Juliin deník - 36. díl

Byla jsem tak zabraná do fotografie, že jsem přeslechla nejen bouchnutí dolních dveří, ale také kroky, blížící se nahoru k mému pokoji. Nickův hlas se však už přeslechnout nedal. Zděšeně jsem vyjekla – vůbec jsem ho v tu chvíli nečekala.
„Klid, to jsem přece já!“
„Jo, to vidím. Jen jsi mě vylekal... Neslyšela jsem kroky.“
„Aha, tak promiň, nechtěl jsem tě vyděsit... Vyspala ses dobře? A co jsi vlastně celé dopoledne dělala? Viděl jsem venku na zábradlí tvojí peřinu...“
„Jo, trochu jsem uklízela. Víš, bylo tu fakt děsně moc prachu...“
Podrbal se za uchem.
„No, přiznávám, že jsem tomu asi měl věnovat trochu větší péči, ale víš... všechno se seběhlo tak rychle, že jsem měl sotva čas sem zajet a zkontrolovat, zda je tady všechno v pořádku a dá se tu normálně přebývat...“
„To je v pohodě... Stejně jsem neměla co dělat. A co je tohle vůbec za dům? Komu patří?“
„To snad není důležité, ne? Ale když tě to zajímá... Je to majetek Doskočilových, původně patřil Juliovi Doskočilovi...“
Doskočilovi? Věděla jsem, že je mi to jméno dost povědomé.
„Roman?“ zvedla jsem udiveně obočí.
„Ano. Julius Doskočil je jeho děda.“
„Ale... jeho děda přece...“
Vzpomněla jsem si, co říkal Roman o svém dědovi. Vlastně o něm ani nechtěl mluvit.
„Jo, přidal se k temným. Je to asi pět let... Tuhle chalupu nechal postavit on, jenže když je teď na straně temných, už mu skoro ani nepatří. Nemůže se vrátit.“
„On se tu tedy nemůže jen tak objevit? A proč už dům není jeho?“
„Je temný, zradil. Věci, co mají co dočinění se světlými, už k němu nepatří. Nehrozí, že by se vrátil. Navíc temní mají svůj svět, takovéhle obyčejné chalupy nejsou nic pro ně.“
„Takže... jsme tu v bezpečí, že jo? Říkal jsi to.“
Asi jsem musela vypadat vyděšeně, když jsem se dozvěděla, že tuhle barabiznu vlastnil temný.
„Neboj se, jsi tu v naprostém bezpečí. Navíc jsi tu se mnou.“
„A jakou mám záruku, že mě ochráníš? A co když zase někdy odejdeš jako dneska a já tu zůstanu sama?“
„Máš přece další ochránce. Co tvůj anděl? Nehledě na to, že tenhle dům je neustále střežen někým seshora. Takže přestaň mít strach.“
„Já nemám strach!“ ohradila jsem se.
„Tak když to říkáš...“
Sklopil oči a začal něco pozorně zkoumat. Uvědomila jsem si, že mám na klíně stále ještě otevřené album na stránce s fotografií Romana, drobné stařenky a jejich společníků.
„Ukaž,“ naklonil se nad album. „Koukám, že ses tu porozhlédla opravdu důkladně.“
„Ne, to jen jak jsem uklízela... Vlastně mě to ani pořádně nezajímalo...“
„Jen jsi byla zvědavá, chápu,“ usmál se. „Romana jsi našla, jak vidím.“
„Jo, ale nechápala jsem, co tu dělá. Jestli ovšem tahle chalupa patří jejich rodině, jak říkáš, tak je mi to jasné.“
Ukázala jsem prstem na ženu vedle Romana.
„To je jeho babička?“
„Ano, Miriam. Moc milá paní.“
„Už jsem se s ní setkala.“
„Vážně?“
„Jo. Ale ona mě neviděla. Teda aspoň si to myslím... Byla jsem neviditelná a zachránila jsem jí život... Asi cítila mojí přítomnost, ale řekla bych, že mě vidět nemohla.“
„Zachránila jsi jí život? Jak?“
Vyprávěla jsem mu celou příhodu o Romanově babičce, jejím přepadení a mé pomoci.
„Vidíš, dobrá práce,“ pokýval uznale hlavou, když jsem skončila.
„Jakápak dobrá?! Byla jsem neviditelná... jinak bych to nesvedla.“
„Ale i tak to chtělo pořádnou odvahu.“
„Ani bych neřekla. Kdyby tě neviděl, vrazil bys pár facek i prezidentovi. A žádnou odvahu bys k tomu nepotřeboval, to mi věř.“
„Jak myslíš...“
Svůj pohled znovu upřel na fotografii a zkoumavě si prohlížel jednotlivé osoby.
„Tuhle fotku jsem neviděl, ani nepamatuju. Koukni, tady,“ ukázal na staršího pána v klobouku, stojícího vedle Romanovy babičky.
Doteď jsem tomu muži nevěnovala pozornost, proto jsem se na něj nyní zkoumavě zahleděla. Ačkoli se usmíval, něco se mi na něm nelíbilo. Zdál se mi příliš odměřený a chladný, z jeho černých očí šel pomalu strach a skoro ani ten úsměv jsem mu nevěřila. Tušila jsem, kdo by to mohl být.
„To je...“
„Julius. Romanův dědeček, ano.“
Ušklíbla jsem se. Oslovení „dědeček“ se k němu ani trochu nehodilo.
„Nelíbí se mi.“
„Máš pravdu, nevypadá zrovna přívětivě. Ale nebyl tak zlý, jak vypadá. Byl to slušný a poctivý člověk.“
„Cože? Jak mohl být slušný a poctivý, když se dal k temným?“
„Chtěl jsem říct, že byl takový dřív. Před tím, než přešel na druhou stranu. Do té doby se ke mně vždycky choval moc dobře.“
„Takže jsi ho znal...“
„Ano. Ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Jednou ti to třeba povím, teď se však musíš soustředit hlavně na sebe.“
„Jasně. Teda pokud mi povíš, co pro to mám udělat.“
„Řeknu ti to, od toho tu jsem. Nejdřív ale pojď něco sníst. Nejedli jsme věčnost.“
Až teď jsem si uvědomila, že Nick šel vlastně pro jídlo. Jídlo!!! Stačilo, abych na to slovo jen pomyslela a došlo mi, že umírám hlady. Vůbec jsem tedy neprotestovala, když se Nick zvedl a namířil si to po schodech zase dolů. Na kuchyňské lince stály dvě přecpané nákupní tašky. Jejich obsah jsem si mohla domýšlet podle linoucích se vůní, jež naplňovaly celou místnost.
„Páni! Jestli okamžitě nevyndáš něco dobrýho k jídlu...“
„Tak co byste si přála, madam? Grilované kuře, čínské nudle, smažený sýr, pizzu...?“
„Neříkej, že toho máš tolik!“ rozesmála jsem se, pohled do tašek mě však ihned přesvědčil o tom, že si vážně srandu nedělá. „Dala bych si tu pizzu, ta vypadá dobře.“
„Jak je libo. Pořádně se najez, čeká na tebe náročné odpoledne...“