Zpěv severního větru... Dětská pošetilost (první kapitola)

Jsem bílý pramen vysoko v horách. Má voda mísí se s vodou ledovce. Prolíná sněhovými poli a šedým lišejníkem. Líbá mrazivou půdu větrem bičovaných strání. Stéká porostem plazivé kleče a nízkých bříz, tisknoucích se k černým skalám. Protínám louky šedozelené a zlaté ve světle úsvitu. Běžím vstříc slunečním paprskům vysvlékajícím svahy z nočního stínu. Zurčím přes kamení, přepadám přes skaliska, s polednem mísím se s vodou dalších potoků ve stínu prastarých stromů oděných mechem a temně zeleným šerem. Hlas zvonů doléhá k mým stříbrným uším z otevřené náruče údolí. Můj proud unáší loňské listí, obtéká stříbrné kmeny buků, líbá něžné listí věčně uklánějících se vrb. Můj hlas sílí. Mé prsty češou zlatou trávu nekonečných plání, vydechujících šerou vůni rašeliny do větrného odpoledne. Stébla, lesknoucí se mými krůpějemi, vyzařují teplo žhnoucího slunce vysoko na modré pláni nebe. Pod bičem rozesmátého větru přelétají přes ni na plameně rozedraných křídlech, bílé mraky, jež nikdy nepostojí, aby se rozhlédly po té bělostně čisté, prastaré, hlasem severního větru hovořící zemi.

Na můj proud dopadne stín vysokých hradeb. Temný kámen tunelu, ohlazený mým dotykem, pohltí můj běh. Na druhé straně prostírá se město. Město z prastarého temného kamene. Město vysokých věží, ulic s dlážděním ohlazeným kroky nesčíselných nohou. Město plné křiku i šepotu. Město plné osudů, plné příběhů...

.....................................................

Mezi vysokými zdmi se z nitra křivolaké uličky ozýval dětský smích.
"Zajímalo by mě, jak se bude tvářit, až to zjistí..."
"Baba jedna, myslí si, že my nevíme, jak na ní. Ale to se plete. Už na mě nikdy nebude moct křičet, když se mi nebude chtít poslouchat, už mě nebude posílat do kouta a myslet si, kdovíjak má nade mnou navrch. Tomu všemu je konec. Sbohem nudný domove, od zítřka jsem svou vlastní paní!"
Rozrušením zadýchaný, povýšený dívčí hlas se zvonivě rozléhal prázdnou ulicí.
"Já nevím. Možná bysme toho měli nechat. Já mám chůvu ráda, vypadala chudák tak vyčerpaně... Ginmi, vrať ten dopis, na tohle nemáme právo!"
"Ani nápad, Mio, když už se mi jednou naskytne tak skvělá příležitost, nepustím se jí jenom proto, že ty se bojíš."
Rudovlasá dívka vyskočila na vyvýšené zápraží nejbližšího domu. V ruce svírala bílou obálku. Pevně, jako by šlo o nejcennější poklad světa.
Mohlo jí být asi čtrnáct let. Tvář měla bledou a plnou pih a v oříškových očích provokativně panovačný výraz.
"A vyrazíme o půlnoci, od jezera."
"Od jezera, nezbláznila ses!? Tak do toho nejdu! O jezeru nepadlo ani slovo. Bůhví, co je ten chlap zač. Nevím, jak ty, ale já se mám docela rád. Nemám zájem na tom, nechat se utopit. Na jezeře není bezpečno ani ve dne. A o půlnoci? Na to se ti můžu rovnou vykašlat!"
Tmavovlasý chlapec rychle couval před dívčiným rozhodným pohledem.
"Ty jsi strašný srab Sedriku! Já věděla, že vám to nemám říkat předem, všechno zkazíte!"
Rudovláska naštvaně seskočila ze svého improvizovaného podia a zabodla provinilci štíhlý bílý prst ho hrudi.
"Něco vám řeknu, vy hlupáci. Dnes v noci půjdu k jezeru, i kdyby padla mlha, že nebude vidět na krok. Já nemám zapotřebí nechat se buzerovat. Já ne!"
"Ale to je strašně nebezpečné! Prosím tě, sestřičko moje, rozmysli si to, nechoď nikam, vždyť je nám doma dobře..."
Malá tmavovláska upírala vyděšený pohled na svou rozohněnou sestru. Drobnýma ručkama chytila její rukáv, jako by ji chtěla odtáhnout domů, donutit jí zapomenout na ten bláznivý plán v její horké hlavě. Ginmi jí vztekle setřásla. Neměla svou sestru ráda. Pořád jen fňukala, pořád se jen něčeho bála - to nesnášela. Od malička se jí za to posmívala, ale teď toho měla právě tak dost.
"Víš co, drahá!? Žvaníš! Za celý život ses nenaučila nic jiného, než věčně a úplně zbůhdarma žvanit! Už mě unavuje to poslouchat! Běž si za svou milovanou chůvou, já žádnou chůvu nepotřebuju! On říká, že mám na to stát se velkou čarodějkou a já vím, že na to mám! A dělí mě od toho jen tenhle jeden hloupý dopis a tvé věčné fňukání! Běžte, nepotřebuju vás, já si poradím sama!"
Vzdorně pohodila závojem rudých vlasů kolem hlavy. Oči jí blýskaly nenávistí. Nenávistí ke všem, kteří ji svazovali, kteří odmítali uznat, že dokáže být paní vlastního osudu. Ke všem, kteří ji stále před něčím varovali, kteří se snažili ji hlídat, ke všem, kteří ji měli rádi. Otočila se na podpatku a ráznými kroky zmizela uličkou. Její sestra a bratranec za ní zůstali jen němě hledět.
Když se zvuk jejích kroků ztratil uprostřed hlasů rušného města a její drobná pružná postavička zmizela za rohem, probrala se Mia z ochromení.
"Ale co maminka..."
Její tenký hlas zněj jako ten nejposlednější žalm. Nedokázala to pochopit, nedokázala pochopit, že mohla její sestra jen tak zapomenout na jedinou bytost, kterou na světě milovala. Že jí mohla jen tak opustit.
"Neboj, ona se vrátí, nemůže přece jen tak odejít.To přece nejde..."
Chlapcova snaha o uklidňování příkře neladila se strachem v jeho tmavých očích. Jenže Mia věděla své.
Znala svou sestru dobře, tak dobře, že kdyby to Ginmi mohla jen tušit, už nikdy by se na ni nepodívala stejnýma očima. Mia nebyla hloupá a nebyla naivní, to jen její velké dětské oči a její křehkost budily ten dojem. Ve skutečnosti měla v sobě právě tolik síly, co její dvojče. Ne, nebyly si podobné, ale byly si tak blízké, jako by byly jedinou bytostí. Jen jedna z nich to měla teprve poznat.
Promluvila. Její hlas, možná poprvé v životě, nebyl hlasem dítěte, ale hlasem ženy. A její slova, přestože je nikdo, kromě kamenných zdí, několika holubů na střechách a jednoho vystrašeného chlapce, neslyšel, zněla jako věštba.
"Ale jistě, že může, ona může všechno. Tak moc tomu věří, tak moc... Ona už se nevrátí, už nikdy, už k tomu není důvod..."
To vědomí viselo ve vzduch jako bouřková mračna, která vítr právě přihnal přes západní hřebeny hor a bylo stejně temné a stejně neodvratné.Nad střechami zaduněl hrom. Holubi se zvedli a odlétli. A v těch několika minutách, jako by se svět změnil k nepoznání...

....................................................

Jsem vodou temného jezera. Mé hlubiny skrývají tajemství a má tvář je hladká a chladná jako zrcadlo. Můj dech zaplňuje vzduch mlžným stříbrem. V mých hlubokých černých očích odráží se svit hvězd. Mým hlasem promlouvá nepoznané.

Kdysi v nočních tmách dotkly se mých vln ruce dívky s rudými vlasy , byly bílé a třásly se, to proto, že ještě nechápaly, kolik toho máme společného...