Temnota-Vlk (č.7)

Probudila jsem se velice brzo. Slunce ještě ani nevyšlo, i když hvězdy již pohasínaly. Dneska bude dlouhý den. Ještě omámená spánkem jsem se posadila a protáhla se. Tělo jsem měla ztuhlé po spánku na kamenné podlaze, která byla tvrdá a studená, ale už jsem si částečně zvykla. Strnula jsem. Můj instinkt mi říkal že tu nejsem sama. Ve vzduchu se nesl slabý pach nebezpečí.
Hbitě jsem vyskočila na nohy a zaposlouchala se, mezitím jsem očima prohledávala každý tmavý kout mého úkrytu. Slyšela jsem tlukot srdce, ale zdaleka ne lidský, upíří! Sakra. Jsem to ale pitomá a důvěřivá husička. Ani mě včera nenapadlo hlídat zda mě ten upírek nesleduje a teď si na mě určitě pozval ty své kamarádíčky z té jejich rodinky, aby se trochu pobavili.
Zavrčela jsem. Nikdo tu však nebyl, alespoň prozatím. Až teď jsem si uvědomila, že ten tlukot je ještě vzdálený. Měla jsem dost času na útěk. Teď když jsem se úplně vzbudila, uvědomila jsem si, že ten dotyční vůbec nemusí jít po mně. Třeba je to jen nějaký kolemjdoucí a já začínám být paranoidní. To bylo možné. Poslední dobou jsem viděla potenciální nepřítele ve všem. Možná bych si měla na pár dnů skočit do lesa a odpočinout si od toho věčného pronásledování policistů. Jo, to by mi asi prospělo vzít si malou dovolenou. Jen kdyby tam nebyli ti vlkodlaci, trpaslíci, skřeti a víly. Hlavně ty víly. Pořád vám lítají kolem hlavy, chechtají se jako by se napili dost silný kořalky a falešně zpívají nějaké ty jejich přisprostlí písničky.
"Tak to jsme na tom stejně, já je taky nikdy neměl rád." zasmál se za mnou někdo. Prudce jsem se otočila, přikrčená s drápy vytaženýma připravená k útoku na cokoliv co se opovážilo vniknout do mé ho domu i mysli.
"Já bych řekl, že to historická vykopávka, než-li dům." tiše jsem zavrčela. Ve vchodu stál Vlk. Ta malá otravná pijavice co by se měla naučit některé lidi nechat na pokoji. Výhružně jsem udělala krok k němu.
"Hej! Klid, já jsem přišel v míru." dal ruce nad hlavu a o krok ucouvl. Přestala jsem vrčet a narovnala jsem se. Asi doopravdy přišel jen otravovat, ale drápy jsem nechala pro jistotu ještě vytažené.
"Co sakra chceš?" zavrčela jsem. Nemám dobrou náladu, když se pořádně nevyspí a dnes jsem ji měla extra blbou.
"Jak už jsem řekl. Chci ti pomoct. Co pak chceš celý život strávit tady v té rujně?" neodpověděla jsem. Místo toho jsem ho probodávala pohledem. Na jeho posmívání jsem nebyla zvědavá. On zřejmě nikdy ve svém životě nepotkal bídu. Měla jsem se teď mnohem lépe, než kdykoliv dřív. Našla jsem si dobrý úkryt a město plné lehce ulovitelné kořisti. A to že jsem vypadala hůř než bezdomovec? Pořád lepší než trpět hlady, nebo být mrtvá.
"Nestojím o tvoji pomoc. Vystačím si sama. Díky." protáhla jsem se kolem něj a vyšla na ulici. Měla jsem debatu za uzavřenou, ale Vlk se nevzdával.
"Hele, dřív jsem na tom byl stejně jako ty, i když to tak nevypadá... Asi si teď myslíš, že jsi teď v ráji a můžeš tu spokojeně žít až do smrti, ale..." povzdechl si, jako rodič, který ztrácí trpělivost se svým dvouletým dítětem. Dost mě to podráždilo. "Stejně jako ty sem přicházejí stále nový... bytosti a nebude dlouho trvat a vypuknou tady války o teritoria, pokud dřív nevyvraždí celé město."
"A to ti mám věřit?" pohrdavě jsem si odfrkla. Věřila jsem mu to stou válkou gangů. Bylo to logické a velice pravděpodobné, ale proč bych mu měla věřit, že on je můj přítel a ne naopak nepřítel. Do své mysli jsem ho nepouštěla a tak nepochopil na co se ptám.
"Byl jsem svědkem něčeho podobného ve svém rodným městě, který se posléze stalo našim centrem. Myslím tím upírů, vlkodlaků, démonů, polodémonů, mágů... prostě všech." překvapeně jsem zvedla obočí.
"A kde to vaše úžasné město je?" o žádném takovém jsem doposud neslyšela.
"Je v jiném světě. Tam kde všechny tyto bytosti vznikli. Ve světě Temnoty, jak říkají lidé z různých světů." zasmála jsem se. Tak tohle bylo na mě už moc. Tak že je milion jiných světů? Připadalo mi to tak nepravděpodobné, až by to mohla být pravda. Přestala jsem si hlídat myšlenky a tak si je Vlk přečet. "Tak nějak, sám tomu moc nerozumím. Čas od času se na nějakou dobu, třeba na pět set let otevře nová brána a jiná zase zanikne. Jako třeba teď se otevřela z našeho světa do vašeho, ale při tom se zavřela brána do Sewenru. Dlouhý Zub o tom má nějakou svou teorii, ale já jsem se tím nikdy nezabýval. Mohl bych tě však s ním seznámit, je to člen naší rodiny." ať se mi to všechno zdálo jak koly neuvěřitelné, zaujalo mě to. Co pak se celý svět nepostavil na hlavu? Věděla jsem, že je to jediný důvod proč mi o tom vypráví je aby si získal mou důvěru a připoutal si mě k sobě mou zvědavostí. Což se mu povedlo. Nepřestávala jsem však být opatrná.
"Proč to vše děláš?" zeptala jsem se. Chvíli byl zmatený a nevěděl na co se ptám, ale pak si to přečetl v mí mysli, kterou jsem mu nechala otevřenou.
"Proč?" nervózně si prohrábl vlasy. "Je to moje práce a také mé rodiny. Byli jsme vysláni do tohoto světa abychom vám zabránili vyhubit vaše lidi."
"Tak že tam u vás vám došla potrava a tak jste se rozhodly ovládnout jiný svět kde je jídla dostatek."
"Tak nějak." přikývl Vlk. Asi bych měla být pohoršená nad jejich sobectvím, ale byla jsem jednou z nich a proto jsem k nim pocítila jen úctu, která vyplívala z toho, že se odvážili něčeho tak velkého, jako je dobití světa. "Naše rodina tě přijme s otevřenou náručí, potřebujeme posily. Budeš se u nás mít dobře, slibuju." zapřemýšlela jsem. Kdybych se k nim přidala, byla bych částečně chráněná od poldů, měla bych pořádné oblečení, postel a možná nějaké informace... ale pokud je tohle léčka, mohla bych ztratit jen život. Celkem přijatelná cena a proč by si někdo dával takovou práci aby zabil jedinou polodémonku? Nejsem pro nikoho hrozbou... možná bych mu mohla věřit, ale jen možná.
"Dobrá, půjdu s tebou a podívám se na ostatní členy té vaší rodiny. Pak se rozhodnu." v duchu jsme se proklínala za své rozhodnutí a modlila se aby nebylo špatné. Vlk asi doufal v to, že se k nim hned přidám, ale i tak vypadal spokojeně. Cítil, že má skoro vyhráno.