Temnota-útěk

Seděla jsem na okenním parapetu a dívala se ven na lidi, kteří utíkali se schovat domů před soumrakem a deštěm. Vítr jim vytrhával deštníky z rukou a strhával kapuci.
Bylo zvláštní kolik se toho změnilo za jeden jediný týden. Děti už si nehráli na ulici a lidé nezaplavovali náměstí. Na ulicích po setmění jste mohli potkat jedině po zuby ozbrojené policisty, ale těch pomalu ubývalo... Ale nemyslete si že mou zásluhou! Od mého prvního a zároveň posledního lovu uběhl už týden, ale hlad ještě nepřicházel, za což jsem byla vděčná. Vládu nad městem převzal strach. Zavřeli školy, knihovny, muzea prostě všechny místa vhodné k útoku. Obávala jsem se, bála jsem se chvíle, kdy dostanu hlad a budu muset jít na lov. Netěšila jsem se až mě nějaký policajt rozstřílí na cucky. Dokonce se tak bojí, že si ani neověřují zda je dotyčný, na kterého večer narazí, člověk a rovnou pálí. Ne jeden takoví chudák zemřel, jen proto, že mu ujel vlak. Největší sranda je, že policie nemá dost lidí a tak je ani nepotrestá, takže si vesele střílej dál. Nevím jestli se lidi bojí víc démonů nebo policistů, asi to bude tak nějak nastejno. K tomu začali dělat ty domovní prohlídky. Zjistilo se totiž, že ty "zvířata" mají nějaký divný druh vztekliny a ta se přenese na člověka. Mnoho takových případů se neobjevilo, protože je démoni obvykle sežerou, ale vláda musí zanechat dojem, že něco dělá a dává lidem plané naděje. Byla jsem se jistá, že brzo zaklepou i na naše dveře.
Dívala jsem se jak sousedé otevírají skupince policistů, mezi nimi byl i jeden civil, nebo to bude pravděpodobně nějaký vědec.
Srdce mi poskočilo a žaludek se mi sevřel strachy. O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Sakra! Seskočila jsem z parapetu a nervózně pochodovala po pokoji. Co budu sakra dělat? Zrak mi padl na skříň. Zavrtěla jsem hlavou. Schovávat se nebudu. To nic nevyřeší. Přijdou si pro mě později. Mozek mi horečně pracoval, div že se z něj nekouřilo. Zastavila jsem se. A jak vlastně můžou poznat, že jsem nakažená tou jejich "vzteklinou"? Možná, že jsem se trochu změnila... Podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem trochu bledší pleť, vlasy mi ztmavli do černé, ale ty jsem měla vždy tmavé, nic čeho by si mohli všimnout, když mě neznají. Trochu jsem se uklidnila a sedla si zpět na parapet.
Netrvalo dlouho a za chvíli vyšli od zmatených sousedů a šli rovnou k nám. Seběhla jsem po schodech dolů do obýváku, abych jim oznámila kdo se blíží, když v tom zazvonil zvonek. Srdce mi tlouklo jak splašené a nervozitou se mi roztřásli ruce, tak jsem je raději strčila do kapes . Mirek šel otevřít a já jsem se mezitím přesunula do obýváku a dělala, že nemám páru, jací hosti se to k nám ženou. Zhluboka jsem se nadýchla a snažila jsem se uklidnit. Bylo mi jasné, že když budu nervózní přitáhnu na sebe jejich pozornost a o to jsem nestála. Sedla jsem si na gauč a dělala, že se dívám s Evou na nějaký přihlouplí romantický film.
"Dobrý den. Provádíme domovní prohlídku, můžeme dovnitř?" ozval se klidný hlas ode dveří. Vešli do obýváku ten muž, který jediný neměl policejní uniformu se na nás přívětivě a trochu znuděně usmál. Kolik domů už musel asi dneska projít? Asi hodně.
Policisté se znuděně začali dívat na televizi.
"Dobrý den. Jsem Ondra Horák a pracuji jako vědec. Nezdržím vás dlouho, jen vám položím pár otázek a zas půjdeme." Máma se netvářila příliš nadšeně. "Tak tedy začneme. Všimli jste si nějaké změny některých členů vaší rodiny? Můžou to být maličkosti." přejížděl nás očima, jako by nás chtěl provrtat. Raději jsem uhnula jeho pohledu. "Nevšimli jste si, že třeba někdo z vás přestal jíst?" Eva nervózně těkala pohledem ke mě. Zpražila jsem ji pohledem. Ať se ani neopováží něco říct. Což ani nemusela. Protože Mirek ihned zpozorněl a podíval se na mě.
"Když už o tom mluvíte. Tady Tereza poslední dobou s námi nejí. Vlastně poslední týden vůbec." řekl. Pan Horák si mě pečlivě prohlížel i policisté se na mě obrátili. Křečovitě jsem se usmála.
"Mám problémy s trávení." snažila jsem se bránit "A k tomu jsme s Evou celý den doma sami. Jím obvykle, když tu nejsou." snažila jsem se tvářit co nejpřesvědčivěji, ale asi se mi to moc nevedlo. Pan Horák se na mě totiž usmál, takovým tím úsměvem, který vám říká: a mám tě!
"Jistě, pak v tom případě vám nebude vadit, když mi pro jistotu sníte tady to jablko, že ne?." vyndal si z tašky jedno jablko a já věděla, že je se mnou amen. S nuceným úsměvem jsem si ho vzala a zakousla se. Co nejpomaleji jsem ho žvýkala, abych ho přesvědčila. I když to bylo horší, než když žvýkáte kus gumy. Vítězoslavně jsem ho polka. Cítila jsem žaludeční šťávy až v krku, ale nepozvracela jsem se!
"No tak jez dál. To jablko je tvoje." pobízel mě a viděla jsem na něm, že mě prokoukl.
"Nemám hlad a zelené jablka mi nechutnej." pokusila jsem se o poslední odpor. Horák pokýval vševědoucně hlavou. Pokynul již připraveným policistům.
"Pak ti doufám nebude vadit, když tě odvezeme na pár dní do naší laboratoře, dokud to nedokážeš." policisté vyndali pouta. Těkala jsem očima z jednoho policisty na druhého a snažila se přijít na nějaký plán.
Pomalu jsem se postavila a natáhla ruce před sebe.
"Jak je libo." usmála jsem se, téměř šílené zoufalstvím. Když policisté viděli, že nehodlám klást odpor, trochu se uvolnili a jeden z nich ke mě přišel a chtěl mi nasadit pouta.
"Jsem rád, že spolupracuješ." usmál se na mě vědec. Taky jsem se na něj usmála a pak v záblesku sekundy, jsem vytáhla drápy a zaryla je policistovi do břicha. Překvapeně ztuhl. Vytáhla jsem je z něj a dala se na útěk ke dveřím, naštěstí nebyli daleko.
Za mnou se ozvala rána a kousek od mé hlavy se do dveří zaryla kulka. Otevřela jsem dveře a vyrazila do ulice s kulkami a poldama v patách.
Ucítila jsem bodavou bolest v levé paži. Jedna z kulek mě zasáhla. Zrychlila jsem. Nikdy bych neřekla, že by člověk mohl takhle rychle utíkat. Ale já už přece člověk nejsem... Riskovala jsem jeden pohled za sebe. Policisté se už dávno zastavili a kleli. Zasmála jsem se a přeskočila plot od zahrady.
O pár ulic dál jsem se zastavila. Nemělo cenu takhle utíkat až k hranicím města. S největší pravděpodobností by jsem narazila na další poldy a teď už byla tma, takže by mě odpráskly.
Pomalu jsem se plížila ulicemi a vyhýbala jsem se lampám, aby mě nikdo nezahlídl. Ještě že jsem měla lepší zrak než oni. No jo a co teď? Domů jsem se vrátit nemohla, to bylo jasný. Kam tedy půjdu? Ještě pořád pršelo a oblečení jsem měla promáčené. Určitě budu nemocná, tedy jestli mohu. Neměla jsem na sobě nic než mikinu, ale zima mi nebyla. Asi jsem nedokázala cítit teplo ani zimu. Já už jsem se ničemu nedivila. Byla jsem za své démoní schopnosti vděčná.
na konci ulice jsem zahlédla starý, polorozpadlí dům. Alespoň nějaké štěstí. Vlezla jsem dovnitř rozbitým oknem. Všude se tu válely rozbité cihly a prachu tu bylo požehnaně, ale vybírat jsem si nemohla, alespoň sem nepršelo. Odklidila cihly z kusu podlahy a lehla si na ně. Pod hlavu jsem si dala mikinu.
Trvalo mi dlouho než jsem usnula. Podlaha byla tvrdá a hrbolatá. Co teď budu dělat? Nevěděla jsem a tak jsem se rozhodla to neřešit a usnula jsem.