Tajemství Targarossu 11(stará verze)

„Tami,“ vydechne a rozbrečí se.
„To bude dobrý, Vio, jsem tady s tebou. Omlouvám se, že jsem tě nechala samotnou, už to neudělám,“ snažím se ji utěšit, i když sama mám slzy na krajíčku.
Ze setkání s kamarádkou mám ohromnou radost, protože po dlouhé době je v své blízkosti někdo, kdo by mě mohl pochopit. Nadšeně Violu uvedu ke stolu a nechám ji v klidu najít, protože evidentně hodně dlouho nejedla. Vážně si nejsem jistá, jestli bylo nejlepší rozhodnutí nechat ji na starost právě téhle ženě.
„Moc děkuji,“ usměje se na mě po jídle.
„Nemáš za co,“ naznačím hlavou a nervózně se podívám po ostatních. Tady s kamarádkou mluvit nemůžu, je tu moc uší, které by slyšely, co nemají a navíc, ona sedí na druhé straně dlouhého stolu, takže by mi asi stejně nerozuměla. Musíme počkat dokud všichni nedojedí a dostatečně si nepopovídají.
„Nechápu, co můžou pořád řešit?“ otočím se na Olivera.
„Nechápeš? Teda nechápete?“ opraví se rychle. „Jelikož jsme momentálně v době války, musíme být připraveni na Noomovu pomstu. Je zapotřebí naplánovat nové útočné strategie a tak dále…“ A taky nechápu proč mi jako nemůže normálně tykat!
„Počkej,“ zastavím ho. „Jaké útočné strategie? Pokud vím, tak my se jen bráníme. Neutočíme. Nebo je to snad jinak?“ Oliver se na mě zaskočeně podívá a pak uhne pohledem.
„No, když teď máme vás, Tamaro, tak bychom se Nooma mohli zbavit definitivně, přičemž si přijdeme na pěkná území, která bychom mohli dát obyvatelům našich měst, jako náhradu za ta léta strádání a bolesti jež museli přetrpět při obraně naší země.“
„Koukám, že to máte pěkně promyšlené,“ zamyslím se. Něco mi tu prostě nesedí, jenom ještě stále nevím co. Musím si prostě promluvit s Violou. Ona jediná mi může pomoct. Jinak o Vítkovi opět nic nevím. Nemám zdání kde je, co dělá a ani kdy se zase uvidíme. Nebojte, nechci se zaláskovat do třetího kluka. Tohle je prostě opravdu jen kamarád a tečka.
No tak honem, popoháním neslyšně Garlina, který stále ještě žvýká kousky sýra a jen co to vypadá, že už dojedl, strčí si do pusy další sousto. Požitkářsky přivře oči a vůbec mu nevadí, že už je posledním člověkem, který tu jí. Kdyby aspoň Viola neseděla tak daleko!
Nicméně nakonec přijde konec našeho čekání. Vládce zvedne číši vína, naposledy se napije a odejde od stolu. Jen co nám panovník zmizí z očí, začnou se všichni trousit ven ze sálu. Asi ani nemusím dodávat, že my s Violou jsme mezi prvními. Jako průvodkyně na hradě bych se asi moc neuživila, protože se vším kamarádku seznámím při běhu, takže z toho zřejmě moc nemá, ale nezdá se, že by jí to vadilo.
V mých komnatách vyberu nádherný kožený jezdecký oděv, který Viole daruji. Zprvu se tváří hodně rozpačitě, protože na sobě snad nikdy neměla pořádné kalhoty. To by si to u nás užila, všude jen těsné džíny, no musím se smát, když si přítelkyni představím normálně moderně oblečenou například ve městě na nákupech.

Tak konečně vypadá trochu normálně. A my se můžeme dát do konverzace, jejíž téma se konečně odpoutalo od módních trendů v mém světě.
„Vio, nevíš něco o Lili? Začínám o ni mít strach. Je jediná, o kom jsem se nic nedozvěděla,“ začnu tedy opatrně. Vím, že toho za sebou má hodně a pocit ze ztráty sestry by už vážně nemusela unést.
„Nic o ní nevím, Tami, ale ona je v pořádku, neboj se.“
„Ale kdyby byla v pořádku, tak by za námi přeci přišla. Umí se dívat na jiná místa. Viděla by, že jsme tu a že se nám nic nestalo. Proč tady není? Znervózňuje mě to, víš?“
„Uklidni se. Sestřička se o sebe vždycky uměla postarat.“
„Violo, jsi v pořádku? Já vím, že tě to, co se stalo Matějovi, hodně sebralo, ale začni uvažovat reálně. Tady se něco děje, copak to necítíš? A když jsem mluvila s Tobim, tak říkal o Lili divný věci,“ snažím se ji trochu probrat. Vypadá to, že se nějak vnitřně obrnila před okolním světem a její práh vnímavosti se značně posunul.
„Tobi je jen obyčejný lhář. Nevěř mu. Nevíš snad, kdo to je? On je sluha Nooma! A Noom mi zabil Matěje a rodiče, on je zlo samotné. Nemůžeš jim pomáhat jen proto, že k němu něco cítíš. Mysli na to, že láska je něco jiného…“ Viola si prostě vede svou. Je proti Tobimu už od začátku. Ale on není takový!
„Jo? A co je teda láska?“ vypálím na ni. Jasně, tohle nebylo fér, když o ni právě přišla. Ale ať mi nikdo neříká, že cítím něco jiného, než to, co si myslím.
„To je, když ti ten druhý neuvěřitelně chybí, když je daleko. Nevíš, co dělá, ani jak se má, bojíš se o něj, žárlíš na každou holku, která se na něj jenom podívá, a přesto mu musíš důvěřovat. Je-li na lovu, cítíš strach i pýchu nad tím, že právě on se dostal do královské lovecké družiny. Každou myšlenkou jsi s ním. A ve chvílích, kdy jste doopravdy spolu, je to tak… Tami, tenhle pocit je prostě nepopsatelný. Úplně se klepu, když si na něj vzpomenu. Na to, jak se na mě vždycky usmál. Na to, jak mi lítali motýlci v břiše a všude kolem byl najednou klid a mír. A potom, co se naše rty spojily…“ dál Viola nepokračuje, protože to přes pláč prostě nejde. Vím, že se potřebovala vypovídat, ale mě tím akorát potvrdila, že ho asi vážně miluju. Tobiase samozřejme =o).

„Slečno Tamaro,“ ozve se ode dveří ta malá holčička, která mi ráno přinesla snídani. Ani nevím, kde se tu tak najednou vzala. „Pan rádce vás žádá o krátký rozhovor.“
„Oliver? Tak ať sem přijde, ráda si s ním promluvím,“ přiznám a neunikne mi Violin vědoucí úsměv.
„Sem? On nemůže přijít do vašich komnat, slečno. Je nevhodné, aby vás muž navštívil ve vašich místnostech mimo oči veřejnosti. Všichni zamilovaní se tu schází v altánu dole u jezera. Mám vyřídit, že se tam za půl hodiny sejdete?“ promluví ta malá. Doslova žasnu nad jejím plánovacím talentem. Ta by mohla jít z fleku dělat do seznamky.
„Tak dobře, řekni mu to, prosím,“ rozhodnu se a radši jí nebudu vysvětlovat, jak to mezi mnou a Oliverem je.
„Vio, já se asi zblázním,“ začnu si stěžovat, jen co dívenka odejde. „Teďka mám mít rande s Oliverem, potom vyjížďku na Moorliovi a netuším, jak přežiju následné setkání s Vítkem a jeho rodinou.“
„To zvládneš. Rádce by byl pro tebe ideálním partnerem. Má vlivné postavení ve společnosti, bezvadný dar, protože si můžete domlouvat rande tak, aby o tom nikdo nevěděl, a navíc se nemusíš bát, že by tě přestal mít rád. On je naprostý romantik a snílek. Jako ty ne? Hodně čte, je klidný a máte si co říct…“
„OK, brzdi jo?!“ zastavím ji. „Můžu se spíš ještě jednou zeptat, jak je to tady s tím líbáním? Co se vlastně smí a co ne? Protože mi není jasné, proč s Tobim nemůžu a s Oliverem jo?“
„To je snad jasné, ne? Oliver je od nás, tudíž když s ním budeš cokoli mít, tak nás to jen posílí, protože to je příslib lásky, který pro nás v budoucnu znamená další zastánce dobra. Ovšem s tím odporným Tobiasem by to znamenalo spojení dobra se zlem. To nedělá dobrotu. Buď by to jednoho z vás zničilo, nebo by ses přidala na jeho stranu, protože nemůžeš navázat takové spojení s nepřítelem jen tak. To prostě nejde,“ vysvětluje Viola ochotně. Prostě mě od Tobiho chce za každou cenu odradit.
„A nešlo by, aby se pak on přidal na naši stranu?“ napadne mě.
„Blázníš? Noom má svůj lid díky mocným kouzlům pod kontrolou a nenechá jen tak někoho odejít ze své země. Tami, ale vážně. Za tu zkoušku to nestojí. Mohli bychom o tebe přijít a snad nechceš, aby kvůli tvému pobláznění umírali další nevinní lidé, že ne? Tamaro, jsme na tobě závislí, tak nás nezraď,“ podívá se na mě prosebně. Na tohle jí nemůžu odpovědět.

Se značnými obavami dojdu až k velkému zahradnímu altánu dole u jezera, kde už na mě Oliver čeká.
„Vítej,“ usměje se, když mě uvidí, a podá mi krásnou růžovou růžičku, kterých všude kolem roste spousta.
„Děkuji,“ pokusím se o úsměv. „Překvapilo mě, že jsi žádal o schůzku, mohl jsi něco říct u oběda,“ začnu hovor, protože se nějak k ničemu nemá.
„No, víš nebylo to zase tak plánované. Prostě mě jenom tak napadlo, že bych tě chtěl vidět o samotě, bez spousty dalších lidí.“
„Aha, no tak to je dobře. Víš, vlastně tě ani neznám. Máš nějaké záliby?“ Zvláštní jak v jeho společnosti mluvím spisovně. Jako bych to ani nebyla já.
„Rád čtu, třeba Shakespeara,“ začne a rozpovídá se o Hamletovi. Já můžu jen porovnávat. Jak moc je jiný oproti Tobimu. No tak, nemysli na to, co když si to čte? Ovšem mozku neporučím. Oni jsou tak rozdílní. I když Tobias oproti nespočetnému množství knih, které přelouskal rádce, přečetl tak maximálně pár vojenských příruček o bitevních taktikách, jsem si jistá, že by to bylo zajímavější téma. Nejde o to, že by byl Hamlet nudný, ale už jsem ho četla a poslouchat to celé teďka znova, no to je prostě zvláštní.
Ani nevím jak, ale najednou se dostaneme k Romeovi a Julii. Jsem myšlenkami trochu mimo a asi se tvářím i trochu přitrouble, ale Oliver se totálně zasnil do Romeovy role a nic jiného nevnímá. Ach Tobi, proč jen jsi Noom? Zřekni se pána svého, nebo to učiním já… No nic, už jsem vážně mimo. Strašně mě mrzí, že jsme se nepohodli.

Ježiši, co to dělá? Asi jsem se zasnila na moc dlouho…. Oliver teď přede mnou klečí a cosi recituje. Než se stihnu vzpamatovat, už zase stojí a zhluboka se mi podívá do očí.
‚Můžu?‘ zeptá se neslyšně. A co? Trochu trvá než mi to dojde. Už je však pozdě. Je moc blízko.
‚NEE! Nedělej to, Olivere!‘ křičím v duchu, ale on zavřel oči, tak si to asi nemůže přečíst. Mám asi necelou vteřinu, abych něco udělala. Rychle tedy alespoň zavřu oči a už cítím jeho rty na těch svých…