podzimní vánek - 21. Je libo drink?

„Je moc dobře, že už je ti lépe. Je, je mi to tak líto.“
„Já vím.“ Položila jsem mu prst na ústa. „Ale netrap se tím. Za chvíli po té události nebudou ani památky. S Neferit to vypadá jak?“
„Uzdravuje se velmi rychle. Je v těch nejlepších rukách. Mágové vědí, co s ní. Spíš s tebou měli malinko potíže.“
„Se mnou? Ale proč, já neměla vážné zranění. Jen mi trochu tekla krev.“
„To ano, ale nešla zastavit.“
„To nevadí. Až se mi přestane motat hlava, uzdravím se.“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak říkám. Prostě se vyléčím sama.“
„Jak to víš?“
„No protože jsem se tak rozhodla.“
„Ty umíš léčit?“
„Tak trochu. Jen sebe a ne pořádně, ale tak, abych vám pomohla s tím zastavením krvácení ano.“
„Jak jsi na to přišla?“
„Tak.. Jsem si jednou ta místa, kde mi začala ze znaků vytékat krev, přejela rukou a bylo vše zase v pořádku.“
„Hlavně že jsi zpět. Báli jsme se.“
„Nepovídej.“
„No teda nevím, jak ostatní, ale já se bál. Přemýšlel jsem a nechci tě ztratit.“
„Neboj, pokusím se nezničit tvojí skvělou pověst Kré.“
„Takhle jsem to nemyslel. Neříkám, že tě nechci ztratit, protože jsem tvůj Kré. Říkám, že tě nechci ztratit, protože mi na tobě záleží. I když jsi dost rozmazlená a drzá. Nikdy mě nevnímáš a neustále meleš pantem, ale i přesto všechno – nechci tě ztratit.“
No uááá. Zavřela jsem pusu a přestala na něj tak vyjeveně zírat. Vždyť jsme se přece už jednou políbili. Ale teď vidím, že to nebyl jen tak nějakej úlet. Záleží mu na mě. Ani nevíš, jak mně záleží na tobě a nikdy tě neztratím. To se nestane. My dva spolu budeme žít a ne umírat. Zapíšeme se svou láskou do dějin.
Moment. Čím? Láskou? LÁSKOU? L. Á. S. K. O. U. ? Jo, dobrej vtip. Začínám šílet. ‚E e‘ Co to bylo? ‚Milujete se.‘ A zase. Okamžitě jsem se ohlédla, ale v místnosti nikdo nestál.
„Co to děláš?“
„Tys nic neslyšel?“
„Co, já? Nic.“
„To je divný. Přísahala bych, že tu někdo byl a … něco řekl.“
„A co?“
„To není důležitý.“
„Nevím, ale já nic neslyšel. Je možné, že je poblíž někdo, kdo také umí číst myšlenky a pouze je neblokuje před ostatními.“
„Neblokuje? Takže já je taky neblokuju? To si je může ten někdo v pohodě číst?“
„No vlastně ano.“
„A zase. Neslyšel jsi ten smích?“
„Nes, neměla by sis radši lehnout a prospat se? Hele lehni si. Já zavolám někoho, aby převlékl tu zkrvavenou postel…“
„Já neblázním, jestli myslíš tohle. Ani neblouzním ani nic jinýho.“
A v tu chvíli se nám konečně ukázala. Menší hubená dívka s dlouhými zrzavými vlasy a tváří posetou tisíci pih. Smála se, ale snažila se přestat.
„Promiňte.“ Vysoukala ze sebe konečně.
„Kdo jsi?“
„Ehm“ šťouchl mě Ikr lehce do ramene.
„Jestli se umí zhmotňovat a číst myšlenky, spíš bys jí měla vykat.“
„Ujišťuji vás, že jsme si všichni rovni a vykat si nemáme zapotřebí. Mé jméno je Manna. Jsem pravnučka Schetiho bratra. Omlouvám se, že jsem tě poslouchala, ale nemohla jsem si pomoci. Bylo to – no, řekněme, že zajímavé.“ Zahihňala se znovu.
„Jo, to jsem ráda, že jsem tě pobavila.“
„Nes, měla by ses mírnit.“
„Jen jí nech. Není to moc slušné. Kdybys věděl, na co myslela.“ Poslední větu mu rádoby zašeptala do ucha a ušklíbla se. Měla jsem chuť jí ublížit – ne v pravém slova smyslu, ale vytočilo mě to.
„No tak si to snad necháš pro sebe, ne? Co tady děláš?“
„Samozřejmě že si to nechám pro sebe.“ Projela mě očima se shora dolů a zpět. „Mám vystřídat Ikra. Scheti nechce, abys tu zůstávala samotná – asi o tebe má strach- Jinak ty máš za ním zajít.
Ikr pohlédl na Nes, naklonil hlavu a v mžiku zmizel s chatrče pryč. To jí však zrovna moc dobře neudělalo. Měla už tak nervy na dranc a teď se tu objeví ještě nějaká uhihňaná holka a leze jí do soukromí.
„To není pěkné.“
„A co jako?“
„Přemýšlet takhle o mně.“
„Zatím jsi mi nedala žádnou záminku, abych to změnila.“
Ušklíbla se a luskla prstem. V mžiku se objevila jiná dívka. Její modré oči skryté za hustou černou ofinou ustrašeně těkaly z jednoho místa na druhé a čekaly, co jí paní poručí.
„Posaď se zatím na křeslo prosím tě. Počkej, pomohu ti.“ Založila rudý pramen za ucho a zahákla Nesřinu paži ze svůj krk. Když se jim podařilo přemístit se, konečně přišla na řadu dívka. „Vyměň jí matrace a peřiny. Až to uděláš, přines také krapet vody a – piješ čaj?“ Obrátila se k Nes. Ta jen tiše přikývla a dál pozorovala divadlo středověkého vztahu paní a služebná. „Takže umyvadlo s vodou a nějaký ovocný čaj.“ Dívka plaše přikývla a odběhla pryč.
„Ty jsi mág?“
„Ano. Všichni v téhle vesnici jsme mágové.“
„Všichni? Jak to že o vás lidé neví?“
„Jak by mohli? Co by tu dělali?“
„Jak to myslíš, co by tu dělali? Já nevím, třeba prostě pojedou kolem.“
„U všech mocných! Ty nemáš ani ponětí, kde jsi, že ne!“
Nes najednou znejistěla, protože to doopravdy nevěděla. Tahle otázka ji tak vyvedla z míry-. Teď tu potřebovala svého Ikra, který by jí to vysvětlil.
„Já ti to klidně vysvětlím za něj. Ten přenos se uskutečnil, dostali jste se všichni jinam. Do naší říše.“
„Jako Říše plné mágů?“
„Ne. Do říše, kde převažují L’mäniän nad lidmi. V té tvé je tomu naopak. Jen lidé zde o nás vědí.“
„A to smí?“
„Ono by to ani jinak nešlo.“
„A proč bych ti jako měla vykat?“
„Řekla jsem přece, že to není zapotřebí.“
„Ale já to chci vědět. Proč mi to Ikr řekl?“
„Asi proto, že jsem na tom s dovednostmi mnohem lépe, než většina jiných mágů. Mám druhou úroveň. Většina jich je na nulté a asi tak jedna čtvrtina na první. Třetí úroveň pak mají už jen dva mágové. Ona a on. Mocná a mocný.“
Dívenka se vrátila a dala se do práce. Během několika pár minut byla hotova a tázavě pohlédla zpět na svou paní.
„To bude asi všechno, Tezzi – nebo máš nějaké přání?“
„Ne, to je dobrý, jen jdi. Teda jen jestli si nechceš s námi nalít trochu toho čaje.“ Usmála jsem se na ni. Ta se však spíš lekla a rychle pohlédla na zem a pak zpět na Mannu. Kousla se do rtu a vypadala vskutku rozpačitě.
„To je v pořádku, Tezzi. Můžeš nás opustit.“
„Řekla jsem něco špatně?“
„No, jak se to vezme. Ona má nízké postavení. Nesluší se, aby někdo jako ty jí zval na čaj.“
„Někdo jako já?“
„Správně. Už jistě víš, že tu nejsi jen tak. V tomhle světě máš – no řekněme, že máš jistý vliv na okolní dění.“
„Dobrá, dobrá. Pryč od tohohle tématu. Nebaví mě poslouchat hádanky směřované na mou budoucnost, či snad minulost nebo co vlastně. Spíš mi řekni, proč je pryč Ikr.“
Manna pomohla Nes zpět do postele a pak prostě chladně odpověděla, že má nějakou práci. Když se Nes snažila dozvědět jakou, jen mlčela. I její myšlenky byly prázdné.

Nes s únavou vypila připravený šálek čaje a pak jak šípková princezna usnula na dlouho, předlouho.

Ikr zaklepal na dveře, Scheti ho s přívětivým pozdravem uvítal dovnitř a začal mu vyprávět o jeho začátcích, když byl ještě mladý nezkušený mág. Ikr zatím nechápal, o co se jedná, ale se zaujetím poslouchal dál. Scheti se ho jen tak mezi řečí optal, zda by si nedal něco k pití, že tu má vynikající rybízový džus. Ikr přikývl, aniž by měl doopravdickou chuť, a po prvním doušku se mu zatmělo před očima.