Lovci

V místnosti zavládne hrobové ticho.

„Já nejsem žádný lovec.“ zašeptám.

„Ale jsi. Věř mi. Nestávají se ti poslední dobou divné věci? Nezdají se ti zvláštní sny?“ chytne mě za ramena a snaží se mě donutit dívat se mu do očí. „Nemám pravdu?“

Je to blázen…ale…ale jak může vědět o mích snech? Je snad Sebastian věštec, umí snad číst myšlenky nebo mě celou dobu sledoval a pozoroval? Poslední možností je, že má pravdu. Ale nemůžu mu věřit. Je to nesmysl.

„Dokaž to.“ zvednu k němu oči.

Ukáže na spícího Erika. „Není tohle důkaz? Přišel, aby tě zabil. Darjo, všichni o tobě ví. Půjdou po tobě, nenechají tě na pokoji, dokud nedosáhnou svého. Ublíží ti a nejen tobě. I tvé rodině a těm na kterých ti záleží. Musíš se jim postavit.“

„Ale…“ dál se nedostanu, protože uslyším praskot dřeva a než se stihnu otočit, něco mě udeří tak, že odletím a dopadnu až na druhé straně pokoje.

„Darjo!“ slyším křik Sebastiana, ale nemůžu zvednout hlavu. Pokouším se vstát, ale bolest, která projede mou hlavou je tak nesnesitelná, že znovu spadnu na zem. Pootočím hlavu a vidím dva stíny, které spolu bojuji. Po několika minutách se ozve třesk skla a Sebastianův obličej se objeví nade mnou.

„Jsi v pořádku?“ poplašně se mě ptá. Rukou mi sáhne na čelo, odkud se mi řine krev. „Musím tě vzít do nemocnice, musí se to zašít.“

„Ne to bude dobré. Jen mi pomoz vstát.“ chytím se ho a s jeho pomocí konečně vstanu. Jakmile stojím, zatočí se mi hlava a padám Sebastianovi do náručí.

„Bez debat se pojede do nemocnice, rozumíš?“ vyzvedne si mě do náruče a dojde až k domovním dveřím, které za sebou zabouchne. Ještěže máme pohotovost hned za rohem jinak nevím, jak by mě tam donesl. Na pohotovosti jsem celkem rychle. Hned jak si nás všimne sestřička, nařídí Sebastianovi, ať mě položí na lehátko a zavolá doktora. Zatímco mě doktor prohlíží, vyptává se ho sestřička na to, co se stalo.

„On…byl u nich zloděj. Přišel jsem k Darje na návštěvu, a když jsem uviděl otevřené dveře, napadalo mě, že není něco v pořádku. Zloděj jakmile mě zahlédl, utekl oknem a Darju jsem našel ležet na zemi.“ vysvětloval sestřičce. Musím uznat, že umí opravdu dobře lhát.

Víc jsem toho neslyšela, protože mě někam odváželi. Nevím kam, ale nejspíš, aby mi zašili čelo. Vyděšeně kolem začnu máchat rukama. Uklidní mě až Sebastianova ruka.

„Neboj se. Jsem tady.“ zašeptá mi do ucha a společně proklouzneme otáčivými dveřmi do pokoje, kde mě opatrně
dají na lůžko a dají se do práce. Celou dobu mě Sebastian drží za ruku, za což jsem mu vděčná. Možná není blázen, možná má pravdu… Nechám myšlenky volně plout v hlavě. Nechci být žádný lovec. Vím to pět minut a už jsem v nemocnici. Co se bude dít potom? Co táta, co když se Erik vrátil a něco udělá tátovi? Ne táta je v bezpečí, ještě je v práci. Maličko uklidněná zavřu očí a nechám ostatní ať si semnou dělají, co chtějí.