Enolla Forse 19.

Enolla se probrala brzy ráno. Slunce se ještě nestihlo ukázat v celé své krása, takže krajinu okolo hradu halilo šero, kterým místi prosakovala slabá zlatá záře. Chvíli se kochala tímto pohledem. Úsvit slunce vždy ráda pozorovala. Připadal ji jako symbol zrodu. Třeba zrodu nové naděje, která je tolik třeba. Cítila se plná energie a doposud zatím neměla čas pomyslet na včerejší události. Až teprve spokojené hlasité oddychnutí, které se ozvalo z vedlejší postele, ji vrátilo zpět do reality.
Gabriela.
Několik vteřin ji pozorovala upřeným pohledem. Vypadalo to, že dívka nakonec bez problému usnula a nyní si užívá v říši bezstarostných snů. Tvářila se opravdu velmi spokojeně. Nemohla tomu uvěřit, že dívka spící kousek od ní jí je velice podobná. Jako její kopie. Dvojče. Ale to byl přeci holý nesmysl, nevěděla, že by měla sourozence.
Maminka. Musím se Dippeta zeptat, jestli o ní neví více. Mám o ní hrozný strach.
Zpod nohou se ozvalo slabé zamňoukání. To se Snow vrátil ze svého ranního plížení se po hradě. Tentokrát ale s sebou nesl i úlovek. Enolla chtěla nejprve vypísknout odporem, ale nakonec se rozesmála. Kocour se tvářil vítězoslavně, když ji před nohy pokládal mrtvou myš.
„Já ti ji nechám.“ Usmála se dívka a podrbala Snow pod bradou. Ten se mohl blahem rozplynou a ihned začal spokojeně příst.
Gabriela se na vedlejší posteli pomalou probouzela. Udiveně mžourala a z ospalosti přemýšlela, jak se sem dostala. Jakmile jí svitlo, smutně si povzdychla.
„Dobré ráno.“ Usmála se na ni povzbudivě Enolla.
„Dobré ráno přeji i tobě. Kolik hodin vůbec je?“
„Před chvilinkou svítalo. Nezapomeň ale, že ještě musíme za ředitelem.“ Lítostivě dodala Enolla. Nemohla říct, že jí ředitel Bradavic vadí, ale některé jeho chování ji lezlo občas na nervy. Především ta jeho odměřenost a chladnost, s kterou dokázal sdělovat různé důležité zprávy.
„Ach ano.“ Zněla strohá odpověď Gabriely a pomalu vstala z postele. Ačkoliv vypadala o něco více vyspaleji než při včerejší příjezdu, stále působila nezdravým dojmem. Enolla se domnívala, že si opravdu musela vytrpět své. V duchu se rozhodla, že při vhodné příležitosti se jí na to zeptá. Tatím musím novou studentku chránit.

O několik minut později stály obě dívky před ředitelnou. Dovnitř ale nemohly, neboť neznaly heslo a chrliče je bez něj nepustí.
„Jistě to udělal naschvál.“ Pronesla rozčarovaně Enolla.
„Ale vůbec ne.“ Ozvalo se náhle za ní, až leknutím poskočila.
„Pa-pane řediteli.“
Dippet se trochu zamračil, ale její narážku už nijak nekomentoval. „Dobré ráno, slečny.“
„Dobré.“ Vyhrkly dívky současně.
Společně vystoupali po točitých schodech, které vedly rovnou do ředitelovy pracovny. Enolla se při pohledu na dobře známou místnost mírně zachvěla. Vzpomněla si, jak ji zde Dippet sděloval zatím samé špatné zprávy.
„Posaďte se, prosím.“ Pokynul směrem k dvěma křeslům naproti jeho stolu. Byla z mohutného dubového dřeva s tmavě zeleným polstrováním. Působila důstojně a přitom elegantně. Dívky do nich pohodlně usedly.
„Jak jistě víte,“ začal zeširoka ředitel. „Sešli jsme se zde, abychom probrali jisté věci ohledně slečny Gabriely.“ Enolle se zdálo zvláštní, že ji neoslovuje příjmením, ale raději se tím nechtěla zabývat.
„Slyšel jsem, že se včera jeden z havraspárských studentů divil, jak může být v naší škole, když ji mudlové nevidí. Na tak složitou otázku mám poměrně snadnou odpověď: Ne vše je takové, jaké se zdá. Tato zpráva vás bude asi šokovat, ale ve vaší krvi koluje krev kouzelníků.“ Na chvíli se odmlčel a upřeným pohledem pozoroval obě překvapené dívky.
„Ale já tu nejsem proto, abych vám pomohl objasnit minulost.“ Vrátil se opět ke svému nepříjemně lhostejnému tónu. „Budete mít spoustu příležitostí sama zjistit, jaká je vaše minulost.“
„Pane profesore-“ Snažila se Enolla mu skočit do řeči, on ji však umlčel svým přísným pohledem.
„To by byl první důležitý bod našeho rozhovoru. Bylo mi řečeno, že by asi nebylo vhodné, aby jste se učila našemu umění. Nechápu ale proč, proto po vás chci, aby jste chodila do hodin a dávala pozor. Řekněme, že tu budete jen na zkoušku. Profesoři po vás nic nebudou chtít a vy nechtějte nic po nich. Myslím si, že tak za měsíc bychom si mohli promluvit o dalších krocích ohledně vašeho studia.“
Gabriela si nervózně okusovala nehty. Vůbec se jí tento způsob přístupu nelíbil, ale bála se cokoliv namítat. Enolla si její nervozity všimla, ale stejně jako ona věděla, že odporovat nemá cenu.
„Dnes ráno vás představím našim studentům, ale i profesorům. Nebudete zařazena do koleje, i když vaší provizorní kolejí bude prozatím Havraspár. Je také možné, že se některým studentům vaše postavení nebude líbit, ale věřím, že s tím nebudou žádné velké problémy.“
Enolla přestala na chvilku ředitele poslouchat. Cítila, že začíná být v místnosti dusno. Chtěla ven. To ji připomnělo konkurs na post chytače v Havraspáru, kterého se včera bohužel neúčastnila. Možná udělala chybu, možná ne. Bude se muset zeptat ostatních, jak to vůbec dopadlo.
„Slečno Forse, posloucháte mě?“ uslyšela opět hlas ředitele.
„Promiňte pane, zamyslela jsem se.“ Sklopila nejistě pohled k zemi.
„Tak vy jste se zamyslela.“ Pronesl naoko přívětivě, ale jinak ironicky. „Říkal jsem, že vy se o slečnu Gabrielu jistě postaráte. Ukážete ji vše potřebné a pomůžete jí se zde adaptovat. S veškerými problémy se obracejte na kolejního ředitele, profesora Brumbála. Náš rozhovor je již u konce, za chvíli bude snídaně.“ S těmito slovy vstal ze své židle a čekal, až se za dívkami zavřou dveře. Ihned poté si unaveně sedl zpět a vyndal z tajného šuplíku láhev Ohnivé whisky, ze které trochu upil. Ani se nenamáhal si nalévat sklenku.
„Zatracené holky. Kdyby tak tušily…“ mumlal si pro sebe, když svůj poklad uklízel zpět.