Lovci

„Tak tomu se říká přivítání.“ Pomalu vstane a tře si bouli.

„Omlouvám se, ta skříňka sama…přivítání?“

„To je ten nový.“ drcne do mě Klára.

No potěš. Já přizabila dveřmi od skříňky kluka, který je tady ještě k tomu nový. Já mám dneska den. Nedivila bych se, kdybych právě uklouzla a zlomila si ruku.

„To ti musím být asi hodně nesympatický, když si mě praštila.“ podívá se na mě. Prohlédne si mě od hlavy až k patě a usmívá se u toho krásným, pokřiveným úsměvem. Co to melu? Žádný, krásný úsměv! A co si mě tak prohlíží? Zavrtím se.

„Byla to nehoda. Navíc jsem se ti omlouvala, pokud nejsi hluchý. A já tě nepraštila to ta skříňka.“ odpovím naštvaně. Co si o sobě myslí?

„Ahoj, já jsme Klára.“ odsune mě a hned mu podává ruku. Naprosto nevnímá můj nechápavý pohled a kouká jen na něho. Ohromeně na ni koukám, během vteřiny se z ní stala flirtovací barbie. To snad nemyslí vážně.

„Páni, nevěděl jsem, že tu jsou tak pěkné holky.“ usměje se na ni. Jen protočím oči. „Já jsem Sebastian.“ bla bla….Já bych spíš řekla pěkný pitomec. Rozhodnu se jít do třídy, stejně jim nebudu chybět. Rozejdu se, ale zastaví mě jeho hlas.

„A jakpak se jmenuje tvoje kamarádka?“ s takovou radostí bych ho nakopla.

Vlastně ani nevím pořadně proč ho tak nesnáším a to ho ani neznám, vidím ho poprvé v životě. Prostě mě na něm něco vytáčí. A to nehorázně moc. Snad to jak se tu producíruje nebo ty jeho řeči, pohledy. Neměla bych děla ukvapené závěry a dávat na první pohled. Což půjde velice těžko.

„Myslím, že to nepotřebuješ vědět.“ odseknu.

„To je vždycky tak milá?“ zeptá se Sebastian Kláry.

Klára se rozesměje.“Ne, Darja je v pohodě. Nevím, co ji to chytlo.“ co chytlo mě? Ať se podívá, co dělá ona. Na tohle už nemám nervy.

„Darja?“ zeptá se Sebastian. “Zvláštní jméno.“ teď si ze mě bude ještě utahovat.

Než kdokoliv stačí něco říct, zazvoní a všichni se začnou hrnout do tříd. Nezůstávám pozadu, hlavně ať jsem od těch dvou co nejdál. Ve třídě, přesto, že zvonilo, panuje zmatek a řev. Většina se snaží rychle si ještě opsat úkol do matiky, kterou právě máme mít. Tak mě napadá, jestli ho sama mám.
Vybalím si věci a oddychnu si, v sešitě najdu pár příkladů. Sice výsledky jsou špatně, ale hlavně, že něco mám. Do třídy vejde náš matikář. Je to zároveň i náš třídní. Je dost přísný a velice rád udílí tresty.

„No, no pane Zatloukal. Mohl byste mě pozdravit a nebýt tolik líný. Stojíte všichni? Výborně, posaďte se. Chtěl bych vám představit vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Sebastian Stevens a přijel k nám až z Los Angeles. Pozdravte ho.“

To jsem si mohla myslet, že ho přidělí k nám. Nejsme zrovna velká třída. Já mám tak hroznou smůlu.

„Ahoj!“ ozve se sborově, samozřejmě beze mě.

„Ahoj“ usměje se na všechny.

„Tak kam tě posadíme…?“ přemýšlí nahlas matikář. Hrkne ve mně a rychle se obrátím na vedlejší, prázdnou židli. To by mi neudělal, že ne. Prosím ne.

„No, myslím, že nejlepší bude, když si sedneš, kam sám chceš.“ řekne matikář, sedne si za stůl a zapíše do třídnice.

Vrhnu po Sebastianovi kradmý pohled a oddechnu si. Je jasné, že si vybere místo vedle hezké Nikoly, než vedle někoho, kdo ho praštil dveřmi od skříňky. Začnu kontrolovat příklady v mém sešitě, když uslyším vedle sebe někoho žuchnout na židli. Pootočím se a uvidím šklebícího se Sebastiana.

„Víš, řekl jsem si, že když se už tak trochu známe, bude nejlepší si sednout k tobě.“ koukám na něho, bez hnutí. On mě chce provokovat! A schválně! Pokusím se na sobě nic nedat znát, neodpovím a znovu se zahledím do sešitu. Tohle bude ještě dlouhý školní rok.