Enolla Forse 17.

Prý nezahrávejte si s Raddlem. Soptila Enolla, když si vzpomene na slova na rozloučenou od ředitele.
Kráčela dlouhou chodbou. V hradě byl krásný klid. Většina studentů měla totiž vyučování. Docela mám ale štěstí, že jsou nemusela na Dějiny čar a Kouzel. Teď mě čeká Přeměňování, to nebude žádná nuda. Jsem zvědavá, co pro nás profesor Brumbál přichystal tentokrát. A pak jen Bylinkářství. Dneska je relativně klidný den. Ale večer… Vážně nechápu co já s tou dívkou budu dělat. Spíše ji lituji, že musí být se mnou. S nikým… Vždyť je tu tolik studentek.
Z myšlenek ji vytrhl čísi hlas. Nikoho v něm nepoznávala, ale zněl rozčíleně. Teď mu odpovídal někdo druhý. Raddle. Vypadalo to, že se ti dva hádají. Zastavila se a začala poslouchat. Věděla, že je to neslušené, ale zvědavost byla mnohem silnější než vychování.
„Vůbec se mi to nelíbí.“
„Myslíš, že mně se líbí, že má někdy přijet? Víš, kolik problémů nastane?“
A přidal se k nim další hlas. Hlas dívky, kterou Enolla dobře znala. Miriam. „Bude to jeden velký problém, pánové. Myslím, že tím se některé naše plány překazí.“
„A to mi říkáš takovým klidným hlasem?“
„To se ti tu mám rozbrečet?“ odsekla Miriam. Takovýhle tón v hlase u ní Enolla neznala. Překvapil ji.
„Jestli je to tvé přání.“
Nechápala proč se hádají, ale nechtěla nic dalšího slyšet. Znělo to tak nebezpečně. Dostala doslova strach. Rychlým krokem zahnula do jiné chodby a ocitla se před vstupem do třídy, kde za chvilku začne hodina Přeměňování.
Chvíli čekala, až skončí předchozí hodina. Odpočítávala zbývající minuty, ale čas se hrozně pomalu vlekl. Snad jako by se naschvál zastavil. Vteřiny byly nekonečně dlouhé, trvaly celou věčnost. Její spásou bylo, když se dveře do třídy otevřely a v nich se ocitl sám Brumbál.
„Copak zde děláte slečno Forse?“
„Byla jsem za panem ředitelem, takže jsem nešla na hodinu Dějin čar a kouzel.“ Teprve teď si uvědomila, že měla jít alespoň na její konec.
„To jste ráda.“ Usmál se Brumbál. „Takže to už víte.“
„Vy o tom víte?“
„Stačí mít oči dokořán.“ Odvětil vyhýbavě.
Tolik ji překvapoval. Jeho moudrý pohled měl v sobě cosi uklidňujícího a povzbuzujícího a jeho moudrý pohled doplňoval i fakt, že věděl vše. Vždy byl o krok napřed. Připraven na jakoukoliv situaci. Na každou otázku měl odpověď. To vše byl Brumbál. Enolla si ho velice oblíbila, i když občas z jeho chytré hlavy měla strach. Cítila se, jako kdyby objevil něco o ní, co ona sama zatím neví.
„A vy víte proč?“ zkusila se optat.
Brumbál pouze přikývl, ale neodpověděl.
„Má to co dočinění se mnou?“ zkusila znovu, i když odpověď znala.
Opět jenom přikývl.
Rozhodla se, že raději obrátí list. „Asi se k vám zatím nedonesly zprávy o tom, kde je maminka?“
„To bohužel slečno Forse ne.“ Sice smutně, ale hřejivě se usmál. Věděl, jak člověka potěšit, i když to v některých chvílích bylo velice těžké.
„Ach, už se sem ženou studenti.“ Poznamenal a sedl si za katedru. Enolla se sklopenou hlavou došla do poslední řady, kde se usadila. Její nálada poklesla ještě o několik stupňů dolů a už se ani netěšila na hodinu.
Všimla si, jak si vedle ní sedl Justin a vmáčkl se k nim i Peter. Ale to je vše. Nevnímala výklad, nevnímala to, co jí přátelé říkali. V duchu bloudila na oblíbených místech, kam často s Theresu chodily. Tolik si přála odejít ze školy a vydat se jí hledat, ale zase na druhou stranu věděla, že by jí to nebylo nic platné.
Hodina Bylinkářství proběhla ve stejném duchu. Vůbec nic si z dnešních výkladů neodnesla. Bude muset ale dávat pozor! Vždyť ji brzy čekají NKÚ a to je o proti jiným pozadu.
Na oběd ani nešla, raději zašla do knihovny, kde se chtěla schovat mezi regály v jedné z odlehlejší části knihovny. Jaké bylo překvapení, když na jejím oblíbeném místě, kde nikdy nikoho jiného neviděla, seděla studentka. Podle hábitu poznala, že je z Nebelvíru. Mohla být tak o rok dva starší jak Enolla. Měla dlouhé tmavě hnědé vlasy vyčesané do drdolu, který ji opravdu velmi slušel. V jejích šedých očích hrály plamínky zvědavosti, když se podívala na Enollu, který na ni překvapeně zírala.
„Ahoj. Pokud ti nebude vadit má společnost, klidně si přisedni. Alespoň se nebudu cítit tak sama při tvorbě tohoto těžkého úkoly do Obrany.“ Kývla směrem k židli naproti ní.
„Díky..já..no..víš.“ začala koktat Enolla. „Dík.“ Rychle dodala a přisedla si.
Konečně se dokázala probrat ze svého zamyšlení. „A co, že nejsi na obědě?“
„Někdy si člověk musí jídlo odpustit a zarovnat se knihami. Jo, co mě živí, to mě ničí.“
A opravdu. Před ní leželo několik otevřených tlustých knih, které byly plné různých obrázků s popisky. Snažila se je přečíst, ale vzhůru nohama to bylo obtížné a ještě o to obtížnější, že vůbec nevěděla oč jde.
„Jinak, já jsem Minerva.“ Podala ji ruku.
„Enolla.“ Přijala nabízenou pravici.
„Slyšela jsem o tobě spoustu zajímavých věcí.“ Pronesla jen jakoby náhodou, ani nečekala odpověď. A přesto nastala dlouhá minuta ticha, kterou až prolomila Minerva. „Právě probíráme symboly černé magie.“ Odpověděla na její nevyřčenou otázku Enolly.
„No, ale přeci si jen na ten oběd zajdu. Nechceš jít se mnou?“ zeptala se Minerva.
„Ne, díky. Chci tu ještě chvíli být.“
„Dobrá, tak se tedy zatím měj.“ Kývla na rozloučenou dívka z Nebelvíru.
Kdyby takhle přívětiví byli všichni.
„Ahoj.“ Usmála se.

V knihovně strávila celé odpoledne. Listovala si jen tak knihami, což ji velice uklidňovalo a též donutilo nemyslet na tolik tíživých otázek. Minerva se brzy po obědě vrátila a dále pokračovala ve své práci, Enolla ji ovšem nechtěla rušit a tak se vydala vlastní cestou objevování knihovny. Jeden by nikdy neřekl, že může ukrývat tolik krás, tolik skvostů. Vydržela by zde více jak celý den. Čas je ovšem nemilosrdný a hlad také. Kolem šesté hodiny večerní se ozval její žaludek a dožadoval se jídla. Právě v čas. Byla večeře.
„Kde jsi celou dobu byla?“ uvítal ji u stolu ustaraně Peter.
„Měli jsme o tebe strach. Vždyť víš.“ Přidala se Vivian.
„Byla jsem v knihovně, potřebovala jsem klid a samotu.“
„Aha.“ Zněla jejich odpověď.
Rychle snědla pečené kuře s bramborem a už zase musela jít. Málem by zapomněla na to, že po večeři má být u ředitelny.
„Kam zase mizíš naše tajemná mlho?“ chytil ji Justin za ruku.
„Musím do ředitelny.“
„Slečna je tu chvíli a už má problém jako Londýn.“ Zasmál se Peter.
„Kdyby to.“ Pobaveně odpověděla. „Spíše mě čeká věc, kterou absolutně nechápu, ale snad brzy pochopím.“
„A to?“
„Brzy poznáte.“ Se spikleneckým mrknutím oka se zvedla ze židle a zamířila k ředitelně.
Zde na ni čekal ředitel Dippet.
„Jsem rád, že jste zde slečno.“ Pozdravil ji.
„Snažila jsem se spěchat.“ Vyhýbavě odpověděla.
„Pojďte prosím vás za mnou.“
Společně prošli dlouhými chodbami hradu, až se dostali ven na pozemky. Slunce pomalu zapadalo, takže obloho zbarvovalo do krásné rudé barvy. Ráda by zde na chvíli zůstala a pokochala se tím pohledem, ale Dippet spěchal směrem k bráně.
Jakmile k ní přišli, ředitel pronesl nějakou magickou formuli a poklepal hůlkou na bránu, která se sama otevřela. Otevřela se tak snadno, že to vypadalo, jako kdyby byla z nějakého lehkého materiálu a ne z těžkého kovu.
Za bránou stálou dvě postavy. Enolla pozorovala rudou oblohu, takže si ani nevšimla, jak postavy vypadají.
„Vítám vás zde.“ Promluvil Dippet, což ji probudilo ze snění.
Div, že překvapením nevypískla, když v postavě nalevo poznala Xandr. Muže, kterého poprvé poznala na nádraží při odjezdu do Bradavic a jenž byl dávným přítelem Theresy.
Ovšem, ale při pohledu na druhou postavu mladé dívky, se neudržela a zděšením a překvapením zároveň vykřikla.
„To není možné! Vždyť vypadá jako…“ dál nic však neřekla, neboť omdlela.