Snílci 10 (Feťák 3/3)

Vrátili se na půdu. Honza vytáhl šuplík, krom dýmky tam ležela malá plechová krabička. Vzal oboje a zamířil na druhou stranu. Zhruba v půli se zastavil a otevřel krabičku. Pak naládoval zelenou drť do dýmky.
„Doufám, že to tady nepodpálíš,“ podá ji Tomovi. „Víš, jak se šlukuje, ne?“
„Noo,“ odpoví Tom nejistě.
„Nadechni se a rozděl si to na dvakrát. Nejdřív to nasaj do pusy a pak ještě do plic. Zkus si to nejdřív nanečisto. Jo a moc ten druhej nádech do plic nepřežeň, nebo se udusíš.“
Tom párkrát Honzoj naprázdno ukázal, že jeho návod pochopil. A pak přišla chvíle, kterou nikdy nečekal, že se stane. Od odpůrce drog tu stál s fajfkou marihuany. Zavřel oči a natáhnul kouř do úst. Se sebezapřením ho vtáhnul až do plic.
Honza napjatě pozoroval jeho rudnoucí obličej. „Chvíli to tam podrž!“ hecoval ho.
„Asis´ to tam natáh málo, že ani nekašleš. Nebo kecáš a kouříš,“ podezříval ho, když se po opětovném nádechu ani nezakašlal.
„Tak znova,“ nadechnul se Tom.
A tentokrát už se zakašlal a začalo ho škrábat v krku, takže s tím nemohl přestat.
„Puč mi to,“ sebral mu Honza fajfku. „Zatím to rozdejchej.“

A tak to pokračovalo, dokud nebyla fajfka prázdná. Potom už jenom čekali, až droga začne působit. Tom byl mnohem netrpělivější, protože neznal účinky, a ještě se ho Honza neustále ptal, jestli už to cítí.
„Já už jo. Ty kecáš,“ říkal pořád s úsměvem na tváři.
„Nemáš ještě něco?“ zeptal se nakonec zoufale Tom.
„Mám, ale tohle by ti sakra mělo stačit,“ tlemil se Honza. „Ty smažko.“

Za chvíli už Tom znovu tahal do plic.
„Z tebe bude feťák, hochu,“ smál se jeho dodavatel.

Jak dým stoupal ke stropu, postupně se rozpíjel i svět kolem. Nedá se však říci, že by viděli méně, ba naopak. Všude kolem byly věci, kterých si před tím vůbec nevšimli.
U vchodu na půdu uviděl Tom záři. Sám si uvědomoval, že se mu to spíš zdálo, ale věděl, že ho něco táhne dolu. Jako náměsíčný klesal schod po schodu. Honza ho chytil za rukáv a snažil se ho zatáhnout zpátky na půdu, ale nedokázal to.

Tam na zdi na chodbě vysel obraz. Vycházela z něj zelenomodrá záře. Zcela nenuceně k němu chlapec přistoupil. Sám to tak chtěl. Barevné vlny kroužily kolem něj, kdesi za nimi se rýsoval obraz, úplně nejasný, ale stejně ho chtěl vidět. Tmavě modrý plášť obrazu ho přikryl.

Barvy vybledly. Zůstaly jen studené zelené víry. Najednou stál uprostřed mrazivé vánice. Ačkoliv neviděl ani na krok, měl před sebou stále ten matný obraz v dáli. Jako by to byla nějaká zpráva, nějaké poselství.
Vyrazil kupředu. Stoupal do prudkého kopce a vichr ho srážel do kolen, tváře ho pálily mrazem, ale on se nevzdával a dál stoupal po čtyřech. Jenže blizard jako by měl oči a tak ještě přitvrdil. Oblečení na něm vlálo, jako by ho chtělo i ono opustit a zmizet pryč. Prsty zaryl do sněhu a pokračoval k horizontu.
Jenže tam ho nečekalo nic. Přes vířící sníh neviděl na krok. Jenom kdesi nahoře prosvítaly tmavě modré vrcholky smrků. Blizard ho udeřil do tváře, jako kdyby to byl člověk. Chlapec odlétl asi metr zpátky a pomalu sjížděl z kopce.
Odlepil tvář od sněhu a zahlédl další ránu. V okamžiku vyskočil do vzduchu. Blizard udeřil do země a vlna sněhu se sápala Tomovi po nohou. Jenže on vylétl až k obloze, kam se sníh nedostal. Hned, jak se vzpamatoval, vyrazil vítr za ním.
Honili se mezi oblaky. Tom se jim ladně vyhýbal a Blizard prolétal přímo skrz ně. Netrvalo dlouho a chlapec se mu ztratil úplně.
Zamířil k zemi, kde zahlédl skupinku pobíhajících lidí. Snesl se mezi ně, ale vůbec si ho nevšímali. Zmateně běhali kolem. Chtěl někoho zastavit a zeptat se, co se to tu děje. Jenže ti lidé jako by ho snad ani neviděli.
Na nebi to zasvištělo a než stačil zvednout hlavu, všichni létali vzduchem. Jenom on stál nehnutě uprostřed. Trvalo to jenom pár okamžiků, než byli mrtví. A byl zase klid. Teď měl přijít na řadu on. Blizard se řítil přímo na něj. Už to nebyl jen neviditelný přízrak. Právě dostal tělo a tvář. Tom hleděl přímo do ní.
Stál a ani se nehýbal. Nebylo to strachem. Věděl totiž, že je mnohem silnější. Tolik nevinných mrtvých. K čemu jim teď vlastně bude pomsta?
Tu myšlenku utnul až chladný závan.
Uskočil stranou a sníh se pomalu zvednul do vzduchu. Zakryl celé okolí a dal tak oběma chvíli času. Tom zavřel oči. Jeho ruka se změnila ve vítr a vyrazila vpřed. Trefila úplně přesně. Blizard byl v šoku. Pokusil se zaútočit. Jenže Tom už nebyl chlapcem, byl větrem. A vystřelil k oblakům. Než stačil blizard zareagovat, vrazil mu do zad a srazil ho k zemi.
Vítr pomalu utichal a sníh se pomalu snášel k zemi. Konečně mohl vyrazit za světlem, které zařilo z hlouby obrazu. Jasné, až se oči přivíraly, dostávalo obrysy ženy. Byla to snad Síma?
Letě při zemi a taky rychle, že roztančil všechny sněhové vločky, které spaly na zemi. Občas vylétl nad koruny stromů, a když byl tak vysoko, viděl světlo úplně jasně. Dodávalo mu zvláštní sílu. Možná ono mu umožnilo létat. A teď mu ještě přidalo na rychlosti.

Nebylo tak velké, jak se zprvu zdálo. Byla to úplně malá jiskřička, která dokázala rozjasnit celý kraj. Zastavil se a zahleděl se do ní. Viděl změť vzpomínek a v nich i sám sebe. Bylo zvláštní vidět se z pohledu někoho jiného. Byly tam dvě ruce a hladily se. Teď mu to došlo, byla to duše. Její duše.
A to co viděl…Dohnalo ho to k slzám. První nesmělá se nechtěla pustit z oka, ale pak už se neudržela a s cinknutím dopadla na zem.
Zdálo se mu, že si ho jiskřička všimla až teď. Otřel slzy do rukávu a chtěl jít ještě blíž. Jenže ona tam nebyla. Po chvíli jí uviděl v dálce, její záře pohasínala.

Stačilo tak málo a měl by ji. Byl příliš blízko na to, aby to vzdal. Pronásledoval jí a už jí měl skoro na dotek. Natahoval po ní ruku, ale stále unikala. Nějaká zvláštní síla mu nedovolila zrychlit, ba naopak byla jako železná koule na noze, která ho brzdila. Chtěl, strašně moc, ale nedokázal se od ní odtrhnout.
Jiskřička zmizela a celý potemnělý obraz byl zmatený, jako by najednou Tom přestával být jeho součástí. Stoupal zpátky na hladinu a všechno kolem naopak klesalo do hlubin. Chtěl zůstat, ten obraz nemohl být nekonečný a tak by dušičku snáz našel. Neviditelné ruce ho však tahaly nahoru.

Nemohl popadnout dech, když konečně vystoupil zpátky. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Seděl na zemi a za ním seděla Jana a podpírala ho. Sakra, jak se sem dostala? Honza měl provinilý pohled. Co se to tady stalo? Vždyť on to přece dokázal. Jeho myšlenka byla správná...teď už se tam dostane i mimo spánek. Musí jim to všechno říct…

„On umře!“ obrátila dívka oči k Honzovi. „Viděl si jeho pohled? Byl úplně mimo, chtěl nám něco říct!“
„Klíd,“ řekne nezaujatě Honza. „Jenom to trochu přehnal.“
„Tys ho předávkoval!“ křičí na něj.
„Po tomhle nechcípneš, jenom usneš. A to se mu snad hodí ne?“