje. Jak ráda ji doma pozorovala.
„Mami!“ Vydechne na okno a na skle se utvoří mlžný opar. Prstem na něj napíše velké „T“.

Vstane a přejde k oknu, zahledí se ven. Zatažená obloha nevěští nic dobrého, nejspíše se brzy přižene velká bouřka.
„Holčičko, auto je už tady. Pojď.“ Ozve se uplakaný hlas z vedlejšího pokoje.

Rozhlédne se po pokoji a pomalým krokem se vydá ke dveřím. Za chvíli ji začíná vyučování. Dějiny čar a kouzel, což znamená, e se opět krásně prospí. Měla by si ještě zajít na snídani, ale nemá chuť. Byly by tu zase ty pohledy a navíc i Havraspárští, kteří by chtěli vědět, proč je tak smutné. Ne. Nemůže jít.

Rozhlédne se po pokoji a pomalým krokem se vydá ke dveřím. V duchu se rozloučí s pokoje, s každou jeho částí. Je jí jasné, že zde stojí naposledy. Otevře dveře. V místnosti stojí její milovaná matka a neznámý muž středního věku s krátkými černými vlasy, přátelským úsměvem na rtech a výjimečně výraznou bradou.
„Holčičko moje, tohle je Xandr. On tě odveze na nádraží a vyprovodí tě. Ničeho se neboj. S ní jsi rozhodně v bezpečí.“
„Maminečko!“ upustí kufry a obejme ji. Nejspíše ji vidí na posledy, což je nejstrašnější zjištění. „Maminečko, vždy budeš v mém srdci.“ Políbí ji na tvář a div že nevyběhne z pokoje. Tolik to bolí.

Zastaví se. Někdo ji volá.
„Hej, Forse.“ Zní posměšný hlas za ní a jí hned dojde, kdo to je.
Tom Rojvol Raddle. Naprostý ignorant a pršivý pes.
„Slyšel jsem, že tvá matka zmizela. Tolik mě to mrzí.“ Pronese ironicky a jako správný herec se chytne za srdce.
Chce mu dát facku, ale pak si vzpomene na výchovu Theresy, píchne ji u srdce a raději od něj odvrátí zrak.
„Nech mě na pokoji Raddle, myslím, že by nebylo nejvhodnější, kdybys dále provokoval.“
Tom reaguje ihned. Vytáhne hůlku. Enollu to trochu překvapí, tohle nečekala.
„Kdo je tu teď pánem, hm? Myslíš, že ta tvá nedostatečná praktická část přemůže mistra ve svém oboru? Já, který jsem zkoušel tolik kouzel, o kterých se ti může jen zdát. Tolik kouzel, která se zde neučí?“
Měl pravdu. Opravdu neměla proti němu nejmenší šanci. Teď rozhodně ne. Její čas na pomstu přijde jindy. Mnohem déle.
„Nedělej to!“
„Proč?“
„Protože tě chytí.“ Odsekne Enolla. Hledá potřebné vteřinky na přemýšlení.

Zastaví se. Někdo ji volá.
„Hej, Žide.“ Zní chraplavý a zároveň výhružný hlas.
Nějaký Němec. Ztuhne ji krev v žilách. Jak ji mohl poznat? Xandrovi vše také dojde a společně zrychlí.
„Neboj se, tamto bílé auto je naše a v něm nás nedohoní.“
„Jak to?“ překvapeně se dívka zeptá.
„Gabrielo, jsou věci, které musíš teprve poznat a brzy budeš mít velkou příležitost.“ Odpoví záhadně.
Rychle nasednou do auta, připoutají se. Prostor uvnitř je překvapivě velký a to vůz zvenku vypadal spíše jako autíčko, které je sotva pro dva. Jak je to možné?
„Ehm, Xandře?“
„Ano?“
„Myslím, že už vím, co mám ještě poznat.“
Místo odpovědi se jeho oči rozzáří.
„Doufám, že nás nechytí.“ Povzdechne si Xandr a nastartuje auto.

„Ty si myslíš, že mě chytí?“ rozchechtá se Tom.
„Hned je napadne, kdo mi ublížil.“
„To si nemyslí. Však víš, že pro jeden sladký úsměv jisté osoby udělají cokoliv.“ Jeden sladký, přímo přeslazený úsměv předvede.
„Ty jeden prašivý pse!“ zařve.
„Slečno Forse?“ objeví se zpoza rohu Dippet.
„Dobré odpoledne pane řediteli.“ Usměje se přívětivě a podlézavě Tom.
„Pročpak jste urážela pana Raddla?“
„Já? Urážela? Ale on mi chtěl ublížit.“ Vyhrkne překvapeně.
Prohnaný student Zmijozelu v rychlosti a vší tajnosti schová hůlku a zatváří se velice zklamaně. „Jak bych mohl ublížit studentce?“
„Také nevím. A slečno Forse pojďte se mnou do ředitelny. Na hodinu Dějin čar a kouzel jít nemusíte, omluvil jsem vám u pana profesora. Musím s vámi něco probrat. Následujte mě.“
„Teď nás omluvte.“ Přátelsky se usměje na Raddla. Enollu jeho úsměv překvapí, nikdy si nemyslela, že by se na někoho dokázal přívětivě usmát, ale jak je vidmo, Tom dokáže vše.
„Pane řediteli, Enollo.“ Kývne a hrdě odkráčí na vyučování.

„Ty si myslíš, že mě chytí?“ se strachem očích naň pohlédne. „Vždyť maminka říkala, že se mi s tebou nic nestane.“
„Já doufám, že tě ochráním.“
Ozve se hlasité probuzení motoru. Gabriela si pomalu nepamatuje, kdy naposledy jela autem. Od té doby, co Němci začali utlačovat Židy, byl nejdále na dvorku před činžákem, nikam jinam se nedostala. Nemohla.
Během okamžiku vystřelí vpřed. Má pocit, že se ocitla v letadle. Ačkoliv s ním nikdy neletěla, slyšela, že letí ohromnou rychlostí. A právě teď měla pocit, že se doslova vznáší.
„Co to je?“ překvapeně vykřikne.
„Jedna z věcí, která ti zůstala utajena. Kouzlo. Neboj se, neplácám nesmysli.“
„Kouzlo?“ ale to je hloupost. Rozesměje se. Jestli ji chtěl rozesmát, povedlo se mu to. Ale v tuto chvíli nevěděla, jak hluboce se mýlí. Nechtěl ji pobavit, říkal ji holý fakt. Pravdu, kterou brzy pozná.
Za chvíli zastaví. A jsem tu. V centru Londýna. Na nádraží. Rychle vystupme, za chvíli ti jede vlak.
Pro Gabrielu byla nádražní hala doslova překvapením. Veselým snem. Hala byla obrovská, plná lidí, čekajících na vlak, ale i těch, kteří zde hledali útočiště před blížícím se deštěm. Napravo od ní na zemi v rohu ležela žena bez nohy a se psem. Sevřelo se jí srdce lítostí. Osud není k některým lidem milosrdný.
„Pospěš si, támhle je naše nástupiště.“ Ukázal někam mezi nástupiště devět a deset.
„Budeš mě muset posadit přímo do vlaku, jinak se ztratím, i kdyby nástupiště deset bylo sebe víc přehlednější.“
„Ale my nejdeme na nástupiště deset, ani devět.“ Rozesměje se Xandr. „Za prvé, tam hlídají Němci, takže bychom měli smůlu, a za druhé, přeci chceš zažít něco zvláštního, ne?“

„A jsme tu.“ Úlevně vydechl ředitel, když se posadil do svého měkkého křesla.
Opět zde byla. To tajemné místo, plné zajímavých věcí. Ráda by se na nějaké podívala zblízka a vyzkoušela, ale bála se. Nechtěla se raději na nic ptát, nebylo by to zřejmě nejmoudřejší.
„Asi se divíte, proč jsem vás sem zavolal.“ Odměřeně se optal Dippet.
„To je pravda, pane řediteli.“
„Posaďte se prosím. Budu mít pro vás trochu obsáhlejší sdělení.“ Odmlčel se a počkal, až se Enolla posadí do křesla naproti něj. „Dnes večer k nám na hrad přijede jedna dívka. Gabriela. Nebude zařazena, jak tomu bývá zvykem. Vlastně ani nebude naší oficielní studentkou. Řekněme, že zde bude mít jen dočasné bydlení. Ne, nebojte se, nejsme žádná ubytovna. To rozhodně ne. Jen si myslím, že tato dívka aby zde na hradě měla být. Existují pro to jisté důvody, které vám teď ale nemohu říci. Nedivte se, proč vám zde všechno vyprávím. Mám totiž na vás jednu velkou prosbu. Jelikož je stejně stará jako vy, dám vás do stejného pokoje. Potřeboval bych, aby jste na ni tak trochu dohlédla. Bude se pohybovat mezi studenty, ale musí mít nějaká ochranná a pomocná křídla. Nemusíte se bát, nijak vás nebude omezovat ve studiu, jen potřebuji aby chodila s vámi.“ Poprvé se na ni prosebně usmál. Překvapilo jí to více než dost.
„Ale proč zrovna já? Vždyť je zde tolik studentek.“
Místo odpovědi se pouze jen usmál. „Děkuji vám slečno Forse. Buďte prosím po večeři před vchodem do ředitelny.“

„A jsem tu.“ Usměje se Xandr, když se ocitnou asi pět metrů před zdí mezí nástupištěm devět a deset.
„Tady?“ diví se Gabriela.
„Věř mi.“ Chytne jí opatrně za ruku. „Poběž.“ Křikne a sám se rozeběhne.
Během chvíle jsou u zdi, Gabriela strachem zavírá oči a očekává náraz, který však nepřichází. Co to?
„Xandře?“ zavolá stále se zavřenýma očima.
„Neboj se, můžeš je otevřít.“
Pomalu a nejistě otevře oči. Chvíli ji trvá, než uvěří, kde se právě objevila. Gabriela stojí uprostřed nástupiště a před ní stojí krásná rudá parní lokomotiva.
„Páni.“ Vydechne překvapeně.
Nikdo jiný zde není. Jen ona a Xandr.
„Kde jsou ostatní?“
„Nikdo jiný tu není. Nemusíš se ale bát, vlak tě zaveze přímo na místo, nikde jinde nezastavuje. Až dorazíš na místo, vyzvedne tě muž jménem Ogg.“
„Kam to ale jedu?“
„Do Bradavic, do bezpečí.“ Usměje se. Gabriela musí přiznat, že jí ihned přirostl k srdci. Ještě by ho ráda viděla.
„Nevidíme se snad naposledy.“ Rozloučí se s ní poté, co ji pomůže naložit kufr. „Nashledanou Gabrielo.“
„Nashledanou.“