Lovci

Tak dlouhý, školní den jsem snad ještě ani nezažila. Jen co zazvoní, rychle si sbalím věci, a co nejrychleji se pokusím dostat ze školy. Bohužel nemám takové štěstí.
„To se tak těšíš, až vypadneš ze školy?“ doběhne mě Sebastian.

Celé dopoledne jsem se mu bravurně vyhýbala a šlo to dost těžce, když jsme ve stejné třídě. Teď mě, ale našel a nebylo před ním úniku.

„Ne těším se na to, až budu daleko od tebe.“ zamumlám potichu, sotva mě mohl slyšet.

„Prosím?“ usměje se na mě takovým způsobem, že mě slyšel, až moc dobře.

„Mám dost věcí na práci.“ řeknu a nemám v plánu pokračovat v rozhovoru. On měl, však, jiný názor.

„Tak já tě doprovodím.“ jen to ne! Musím si rychle vymyslet nějakou výmluvu.

Než jsem stačila zahřát svoje mozkové zavyty, přitočila se k nám Nikola.

„Sebastiane, nechtěl by si jít s námi do kavárny? Poznáš trochu město, seznámíš se s lidmi.“
A taky s tebou budu nehorázně flirtovat a lepit se na tebe. To už samozřejmě neřekla, ale bylo naprosto jasné, že to má v plánu. A proč já to vůbec řeším? Měla bych ji děkovat, že sem přilezla a vymyslela výmluvu za mě.

„Já nevím. Moc to tu ještě neznám. Možná příště.“ odpoví ji Sebastian. „ Navíc jsem právě slíbil Darje, že ji doprovodím.“ Koukám na něj jak puk. On mě využívá jako výmluvu, aby nemusel jít s Nikolou a s jejími kamarády do kavárny. Každý normální kluk, dokonce o nový ve městě, by po tom skočil. Ale on ne a já ho v tom pěkně nechám plácat se.

„ To nevadí, vážně. Jen se běž seznamovat. Cestu domů ještě zvládnu.“ vítězně se na něj podívám.

„Ne už jsem to slíbil, tak se nedá nic dělat.“ ušklíbne se na mě.

„Tak víte co? Já půjdu s vámi.“ ozve se Nikola. Hm…Čím dál lepší.

„Výborně.“ řekne Sebastian a dá se do chodu.

„Sebastiane?“ zavolám na něj.

„Jo?“ otočí se a nechápe, proč nejdeme s Nikolou za ním.

„Bydlím na druhé straně.“ pobaveně mu odpovím a ukážu na opačnou stranu, než se vydal.

„Ach aha. No…tak jdeme, ne?“ znovu se rozejde, tentokrát na správnou stranu, a tváří se jako kdyby věděl, že celou dobu jde špatně. Nikola už za ním cupitá a já se za nimi s kroucením hlavou rozejdu.

*******

„Ty si vážně bydlel v Los Angeles?“ zeptá se Sebastiana Nikola.

„Jasně. Bylo to tam, ale už na mě příliš rušné a veliké proto jsme se přestěhovali sem.“

„Přestěhovali?“ po dlouhé době promluvím.

„Já a můj bratr.“ jen oni sami?

Nadechuju se, abych se mohla zeptat, kde má rodiče, ale Nikola mě předběhne.

„A viděl si tam někoho slavného? Potkal si někoho takového?“

Sebastian se zasměje a začne ji vyprávět historky z Los Angeles. Za celou dobu nic neřeknu, jen poslouchám, o čem se ti dva baví a zaobírám se svými myšlenkami. Za chvíli dojdeme k našemu malému baráčku.

„A jsme tady. Díky, že jste semnou šli, ale nemuseli jste.“ podívám se na ty dva. Nikola mě vůbec nevnímá, ale Sebastian se na mě zkoumavě divá.

„To nestojí za řeč. Ahoj zítra ve škole. „ rozloučí se Sebastian a společně s Nikolou odchází.

Chvíli se za nimi dívám, pak se otočím a jdu k domovním dveřím. Hledám v kapse klíče, když si všimnu, že je otevřeno. Že by se táta už vrátil z práce? Hloupost v právo končil až v 7 a byly teprve 2 hodiny. Pracuje jako policista. Občas se o něj bojím, podle toho co mi vždycky po večerech, když se vrátí z práce, povídá, mi stávají vlasy na hlavě. Jednou to je honička v autech, podruhé zas přepadení v bance.

Od té doby co umřela maminka, na sebe dává, ještě míň pozor, než předtím. Maminka umřela, když jsem byla ještě hodně malá, takže si ji nepamatuju, ale mám její fotku schovanou v nočním stolku. Měla autonehodu, když jela z práce, narazil do ní opilý řidič. Trvalo hodně dlouho, než se s tím táta srovnal, ale teď už je to za námi. Aspoň myslím.

Pomalu otevřu dveře dokořán. Rozhlédnu se, ale nevidím nic zvláštního. Od kuchyně vane průvan, tak se tím směrem vydám. Dveře jsou otevřené, a když vejdu, uvidím za stolem sedět drsně vypadajícího chlápka.

„Ahoj kočko.“ pozdraví mě s úsměvem.