Pirátská povídka (1.část)

.

 

V Kel-Aru bylo večer jako vždy živo. Celý přístav hlučel, ozývaly se zvuky tříštícího nádobí, křik i hulákání opilců. Z krčem a „domů radosti“ se linula hlasitá hudba a smích. Jenom v úzkých uličkách nebylo ani živáčka, kvůli studenému vichru, ženoucímu se na město od moře, které se vzdouvalo stále vyššími a vyššími vlnami.

Všichni už dávno zanechali práce, pokud nějakou měli a šli se bavit. Jen občasné údery perlíku napovídaly, že v malé kovárně uprostřed špinavého města se ještě pracuje...

„Po celou dobu, co tu žiju, tu nikdy nebylo pohromadě tolik chlapů. Pokud se jim teda tak dá říct, ožralům jedněm," vyprávěl starý mečíř, zatímco pracoval na čepeli mé nové šavle.
"Ale pěkně divnej je důvod toho shromáždění. To ti teda řeknu. Nejvyšší kapitán, sám strašlivej Ryšavec, dal svolat všecky svý černý flotily do války!"
Na chvíli zmlkl, soustředěn na práci pod jeho rukama, a pak rozhořčeně pokračoval: "No, copak to někdo někdy viděl, aby piráti šli do války? Naše práce není víst nějakou prašivou válku, ksakru! My se máme starat o lup a kořist, máme brát bohatejm, aby jim splaskly jejich tlustý panděra! Ale přesto, přijeli všichni. Dva dlouhý týdny připlouvaly z jihu lodě naložený zbraněma a krvežíznivejma posádkama. Bylo jich hodně, byl jich přístav plnej! Nedalo se tady pomale hnout! A jenom oni nestačili! Ryšavec dal dokonce najmout zabijáky z vnitrozemní pouště! Ti jsou nejhorší, protože i ten nejukrutnější pirát je v porovnání s nima ovečka. Co přišli, dělali samý problémy. Provokovali hádky a bitky, krev tu tekla ulicema, přitom válka ještě nezačala! Chátra jedna. Ještě, že už vypadli. No doufám, že na té prokleté výpravě všichni pochcípou, parchanti! Žije se tady bez nich mnohem líp!“ nadával mečíř Noemir.
Říkal mi to, co jsem už několikrát vyslechl od pár známých. Jen to nikdo z nich nepodal s takovou zlobou jako tenhle šedinami olezlý pirát, který byl znám pro svůj tak trochu staromilský postoj ke změnám v kartelech.

Moje flotila naštěstí připlula do přístavu až včera, a tak jsme se s Černou armadou minuli o celý týden. Musím přiznat, že mi to nevadilo. Podle toho, co jsem slyšel, tady vládl chaos, několik lodí prý zhořelo po zapálení opilými piráty a na ulicích bylo ještě teď vidět tmavé kaluže zaschlé krve. Pro Ryšavce to byly přijatelné ztráty. Hlavně, že království pozná naši sílu, jak se zpívalo po krčmách.

„Co si dneska všichni dovolujou!“ pokračoval Noemir. „To za mýho mládí nebývalo. Tenkrát všichni dodržovali kodexy. Ale teď? Teď na ně každej kašle! A naše hlava – Ryšavec! Bratříčkuje se s těma podivnejma ďáblama v černejch vohozech a ďáblovým znamením na čele! Kam tohleto spěje.“ povzdechl si a podal mi šavli.
„Na. Je tak ostrá, že bys s ní přesek poleno,“ řekl vychloubačně.
Pak se na mě divně podíval a znovu spustil: „Jaktože Flaundry neplul s hlavníma flotilama? Copak vy nebudete bojovat v dálnejch zemích za volnost lidí utlačovanejch Královstvím a jeho daněma? Vy nepoplujete rozšiřovat hranice našeho “Svobodnýho” státu? Cha!“ Odplivl si a zašklebil se, až mu vystouply vrásky.
„Neboj, starouši. Jen si dáváme trochu načas s přípravami.“ odpověděl jsem unaveně. Poslední dny jsem moc nenaspal.
„A co, že tak pozdě, chlapče. Přece nemá Flaundry v kalhotách z podělanýho Království? Celá černá armada, kromě něj, je už pryč. Teď drancujou na těch prokletejch ostrovech Belyrdu a Foyru,“ pokračoval mečíř ve svých otázkách. Stejně jsem ale měl pocit, že odpověď na ně už dávno zná a jen si mě dobírá.  Měl jsem chuť ho tou šavlí přetáhnout po hlavě, ale vzhledem k tomu, že to byl nejlepší šermíř široko daleko, rychlý jako blesk a já jsem ho znal už od mala, kdy ještě sloužil na lodi kapitána Flaundryho, jsem trpělivě odpovídal.
„Naše flotila bude dělat zálohu celé výpravě, máme zajistit, aby jim královští nevpadli do zad,“
„Ha, blbost,” zavřískl stařec. “Odkdy piráti potřebujou zadní voje. Za mejch dob se o to nikdo nestaral, tenkrát se korzáři vypořádali s lecčím, ale dneska? Vždyť jsou to samí srágorky a ožralové. Nevěřím, že se Flaundrymu líbilo, že dělá nějakej zadní voj. On je jeden z těch posledních správnejch pirátos, co maj ještě nějakou čest.“
„Náhodou to přijal rád, Noemire. Nemá se moc v lásce s ostatními kapitány, nejradši se plaví jen se svými lidmi.“ Tohle byla pravda, Flaundry si doopravdy moc nerozuměl se všemi těmi novými kapitány, dosazenými Ryšavcem. Většinou to byli jen krvežízniví psi bez rozumu, co se hnali za kořistí a nebrali v potaz následky.
Už se ale připozdívalo a já musel jít. Nesl jsem na loď důležotou zprávu. Pomalu jsem ustoupil ke dveřím, abych naznačil, že je čas ukončit rozhovor. Stařec by si totiž, jak ho znám, vydržel povídat až do rána.

Noemir se pouze ušklíbl a otočil se k výhni: „Jo a jestli tu nesmyslnou válku přežiješ a vrátíš se sem, tak mě nehledej. Jsem už starej, ostatní jsou rádi, když se dožijou čtyrycítky a mně je tři a šedesát, mám teda nárok na odpočinek, ale kdybys přece jenom potřeboval kvalitní šavli, najdeš mě v Kaphaře, pro starý přátele bude můj dům vždycky otevřenej! A teď se zdekuj, potřebuju tady ještě něco dodělat,“ řekl a já na něj kývl a odešel.

Vyšel jsem na ulici před Noemirovu kovárnu, kde to smrdělo jako v žumpě. Byla to jedna z těch zapadlých uliček Kel-Aru, které sloužily spíše jako odpadní jámy než místo pro chození. Všude kolem se z malých lepenic i velkých domů radosti ozýval smích a hluk. Podíval jsem se na nebe, kde se objevovaly první hvězdy. Na město padala tmavá noc, která by někde jinde mohla být příslibem klidu. Zde však ne.
Šel jsem chvíli ulicí, když tu najednou se proti mně ze tmy vynořili tři muži. Motali se sem a tam a halekali nějakou nesrozumitelnou hospodskou píseň. Poznal jsem je. Byli to chlapi z lodi kapitána Fawceta, na mořích západního světa známí taky jako krvaví baroni. Samozřejmě, že si mě všimli taky.
„He.. he, hej, ty tam!” zařval jeden  nich, ten nejmenší a nejošklivější s naušnicí v nose, který měl taky nejvíc kuráže.  “Te.. tebe znám.. ty seš ten, Flaundryho poskok! Ten vlezdoprdelka. Malej patolízal velkýho starýho posery. Jó.. ho.. hoši! To je on! Ha, ha, ha... škyt,“ rozesmál se.
„Co jsi to vypustil z toho tvýho prasečího rypáku, hajzle?“ vycedil jsem skrze zuby. Tak to ne, nikdo se mi nebude posmívat.
„Že..že seš, Flaundryho...,“nestačil doříct slovo. Z pochvy vyletěla šavle a ťala jej přes krk. Hlava odpadla, tělo chvíli stálo a z hrdla vytryskla krev. Naneštěstí přímo na mě. Pak se mrtvola skácela na zem Cítil jsem, jak mi přes obličej stéká ta teplá tekutina. Otřel jsem si ji rukávem své bílé nabírané košile. Okamžitě jsem se otočil k zbylýma dvěma, kteří zůstali stát jak oněmělí.
„Tak co? Vy ostatní byste mi nechtěli něco říct?“ pravil jsem s jasnou výhružkou v hlase.
Ti se očividně k ničemu neměli a jen zděšeně zírali na tělo mrtvého (a hlavně na useklou hlavu třeštící na ně vykulené oči).
„Tak to jsem rád, že ne,“ ještě jednou jsem je přehlédl, ujistil se, že mi nevpadnou do zad a vydal se na cestu ke kotvišti. Že z toho budou problémy, mi bylo jasné, ale ty se vždycky nějak vyřeší.

Moře bylo rozbouřené, ale v chráněné přístavní zátoce měly vlny sotva dvě stopy. Pohupovala se zde spousta bárek, šalup, rychlých karavel a pár kog.
Dominantou zálivu byla loď stojící těsně u mola – galeona se jménem Dravá saň, vlajková loď kapitána Flaundryho...
„Soudím, že se brzo přižene bouře!“ ozvalo se těsně za mnou.
Lekl jsem se a vytáhl dýku. Mohl to být kdokoliv.
„Co je? Vypadáš nějak strnule,“ zařehtal se zase ten hlas.
„Temure, blázne starej! To tě baví, plížit se člověku do zad, jako nějakej vrahoun?“ řekl jsem dost hněvivě, když se ze stínů vynořil známý obličej.
„Nemůžu za to, že se hned vylekáš jak ženská...,“ dobíral si mě kormidelník, ale jakmile spatřil můj zkrvavený zevnějšek, ztichl.
„Teda, co se ti stalo Oswalde? Vypadáš, jako bys přišel z jatek,“ poklesla mu čelist. “Snad nebyly problémy ve městě? Kdopak to odnes, co?”
Neměl jsem náladu nic vysvětlovat, jen jsem vyštěkl: „Co je ti po tom, starej se radši o loď!“ a vkročil po prkně na palubu.
 
Na lodi se pohybovalo několik pirátů, chystajících Dravou saň k odplutí do středu zátoky. Bylo to kvůli přicházející bouři, aby se loď nepoškodila o molo. Všichni si mě ve svitu měsíce prohlíželi a divili se krvi na mých šatech. Nevšímal jsem si jich, vzal vědro a omyl se. Pak jsem vstoupil do podpalubí. Nejdřív do své kajuty se převléct a hned ke kapitánovi.
Přišel jsem ke dveřím na konci pohupující se chodby. Klepu. „Dále,“ ozvalo se zevnitř. Otevřel jsem a vešel.

Tuto kajutu jsem dobře znal. Byla vybavena luxusním nábytkem z cedrového dřeva. Sloužila zároveň jako pracovna a ložnice. Na stropě se houpalo několik lamp, které příjemně osvětlovaly celou místnost a postaršího muže u stolu naproti. Muž vypadal asi na padesát let. Byl oblečen do hedvábné košile a hrubých kalhot. Na nohou vysoké boty. Jevil se jako zkušený muž důstojného vzezření. Jmenoval se Flaundry a byl kapitánem této lodi a velitelem celé flotily modrého kartelu.
„Á to jsi ty Oswalde. Kde jsi byl tak dlouho?“ tázavě zvedl hlavu.
„Stavil jsem se ještě k mečíři pro novou šavli.“
„Tak co? Doufám,že přinášíš dobré zprávy?“ zeptal se.
„Zítra ráno máme vyplout. Sám Ryšavec to nařídil, kapitáne.“
„Konečně!“ zvolal Flaundry a oči mu jen zářily. „Konečně vypadneme z téhle špinavé díry!“
Pak se odmlčel a řekl: „Právě před chvílí přišla zpráva, že kapitán Gora získal Alwar. Podle dalších rozkazů rady kapitánů nám má pomoct při dobývání Grabe.“
„To se s ním budeme muset spojit?“ tázal jsem se nemile překvapen. „Vždyť Grabe jsme měli mít jenom mi! Kolik si ten šupák nahrabe kořisti!“
„Ano, taky mě to netěší, ale nechceme při dobývání Grabe riskovat,“ zdůvodnil kapitán. "Navíc jsou nepotvrzené zprávy, že královská flotila spolu s obchodními hanzami reagovali rychleji než jsme očekávali a už jsou na cestě."
Náhle rozhovor narušilo tiché zapraskání lodi, která se dala do pohybu doprostřed zátoky, kde měla nalézt ochranu před bouří.
„Čím víc nás bude, tím větší šanci máme uspět. Protože na nás budou připraveni.“ pokračoval kapitán pevně. „Minimalizujeme ztráty. Potřebujeme, aby zůstalo co nejvíc mužů na zteč pevnosti uprostřed ostrova. To je náš hlavní cíl.“
V podstatě jsem s ním souhlasil, ale příčilo se mi spolupracovat s kapitánem Gorem, o němž se všeobecně vědělo, že je úlisný jak had. „Těžko říct, co je větší výhra, jestli s Gorem anebo bez něj. V jeho mužstvu je plno takových, které by neměli nazývat lidskými jmény, ale spíš jmény sviní. Ti v boji zakvičí, pokud se štěstí nakloní jen trochu na stranu nepřátel a vezmou nohy na ramena!"
„To je sice pravda, ale my potřebujeme každého muže,“ pravil kapitán otvíraje zásuvku stolu. Vytáhl láhev prvotřídní rýžové pálenky a nabídl mi.

Na chodbičce se znenadání ozval spěšný dupot a vzápětí někdo zaklepal na dveře kapitánovy pracovny.
„Dál,“ vyzval kapitán mrzutým hlasem, který vyjadřoval pobouření nad nečekaným vyrušovatelem.
Dveře se rozlétly dokořán. Stál v nich Temur se svým samolibým úsměvem, který nikdy nevěstil nic dobrého: „Tohle byste měl vidět kapitáne!“ řekl a přejel zrakem přes mou teď už čistou košili a obličej. „Pojďte, rychle!“
Najednou se nahoře strhl povyk. Flaundry vstal a pustil se po schůdcích na palubu.
„Co se to k čertu děje? Proč řvete jako hovada?!“ vyštěkl na piráty postávající na zádi.
„Podívejte se sám kapitáne,“ řekl lodivod Perkins a piráti stojící u brlení se okamžitě klidili z výhledu.

Na kopci nad městem svítila okna starobylé pevnosti a ve městě tu a tam nějaké světýlko. V hlavní ulici k přístavu však bylo vidět spoustu světel jakoby od pochodní. Roj plamínků se neustále přibližoval k molům a nabýval na mocnosti, bylo slyšet řev a nadávky.
„Co se to k čertu děje, to jdou někoho lynčovat, či co.“ podivil se kapitán.
Loď již nebyla u mola, nýbrž si to plula do středu zátoky. Na obloze jasně svítily hvězdy a od moře vanul prudký vítr. Od východu však hvězdy pomalu mizely, zakrývané obrovskou masou bouřkových mračen. Občas bylo vidět nějaký záblesk a z dáli slabě zněl hrom.

“Přichází bouře,” nadhodil Temur a ušklíbl se na mě.