Snílci 10 feťák (2/3)

„…No rozmlátil tady auta a pak asi usnul. Nejspíš byl ožralej…“

Otevře oči. Nic nechápe a strašně ho bolí hlava. Opodál stojí postarší dáma s telefonem v ruce. A všude kolem rozmlácený auta. Více než jasný případ.
„Sakra,“ sykne Tom a vyskočí na nohy, v tom ho ochromí bolest v hlavě, jako by tam měl střep.
Bába za ním ještě něco volá, ale snad nečeká, že by se zastavil. Ztratí se za rohem, ale je mu jasný, že s takovou bolestí hlavy moc daleko nedoběhne. Naštěstí pro něj naše policie není zrovna nejrychlejší. Přesto se snaží dostat co nejdál od místa činu.
Kdesi v zapadlém podchodu sprejuje nějakej kluk na stěnu grafitti, vystrašeně se na Toma podívá a je připraven dát se taky na útěk. Nejspíš tady v tuhle hodinu nikoho nečekal. Byl to ten stejnej kluk, kterej na něj koukal včera ráno pod mostem. Podle výrazu jeho tváře Toma nejspíš taky poznal.
Ten neměl ani čas se na jeho díla podívat. Podchodem jenom prolítnul a hned stoupal po schodech zase ven.
Zastaví se až o kousek dál na mostě. Rozhodne se dnešní noc přečkat stejně jako tu včerejší. Prodírá se vysokou trávou, očividný znak toho, že sem jen tak někdo nezavítá. Ulehne na zem a vzruchy všemožné havěti ho tahají do říše snů, jenže jakmile nahoře projede nějaké auto, je napjatý, jestli nejdou pro něj. Každou chvíli se mu zdá, že slyší kroky, jak se k němu někdo blíží. V dálce houká policejní siréna.
Když už začíná věřit, že tu je v bezpečí, otevře oči a před ním stojí ten samý kluk jako včera ráno; ten jak sprejoval v podchodu. Tom uleknutím kousek zacouvá do trávy.
„Čau,“ řekne nesměle kluk. „Já jsem Honza.“
„Tomáš.“
„Viděl jsem tě už včera,“ připomene se kluk.
„Jo,“ kývne Tom hlavou. „Pamatuju si tě.“
„Pojď se mnou, můžeš se vyspat u nás,“ nabídne mu. „Taky jsem zdrhnul z baráku.“
„Ale já sem…no vlastně jo,“ hlesne Tom. „A co vaši, těm to nebude vadit?“
„Bydlim na půdě a naši mi tam nelezou. Už věděj, že mě nemůžou mít pořád na očích.“

Vyrazí tedy k jeho domu, ale celou dobu mlčí. Tom si ho nenápadně prohlíží a přemýšlí, co je zač. Vlastně se ani nezajímal, proč utekl z domu. Aspoň na to by se mohl zeptat, když už mu poskytne azyl.
„Vidim, že přemýšlíš,“ prolomí pak ticho. „Hele, já vim, že to je divný. Asi kdybych byl holka, tak možná, ale neboj, já nejsem teplouš.“
„Ne, to jsem si ani nemyslel,“ koukne na něj Tom. „Vypadáš spíš, jak nějakej drsňák. Ten bodák na bradě. A já vypadám spíš, jak nějakej šampón.“
„No to jo,“ usměje se. „Šak se divim, že nejseš u nějaký buchty.“
„Kvůli jedný jsem tady,“ ušklíbne se Tom.
„Kvůli jedný debilní puse,“ zamumlá Honza.
„Co?“ zarazí se Tom, ale ve skutečnosti mu dobře rozuměl.
„Že je to docela průser,“ zopakuje naoko.
„To teda je,“ přitaká Tom, ale začíná mít podezření.
„Tak jsme tady,“ vysvobodí se po chvíli z trapného ticha Honza. „Naši by neměli bejt doma.“

Odemkne dveře a pozve Toma dál.
„Honzo?“ ozve se z obýváku.
„Čau mami,“ zavolá zpátky. „Tak jsou no,“ obrátí se k Tomovi. „Vedu si kámoše,“ informuje ještě matku.
„Víš, co jsme ti o kamarádech řekli,“ kárá ho máma a už vstává a běží do předsíně.
„Dobrý den,“ pozdraví Tom.
„Dobrý,“ odpoví žena a kouká na něj, jako by to byl její dávno ztracený syn.
„My jdem nahoru, jo?“ přeruší tu zvláštní situaci Honza.

„Hele…“ začne Tom po cestě po schodech.
„No?“ otočí se k němu Honza.
„Proč na mě tvoje máma tak koukala? Připadám si jako v nějakym hororu.“
„Asi proto, že nevypadáš, jako můj kámoš, chápeš?“
„Ne, ten pohled byl jinej,“ nesouhlasí Tom.
„Tak nevim,“ rezignuje Honza. „Třeba se do tebe zabouchla.“

Půda je docela velká, ale na první pohled vypadá nezabydleně. Jeden kout je však zrekonstruován, je tam stěna s plakátama různých skupin, který nepatřej zrovna do středního proudu. Nejspíš punk. Na druhý straně půdy je kupa sena a veprostřed visí boxovací pytel.
„Boxuješ?“ zeptá se Tom.
„Spíš muai thuai, thaibox,“ vyhrne si kalhoty, aby ukázal rozkopané holeně. „A poslouchám punk,“ dodá.
„Tak to já moc ne, ale moh bys mě něco naučit z toho thaiboxu.“
„Ty něco děláš?“ zajímá se Honza.
„Dělal jsem karate.“
Honza se jenom pousměje.
„Kyokushin, jestli ti to něco říká?“ doplní Tom.
„Můžem dát zápas,“ nabídne se kluk. „Ale teď spíš přemejšlim, kde budeš spát. Do postele si tě nevemu.“
„To je mi jasný,“ tlemí se Tom. „Tak já si lehnu támhle na to seno třeba.“
„To by šlo,“ kývne Honza. „Ještě vyhrabu nějakej spacák. Zatím tady počkej.“

Tom se zatím prochází po půdě a prohlíží si všemožné harampádí přikryté šedou vrstvou prachu a pavučin. Pozastaví se až u skříní. Vzpomene si na všemožné fantasy knížky, které četl, a nedá mu to, aby se nepousmál. V mnohých se do světa fantazie dostávají právě skrze skříň. Přistoupí blíž a rukama odstraní šedý závoj.
„Kéž by,“ přeje si a pomalu pokládá ruku na velký klíč.
„Co tenhle,“ vyruší ho Honza najednou.
„Co…co?“ je úplně mimo. Magie toho okamžiku ho úplně pohltila. „Jo ten je dobrej, dík.“
„Je tady docela bordel no, a toho prachu a pavučin,“ Honza ho nechce nechat v klidu. „Prostě klasická půda, ale je tady klid no.“
Jenže Tom je stále hypnotizován skříní.
„Něco ti ukážu, než pudem chrápat,“ nepřestává Honza. „Pojď se mnou.“

Není vůbec důležité, co to bylo. Jediný důvod stejně byl, aby Toma odlákal od skříní. Něco před ním tajil, ale to klukovi vůbec nedocházelo, ba naopak se cítil trapně, že se mu chce hrabat ve věcech. Přesto na to nepřestával myslet. Mohl by se tam dostat, na jak dlouho by chtěl, a nemusel by pokaždé s ránem zase zpátky do našeho světa.
Přesto byl odhodlán skříně neotvírat. Chladný vítr ho však neustále postrkoval a nechtěl ho nechat spát, dokud se do nich nepodívá. Místo toho však vstal a šel k oknu, které nešlo zavřít, a zahleděl se na noční oblohu. Myslel přitom na Simonu i na Janu. Už je asi neuvidí, možná na druhé straně. Ale přitom by tak moc chtěl, stačil by jenom jediný pohled na Simonin úsměv, potřeboval by aspoň jednu radu od Jany.
Zdálo se mu, že nebe uronilo slzu, když ho tak poslouchalo. To by znamenalo jedno, že všechno bude zase dobrý. Tu slzu viděl pořád, byla čím dál tím větší a mířila přímo k němu. Byla zářivě modrá a třpytila se jako v lesku slz.
Čekal až přiletí, aby jí řekl, že si přeje úplně něco jiného, než znovu vidět holky. Jenže hvězdy se nedají obelhat. Tohle však nebyla hvězda. K oknu se řítil obrovskou rychlostí azurový dráček. Nebyl to žádný obr, ale dohromady s ocasem mohl měřit takových sedm metrů.
Žádná skříň. Dnes se tam dostane na hřbetu draka. Nepotřebovali slova, mluvili mezi sebou skrz pohledy, a rozuměli si dokonale. Tahle komunikace neměla chybu, protože člověk nemohl nic zapomenout říct, ani nic zatajit. Neslyšeli věty, ale chápali myšlenky toho druhého.
Drak se otočil a chlapec mu vylezl na záda. Nebyl to drak, jaké znal z pohádek. Neměl šupiny, ani křídla, ale dlouhé peří heboučké jako plyš. Počkal, až se Tom pevně chytí a vyrazil kupředu. Za okamžik minuli poslední dům ve městě.
Chvíli potom se mu zdálo, že to, co vidí, už není náš svět. Stromy, domy, celá krajina byla jiná, i když úplně přesně nevěděl čím. Drak mu chtěl něco ukázat. Možná krásu druhého světa v celé své kráse.
„Kolik vás vlastně je?“ zeptal se kluk v myšlenkách.
Najednou ucítil zvláštní svíravý pocit. Viděl dav lidí, skrz něj se pomalu rozevřel pohled doprostřed na dračí hlavu. Umíral a v očích měl zklamání. Lidé ho zabíjeli, mohl je jediným máchnutím svého ocasu všechny zabít, ale neudělal to, už mu bylo všechno jedno.
Drak cítil, že si chlapec svou vinu plně uvědomuje. Zlo zachvátilo sny, což nebyl problém jenom pro bytosti odsud. Lidé si totiž nenávist přenášeli s sebou zpátky do našeho světa.

Dole pod nimi hořely domy a jejich obyvatelé utíkali pryč. Snažili se utéct ze všech sil. Co se tu asi dělo?
Drak slyšel Tomovy otázky a tak prudce změnil směr letu, že tlaková vlna málem chlapce srazila dolů.
Přelétli za obzor a otevřel se jim pohled na obrovskou bitvu. Tom chtěl dolů, aby mohl také pomoct, jenže drak mu vysvětlil, že by to nemělo žádný smysl, protože takhle se vyhrát nedá. Na okamžik se zastavil a jenom se vznášel na místě. Netrvalo dlouho a chlapec si všechno uvědomil. Nebyly to dvě armády. Každý tu bojoval sám za sebe, proto nešlo vyhrát bojem. Kdyby totiž někdo vyhrál, znamenalo by to, že by tu zůstal úplně sám.
Drak poznamenal, že to není tak docela pravda, ale že některé věci mu ukázat nemůže, protože je musí pochopit.
Letěli dál a viděli toho ještě mnoho. Opuštěné a zmírající krásy, démony plné nenávisti, ale i anděly a jiné kouzelné bytosti, které se nenechali ovládnout zlem a snažili se svůj svět zachránit, jenže to mohl udělat jen jeden člověk, což oni nejspíš netušili.

Cesta zpátky byla dlouhá a když drak donesl chlapce zpátky domů, ten již dávno spal. Ve snu se dá totiž taky usnout, ale nikdo neví, co se tam děje. Možná je tam jenom prázdnota, ale mnohem spíš jsou sny tam ještě mnohem tajnější a temnější.

Ráno ho probudil chladný vánek, který mu foukal do tváře, jako by se snažil mu něco připomenout. V noci se určitě něco stalo, ale co jen to sakra mohlo být? Ta skříň, to je cesta. Určitě se tam skrz ní dostane, a pak si bude všechno pamatovat, protože nebude ve snech snít ale bdít.
Potichu došel až do Honzova koutku a nakoukl dovnitř. Nebyl tam. Možná šel do školy, i když na to nevypadal. Nebo do práce. To je šance. Jestli to vyjde, tak se nic neděje a jestli ne, tak vlastně taky ne. Co jiného by tam mohl nalézt? Vypadalo to, že Honza nechce, aby se tam hrabal.
Rozhodl se nejdřív ujistit, že je tu doopravdy sám. Opatrně slézal po schodech dolů, ale ty ho stejně prozradily, protože strašně vrzaly. Až se začínal bát, že se pod ním propadnou. Oddychl si, když byl konečně dole, a zamířil chodbou rovně ke skleněným dveřím na konci.
Nezdálo se, že by za nimi někdo byl, alespoň neviděl žádný pohyb. Pomalu je tedy otevřel a trochu se lekl, když uviděl Honzu. Seděl na židli a koukal z okna, takže Toma neviděl. Nic neříkal, takže o něm možná ani nevěděl, ale co když ano?
„Ahoj,“ pozdravil Tom. „Nahoře jsi nebyl, tak jsem se kouknul sem. Doufám, že to neva?“
Jenže Honza neříkal pořád nic. Chlapec přistoupil blíž a pohlédl do jeho tváře, jako by Honza byl v tranzu. Venku za oknem se však nic tak zajímavého, aby z toho byl totálně mimo, nedělo. Zamával mu rukou před tváří a Honza leknutím málem spadl ze židle.
„Ty seš uplně mimo,“ poznamenal Tom, když na něj koukal, jak těžce se vzpamatovává z toho šoku. Byl celý vyděšený a zmateně koukal kolem sebe.
„Co se děje?“ zajímal se Tom a pořád pohledem šmejdil po okolí. Pokojem se nesla zvláštní nasládlá vůně, to bylo to jediné, čeho si všiml.
„Nic, kámo,“ vyblekotal ze sebe Honza. „Asi jsem se spálil hnedka po ránu.“
Tom neměl s hulením žádné zkušenosti, takže netušil, co všechno se Honzoj může honit hlavou.
„Co se ti zdálo?“ zeptal se.
„Zdálo?“ zasmál se Honza. „Nic se mi nezdálo. Kéž by, kámo, ale tak to není. Neměl bych ti to řikat, ale oni umíraj kvůli tobě a tvýmu zasranýmu přání. A já to všechno vidim, všechny ty hrůzy. Je to jako kdyby venku za oknama zuřila válka. Něco s tim sakra udělej, nebo pochcípáme všichni.“
Pak utekl na půdu.
„Počkej!“ vyběhl za ním Tom. „Jak to všechno víš?“
„To máš jedno,“ zastavil se konečně.
„Mě bylo od začátku jasný, že v tom bude něco víc, než soucit, když sis mě vzal domů,“ řekl Tom. „Vím, že se to přání nemělo nikdy splnit. Jenže jak to mám napravit, když se tam dostanu jenom v noci. Pokaždé začínám od začátku. Málem mi tam umřela kamarádka a já se tam nedokázal dostat, abych jí zachránil. Tobě pomáhá tráva, abys to viděl?“
„Tráva mi to pomáhá přežít. Vidím to i bez toho, ale když se zhulím, tak to vnímám s větším klidem.“
„Musíš mi pomoct,“ vzdychl Tom. „Vždycky jsem sice nenáviděl drogy, ale teď to je možná jediná šance.“
„Chceš se zhulit?“
„Tak se tam dostanu, ne?“
„To já nevim,“ pokrčil Honza rameny.
„Máš něco?“ ptá se netrpělivě Tom.