Nový život - 10. kapitola

10. kapitola - Oheň

Po týdnu Saša do prakticky krásně zapadl, všichni si rozuměli.
„Roro,“ oslovil ji jednou, „musim ti něco říct. Ona Jesica tě ve škole začala hrozně pomlouvat, hlavně proto, že o ni přestával být zájem. No a jaksi převzala tvou úlohu,“ Rora hned věděla o co šlo – o její ne zrovna svatouškovskou minulost, „jenže ona je mnohem horší – je to vysloveně děvka. Jde opravdu s každým! Ty jsi s dotyčným aspoň týden chodila, ale ona ne,“ byl z toho zničený.
„Pane Bože, to snad ani není možný! To je takové potvora!“ Rora byla hrozně naštvaná. Myslela si, že Jesika je skvělá holka, která dokáže podržet a nikdy by nezradila. Teď se jen bála, co všechno o ní řekla Dracovi. Draco s ní celý týden, co probíhal výměnný pobyt, nepromluvil ani se na ni skoro nepodíval. Většinou, když ho potkala, byl s Jesicou, Pansy a ostatními Zmijozelskými.
Zvonilo, proto si museli pospíšit do třídy, aby neměli problémy. Do třídy dorazili těsně před profesorkou McGonagalovou. Ta si toho všimla a oba si je hned přezkoušela. Rora dostala N (nad očekávání), což se docela hodilo, protože Rora překvapila sama sebe, že toho věděla tolik, protože se vůbec neučila. Saša ovšem dopadl hůř – dostal M (mizerné).
Dnes opět opakovali učivo z loňského ročníku, ale na konci si profesorka připravila překvapení (nemilé) v podobě testu, který měl uzavřít opakování.
Když vyšli z učebny, nikdo kromě Hermiony se netvářil zrovna šťastně.
„Jak myslíte, že jste napsali ten test?“ ptala se hned Hermiona, jak bylo jejím zvykem po každém testu.
„Katastrofa,“ tohle jediné slovo stačilo Ronovi zhodnotit svůj výsledek. Ostatní jen přikyvovali, protože věděli, že i jejich testy nebudou zrovna nabité vědomostmi. Protože teď měli pauzu na oběd, šli se najíst. Navíc (opět) všichni kromě Hermiony měli hodinu volno. Hermiona měla ještě Starodávné runy, ostatní neměli nic. Divili se jí, že má pořád takový elán do učení. Hermiona je vždy odbyla s tím, že to chce v životě někam dotáhnout a bez vzdělání to nepůjde. Po obědě se s nimi Hermiona rozloučila a šla do učebny Starodávných run. Harry s Ronem si šli ač neradi dělat domácí úkol do Jasnovidectví a Rora se Sašou šli ven si odpočinout. K jejich velkému zklamání narazili na Draca a spol.
„Ahoj Roro, copak, copak, ty jsi mě vyměnila za něj?“ zeptal se domýšlivě a na tváři mu hrál pobavený úsměv. Rora zapomněla, že vlastně s Dracem chodí.
„Myslím, že to naše chození nestálo za nic. Opravdu Jes, není co závidět a divím se ti, že s ním můžeš být,“ snažila se být klidná, nebo tak aspoň vypadat.
„No jo, naše malá Rorinka se nám naštvala a vrací se ke starým zvykům,“ pitvořila Jesica, „já myslela, že jsi s tím chtěla skoncovat. Psala jsi to v tom dopise, že? No nic, Dracovi jsem už všechno řekla. Myslím, že měl právo vědět, jaká je doopravdy jeho holka.“ Teď se Rora opravdu naštvala, cítila jak jí hoří tváře a třese se vztekem, nejradši by té huse podpálila vlasy, aby ji taky něčím pořádně naštvala. Rora věděla, že je Jesica na svých vlasech dosti zatížená. Draco, jako každý správný zbabělec se na jejich slovní přestřelce nepodílel. Saša aspoň přidržoval Roru, aby neskočila na Jesicu a nevyrvala jí ty její blonďaté, rovné vlasy.
Rora se vztekem chvěla po celém těle a na chvilku si představila, jak by vypadalo, kdyby jí ty vlasy opravdu hočely. Pěkně od spodu nahoru, postupně, aby si toho aspoň prvních pár vteřin nevšimla a pak by vyváděla jak na lesy. Najednou ji mírně zatahal za hábit, tak aby si toho nikdo nevšimnul a hlavou naznačil, ať se podívá na Jesicu. Roře se na tváři usadil překvapený výraz. /Pane Bože,/ pomyslela si. Jesice hořely vlasy, tak jak si to Rora přála. Pomalu jí konečky vlasů mizely a hladové plameny je polykaly. Nádherný pohled. V Roře pořád pulzoval vztek, ale už ne tolik jako před chvílí, hlavně proto, že ji zaujal ten krásný oheň, který sžíral vlasy Jesicy.
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa,“ zaječela Jesica, když si uvědomila, co se děje s jejími vlasy. Isabela se jí snažila pomoci je uhasit, ale než vytáhla hůlku a vyřkla potřebnou formuli, Jesica měla vlasy o půl délky kratší. Rora se na tu podívanou jen pobaveně dívala. Po pár sekundách se podařilo Isabel uhasit vlasy svojí kamarádce, která vypadala přímo zoufale. Už neměla svou chloubu – rovné, téměř dokonalé blond vlasy, které byly ještě přibarvované a narovnávané, aby na nich nebyl vidět žádný nedostatek. Jesica se zoufale rozhlédla po přihlížejících (a že jich nebylo málo) a když nezaregistrovala žádného zachránce nebo někoho, kdo by ji podržel, rozběhla se směrem ke škole.
Dav, který tam přišel se smíchem odcházel. Rora byla zaskočená, bylo to přesně takové, jaké si to představila, ale myslela si, že to byla pouhá náhoda.
„No páni, vidělas to Roro, to bylo úžasný,“ rozplýval se Saša, do té chvíle taky vykolejený, ale už se naštěstí stačil trochu vydýchat, „nevíš, co to bylo? Kdo to udělal? Bože, to bych taky chtěl umět,“ byl jako u vytržení, ale pak se podíval na Roru a její výraz mu napověděl, že je taky hodně překvapená, ale jinak než on. Ona věděla, jak se to stalo a kdo to udělal. Měl v tom jasno, musel se jí zeptat.
„Roro?“
„Co je?“
„Ty víš, jak se to stalo, že jo,“ konstatoval opatrně. Rora pokrčila rameny.
„Nevím, prostě v jednu chvíli jsem si všechno představila – jak jí začaly hořet vlasy, každý pohyb toho ohně a najednou jí začaly hořet vlasy,“ odpověděla pořád ještě zaskočeně Rora. Saša vykulil oči a otevřel pusu překvapením.
„V tu chvíli mi bylo hrozně zvláštně, cítila jsem se jako v ohni, byla jsem naštvaná a pak jakoby všechen hněv zmizel, jak jí pálil vlasy. Nevím, c se to se mnou děje. Možná to byla náhoda možná ne, já opravdu nevím,“ vysvětlila mu.
„Pojď už dovnitř, za deset minut nám začíná Obrana proti černé magii a my nemáme ani nachystanou učebnici a pokud se nemýlím Parkinson je na zapomínání dost přísnej, ale jinak se jeví, jako moc dobrý učitel,“ zavedl radši téma jinam, tušil, že se Rora bude vzpamatovávat ještě dlouho, aspoň tedy psychicky. Společně vyrazili k hradu. Ve společenské místnosti byla už i Hermiona a všichni se tvářili pobaveně.
„Je to fakt pravda?“ vrhl se na ně hned Ron a dožadoval se odpovědi. Rora přikývla, pořád nemluvila. Hermiona Rona chytla za límec a donutila ho, aby se posadil. Vzali si věci na následující hodinu a pospíchali do učebny, protože už jim zbývali necelé tři minuty a učebna byla daleko. Než tam došli, Rora se Sašou (spíš Saša) jim podrobně vylíčili, co se dnes stalo. Nestačili se vůbec divit. V učebně bylo nezvykle rušno. Jakmile přišel Parkinson, všichni zmlkli. Ještě nevěděli, co můžou od nového profesora, pořád ho ještě oťukávali, ale opatrně.
„Sednout,“ zavelel a prošel kolem lavice, kde seděly Hermiona s Rorou ke katedře.
„Doufám, že nikdo z vás nemá nic společného s dnešním incidentem na školních pozemcích,“ jeho hlas zněl chladně a tvrdě, i když on takový nebyl, nebo si to alespoň Rora myslela, byl moc milý, když se postaral, aby se dostala na ošetřovnu.
Všichni kroutili hlavami na znamení, že o tom nikdo nic neví. Profesor si je všechny změřil přísným pohledem, který říkal, že dnes je profesor naladěn na špatnou vlnu. Hodina proběhla nezvykle potichu. Vždycky byl slyšet slabý šepot, ale dnes ne, dnes bylo ticho. Jakmile zvonek ohlásil konec hodiny, všichni si oddechli a téměř utekli z učebny.
„Raillová, Nowles, Potter, Weasley a Grangerová zůstaňte tady,“ zastavil je profesor. Poslušně se dovlekli ke katedře a čekali, co z profesora vypadne.
„Dostal jsem typ, že o tom něco víte,“ udeřil na ně hned, „povíte mi to?“
„Harry, Ron a Hermiona o tom neví víc, než jsme jim řekli,“ ozvala se Rora, přece za její chování nebudou platit její přátelé.
„Takže, co o tom víte slečno Raillová? Pane Nowle?“ změřil si je pronikavým pohledem, před kterým nebylo možno uniknout. Rora mu řekla všechno, co se stalo, vynechala pár věcí, například, že to byla nejspíš ona, kdo to udělal. Zdálo se, že jim věří a uklidnil se.
„Oceňuji, že jste mi to řekla slečno Raillová, proto dávám Nebelvíru 10 bodů – za vaši pravdu,“ všichni se na něj nevěřícně dívali. Poděkovali mu a odcházeli, ale profesor si znovu zavolal Roru. Ostatní museli pryč, na další hodinu.
„Nebojte, omluvil jsem vás z hodiny,“ oznámil jí.
„Prosím? Vy jste věděl, že tu budu?“
„Jistě, tušil jsem, už když mi řekli, co se stalo a kdo tam byl, že to není jenom tak, že se t stalo v tvojí blízkosti, řekneš mi o tom něco víc nebo mi pořád nevěříš? Nabídnu ti dohodu, já ti zodpovím jednu otázku, samozřejmě pravdivě a pak ti dám zase otázku já a ty si rozmyslíš, jestli mi chceš odpovědět. Pochopím, když nebudeš chtít,“ byla o rozumná nabídka a Rora ji po krátkém přemýšlení přijala.
„Jaká je tedy tvoje otázka,“ Rora přemýšlela na co by se ho asi měla zeptat, měla toho tolik na srdci a pak si vzpomněla na rozhovor, který vedla s Harrym, Ronem a Hermionou na zahajovací hostině, bavili se jeho příjmení a dumali nad tím, co má společného s Pansy, Rora jim slíbila, že zjistí, co je zač. Slib chtěla dodržet.
„Co máte společného s Pansy?“
„Čekal jsem jinou otázku, ale odpovím ti. Jsem její starší bratr,“ při odpovídání byl naprosto klidný. Roře spadla čelist, tušila, že budou příbuzní, ale ne tak moc.
„Vysvětlím ti to, ale pak budu mít i já dvě otázky,“ Rora přikývla.
„Vydědili mě, protože jsem nestudoval ve Zmijozelu, ale v Nebelvíru a nebyl jsem takový syn, jakého si představovali,“ vysvětlil Roře malou záhadu.
„Tak teď se zeptejte vy, pane profesore,“ vyzvala Parkinsona.
„Nevíš kdo to udělal?“
„Tak to si rozmyslím, protože nevím, jak mám začít a ani kde, musím si to promyslet. Dejte mi tu druhou.“
„Dobře, až budeš připravena mi odpovědět, víš, kde mě hledat. Jak ti je?“ Rora čekala na nějakou záludnou otázku.
„Prosím? To je všechno?“ divila se.
„Ano,“ přikývl.
„Mám se dobře, až na to, že mě tak trochu dostihuje minulost v podobě mé bývalé nejlepší kamarádky,“ odpověděla po pravdě, tak jak to cítila.
„Dobře, tak už jdi a na tu hodinu už chodit nemusíš, těch 15 minut využiješ myslím lépe, než tím, že půjdeš na hodinu, která už stejně končí. Zatím na shledanou.“
„Na shledanou,“ rozloučila se a pelášila do společenské místnosti, chtěla si rozmyslet, co mu odpoví. On jí řekl pravdu, taky mu jí řekne, ale ne teď, až později.