Zpěv severního větru... Čekání na cizince (druhá kapitola)

Jsem temný mrak přinášející bouři. Má náruč je plná hněvu. Mým tělem prohání se vítr. Má zloba houstne. Mým hlasem je hrom, můj pohled je šlehnutím blesku, můj dech je dusný, má tvář zastiňuje slunce, můj dotyk je chladný a zahaluje kraj závojem deště. Můj stín spojuje se se stínem přicházející noci. A v té tmě přepadá duši strach a blouznění...

.........................................................
Jezero bylo temné a nekonečné a z jeho hladiny zvedala se mlha hustá jako mléko, stříbrošedá a napitá vlhkostí. V ledovém bezvětří se všechny zvuky šířily nepřirozeně pomalu, jako pod vodou. Vztupovala do podivného snového světa plného šerých přízraků, do prostoru naplněného hmatatelným absurdnem. Vzduch temněl a těžkl mrazivým chladem. Kapičky vody, srážející se na kamenech, stéblech trávy prorostlé mechem a kůře křovin, nořících své stářím zkroucené kořeny ze strmého břehu do temné klidné vody, se proměnily se v hladké ledové kuličky. Síť jemných bílých žilek pokryla zem.
Už celé hodiny se Ginmi nehnutě krčila pod převisem břehu. Pod nohama měla vlhkem kluzký, ale pevný, kámen. To ji uklidňovalo. Hlína okolního břehu vypadala nebezpečně bahnitá. Představovala si, že když na ni člověk stoupne, smekne se mu pod nohama a černá voda ho zakryje.
Ginmi neznala nikoho, kdo by se v jezeře někdy koupal. Říkalo se, že ty temné hlubiny skrývají nebezpečná stvoření z jiného světa. Podle ní to znělo celkem přitažlivě - "nebezpečná stvoření z jiného světa", měla taková slova ráda. Když večer ležela v posteli ve svém pokoji - musela chodit spát brzy, přestože nikdy neusnula před půlnocí, aby nezmeškala případný příchod upírů a temných duchů - představovala si, jaké by to bylo. Být nebezpečné stvoření z jiného světa. To pomyšlení se jí líbilo. Byla by dokonale svobodná, děsivě nebezpečná, tajemná a vzbuzující úctu. Nikdo by v ní neviděl malou holku, neschopnou postarat se sama o sebe - byla by "nebezpečné stvoření z jiného světa".
Toho večera však měla úplně jiný pocit. Byla jí zima, měla hlad a v tom podivném snovém světě kolem sebe se cítila malá a opuštěná. Představa temného dna jezera a jeho záhadných obyvatel, tak blízko, že kdyby natáhla ruku, mohla se dotknout chladných bran jejich domova, jí děsila. Nebýt její tvrdohlavosti, vzdala by to. Jenže pomyšlení na prohru bylo pro ni horší, než pomyšlení na smrt. Ginmi neuměla prohrávat. Podobnou variantu si neuměla ani představit, natož připustit a přijmout. Ne, ona neprohrávala.
Temné vlny pomalu a pravidelně narážely do tichého, mrtvého břehu, jako když se přesýpá písek v hodinách. Několik mil odsud se zatím schylovalo k bouři a jen několik hodin tmy dělilo svět od úsvitu.
V malé jeskyňce pod břehem se zavrtěla její drobná postava v šedozeleném plášti. Sáhla do vnitřní kapsy svého svrchníku a vytáhla bílou obálku. Zajímalo by jí, co píší uvnitř, ale věděla, že nesmí dopis otevřít. Tvrdil, že až si ho sám přečte, řekne jí, o co jde. Prý je to moc důležité tajemství. Prý z ní to tajemství udělá mocnou čarodějku. Určitě jí to řekne, proč by jí jinak chtěl vzít s sebou. Vlastně chtěl vzít s sebou ji i Miu, ale je lepší, že tu není. Pořád jen fňuká, jenom by jim překážela. Nemá žádný smysl pro dobrodružství. Pořád se jen zajímá, co je správné, nikdy ne, co je zajímavé. On to pochopí, takhle to i pro něj bude mnohem užitečnější, pořád by na jejich cestě jen zdržovala. A pro magii neměla ani ty nejmenší vlohy. Ginmi toho dokázala hodně. Uměla probudit plamen, hodit poslepu dýkou, tak aby letěla, kam ona chce, vnutit druhým vlastní myšlenky a nedovolit jim poznat ty své. Myslela si, že má vlohy a vůbec ji nezajímalo, zda jedná správně. Pro ní bylo správné vždy jen to,co sama chtěla.
A právě teď toužila navždy zmizet z nudného domova a zažít velké dobrodružství. Proto se také uchýlila do svého úkrytu. Nechtěla, aby ji na břehu někdo viděl. Moc dobře věděla, že kdyby někdo z města nebo okolních statků našel večer na břehu jezera osamělé dítě, okamžitě by ho odvedl domů.
Jezero nebylo oblíbené místo zdejších obyvatel a nebylo považováno za bezpečné. Většina lidí se jej ve skutečnosti bála - většina lidí se bála spousty míst v téhle podivné zemi. Hlubokých lesů, horských štítů, mořského pobřeží... Ginmi o tom neměla tušení, a kdyby se jí to někdo snažil namluvit, nejspíš by se mu vysmála, ale pravda byla taková, že v zemi opravdu nebylo bezpečno...

Země, ve které se narodila a prožila velkou část dětství se jmenovala Mailin. Nikdo už nevěděl, co to slovo znamená. Jazyk, kterým se zde kdysi mluvilo, nebyl už po staletí používán, a jména, kterým nikdo nerozuměl, se z paměti lidí vytrácela. Tak ztratily jméno nejdřív lesy, pak hory a nakonec i velké jezero. Jen Mailin zůstal Mailinem. Torzem své původní slávy bez významu.
Byla to rozlehlá kotlina na severu kontinentu, obklopená horami a mořem, po staletí chráněná před vnějším světem, po staletí izolovaná. Kdysi to bylo místo plné světla a moudrosti, země prastarých stromů a severního větru. Významná obchodní a diplomatická velmoc. Kdysi patřilo Mailinu velké loďstvo a slavná věštírna. To vše bylo dávno...
Pak přišla válka, starý Mailin byl zničen, vypálen, srovnán se zemí. Obyvatelstvo pobito nebo vyhnáno. Na celá staletí se na severské království úplně zapomnělo, údolí se stalo opuštěným a pustým místem. Ale život jde dál. Svět se změnil a na troskách staré metropole bylo vybudováno nové město. Jeho obyvatelé byli jiní, stejně jako kameny jeho zdí, ale prastaré dědictví se nedá jen tak vymazat...
Většina obyvatel neměla tušení, jaké břímě starých věků provází zemi, po níž chodí. Věděli, že se zde občas přihodí nějaká ta nevysvětlitelná a temná událost, že v odlehlých oblastech obcházejí zlé stíny a že vládci země nedrží svou moc v rukou zcela kalými a průhlednými prostředky, ale dokud jim ty čáry nezasahovaly do života, příliš se o ně nezajímali. Lepší nechat být a nestrkat do vosího hnízda.
Nebylo mnoho takových, kteří by jednali jinak, nebylo mnoho těch, kteří by tušili, o co jde, kteří by znali Mailinskou historii a chápali, co znamená pro současnost. Jednou z takových černých ovcí byla Ginmiina a Miina matka - Lady Elena.
Elena nepocházela z Mailinu. Byla to elfka a přišla z jihu. Přišla, protože si to žádalo její poslání a také proto, že milovala Mailinského šlechtice, jednoho z těch, kteří znali pravdu a chtěli, aby vyšla na povrch. Alespoň si mysleli, že ji znají...
Ginmiin otec se jmenoval Lothar de Kryet a byl zabit svými politickými odpůrci při pokusu o převrat. Neměl dost moci a vlivu, aby zachránil svůj život. Jen sny a ideály. Elena mu v té pošetilosti nedokázala zabránit. Po tom hrůzném incidentu začala být pronásledována. Ne, že by někdo usiloval přímo o její život – mnohem užitečnější byl její přístup k tajnému zdroji informací, který vládci města velmi toužili znát. Byla jednou z prvních, kterým se podařilo rozeznat za novým Mailinem kontury toho starého. Jednou z prvních schopných vymotat se z pavučiny lží, které ležela v myšlení zdejších lidí v podobě pověr, intrik a spekulací. A byla proto nebezpečná.
Elena porodila dcery – dvojčata. Dala jim jména Ginmi a Mia, v řeči sterého Mailinu. Severní vítr a Jezerní odraz. V nekonečných bojích o udržení vlastní pravdy byla ale nucena se od svých dcer odloučit. Nespatřila už je skoro rok. A tak trpící, pronásledovaná, těžce nemocná matka netušila v jakém nebezpečí se nachází její dítě...

Říkal, že jí najde, že se nemusí bát. Ale ona se bála, strašně se bála, jen si to odmítala připustit. Vstala, aby si protáhla ztuhlé nohy a rozhlédla se. Obloha byla temná a bez hvězd. Měsíc by měl dorůstat, ale za temnými mračny z něj nebyl vidět ani odlesk. Od západu doléhalo k jejím uším šumění deště a občasné zahřmění. Daleko nad obzorem sjel k zemi blesk a ozářil rozeklané vrcholky hor. Ten pohled byl děsivě nádherný. Ginmi toužila po horách, ale nikdy tam nahoře nebyla. V tu chvíli přísahala sama sobě, že jednoho dne se rozhlédne z nejvyššího vrcholku temného západního pohoří, i kdyby ji to mělo stát život. Ta chvíle zasnění trvala jen okamžik, než se blesk kdesi v dálce dotkl černé země a jeho světlo zmizelo. Zůstal z něj jen odraz na sítnici očí a zarachocení hromu. Stěna deště se přibližovala, z dálky cítila jeho chladný dech. Nechtěla zmoknout, zoufale nechtěla...
Jezero bylo tiché a temné. Drobné vlnky přelévaly se přes okraj s pravidelným zašuměním, jako písek v přesýpacích hodinách...
Ale jeho břeh již nebyl prázdný, něco se změnilo. Něčí ruka se dotkla jejího ramene.Ginmi s sebou úlekem škubla. Rychle se točila a zakopla o hranu kamene, na němž stála. Nebyla schopna udržet rovnováhu. Máchla rukama, ale mezi prsty zachytila jen mrazivou vlhkost vzduchu. Padala do jezera. Něčí ruce jí zachytily, jejich stisk byl pevný a jistý. Postavily ji zpátky na kámen. Bez jediného slova stál před ní cizinec v temném plášti. Jeho oči si ji bedlivě prohlížely. Ticho porušil známý hlas: "Neboj se. Doufám, že nečekáš příliš dlouho. Můžeme jít?..."

........................................................

Jsem záře svítání. Můj polibek probouzí zemi, můj dech hřeje, můj smích vyhání noční stíny. Mé či vidí hluboko do srdcí. Těch čistých i těch temných jako propasti nepochopení...