Tajemství Targarossu (stará verze) 12

No, tak k tomuhle se vyjadřuji až zpětně, protože v té změti prapodivných pocitů během toho ‚polibku‘, byste toho moc nepochopili. No prostě… není tak snadné to popsat, protože tohle nebylo něco obyčejného. Jako kdybych přitom viděla až do Oliverova nitra, které bylo plné absolutní a čisté lásky. Tak moc bezchybné, až mě to děsilo. Netrvalo to nijak dlouho, jen co jsem trochu přišla k sobě, tak jsem ucukla a odtáhla se od něj co možná nejdál.
„Olivere promiň, já nemůžu,“ omlouvala jsem se, ale on na mě jen upřel nechápavý pohled.
„Ty miluješ jeho, viď? Toho černýho zmetka! On ti nesahá ani po kotníky, Tamaro. Neví, co je pro tebe dobré, nemá ponětí, co je to láska. Nechápeš, že mu jde jen o jedno?“ Tak říct mi tohle u nás doma je mi jasné, jaké ‚jedno‘ má na mysli. Tady však šlo spíš o to, aby mě Tobi nechtěl přetáhnout na stranu zla. Neměla jsem energii na odpověď. I když jsem v první okamžik málem vykřikla „Nežárli přece!“, ale slova se jaksi zadrhla v krku. Místo toho mě jakási neviditelná síla donutila otočit se a rozběhnout se pryč od altánu, od Olivera, od všechno toho zmatku, co mi vířil hlavou.

Teď jsem ve své ložnici a snažím se alespoň trochu uklidnit, abych na vyjížďku dorazila bez oteklých očí a vyhnula se tak zbytečným otázkám, co se mi stalo. Bojím se myslet na budoucnost. Nemám potuchy, jak to rádce vzal, ale jestli špatně, tak už tak ‚bezstarostný‘ život mít rozhodně nebudu. Ale, i když bude dělat, že se nic nestalo, tak nevím, jestli zvládnu, pořád ho vídat a chovat se normálně.
„Slečno, už je čas,“ přetrhne moje úvahy děvčátko, které mi bylo přiděleno jako služebná. Zvednu se tedy z postele a zamířím ven z pokoje. Díky celkem slušnému orientačnímu smyslu, alespoň co se ve vnitřních prostorách hradu týče, seběhnu po pár schodištích, projdu několik sálů a dostanu se až na nádvoří. Jsem zvyklá z pohádek, že právě na tomhle místě by měl stát osedlaný kůň (v tomto případě spíš Moorlio), na kterého bych se ladně vyšvihla a vydala se poznávat krásy zdejšího okolí. Trochu jsem se přepočítala no. U kašny stojí pouze Viola a Oliver. Po panovníkovi ani stopy.
„Ahoj,“ ozvu se nesměle, „kde jsou ostatní?“
„Garlin s ostatními členy družiny se k nám bohužel nepřipojí. Musíme se připravit na další bitvu s Moondrorem. Nesmíme ztrácet čas zbytečnostmi, jakou je tvoje první přivolání Moorlia. Minimální počet osob, pro zasvěcení jsou tři, což my jsme. Tak mě následuj prosím,“ chrlí na mě Oliver informace a já mám problém s jejich vstřebáním. Rádce se vydá k hlavní bráně a živě při tom diskutuje s Violou. Nejen, že si připadám jako páté kolo u vozu, ale já na něj snad i žárlím! Pomalu se táhnu za nimi a vůbec si najednou nejsem jistá, jestli je tohle opravdu to, oč jsem tak strašně stála.
Zepředu se v jednom kuse ozývá Violin veselý smích. Na jednu stranu jsem ráda, protože aspoň na chvíli přestala myslet na Matěje. Na druhou však nechápu, o co jí jde a jak se může tak smát při konverzaci zrovna s Oliverem? Nevím, jestli byl zrovna Hamlet tak vtipným tématem, každopádně jim vydrželo dost dlouhou dobu, protože podle mého odhadu jsme na cestě tak hodinu. Oliver nás vede přes pole a lesy, místy podél řeky, občas zahlédnu i pár vypálených domů.
Ani nevím, proč, ale už zase mám slzy v očích. Proč musí být i v tomhle světě, který byl stvořen jako únik z děsivé reality, tolik nenávisti a zloby? A proč při tom musí umírat nevinní? Stejně se většina válek vede jen kvůli hloupostem, jakými jsou peníze, půda a náboženství! Tohle nepochopím. Já už nechci bojovat! Ne, dokud nevyslechnu obě strany. Začínám totiž ztrácet přehled o tom, kdo je tady ten hodný a kdo zlý. Nevím, kvůli jaké malichernosti se tato válka vede a podle mého názoru to neví ani Garlin s Noomem. Ne, že bych oplývala nějakými diplomatickými schopnostmi, většinou vždycky řeknu každému tvrdou pravdu do očí a nepřemýšlím nad následky, ale kdyby se mi teď podařilo vyjednat příměří mezi Targarossem a Moondrorem, myslím, že by se tento svět stal doopravdy takovým, jaký si přál vytvořil Aramat už před stovkami let…

Tolik jsem se ponořila do vlastních myšlenek, že až poté, co se přede mnou objeví mýtina ve tvaru trojúhelníku, v jejímž středu roste veliký keř rudých růží, si uvědomím, že už jsme konečně na místě. Všechno tu působí naprosto čistě, válkou nedotčeně a troufám si tvrdit, že přímo posvátně.
Nechci narušit to ticho, které se všude kolem rozprostírá, ale zase mi nepřipadá jako nejlepší nápad zůstat tu jen stát a okouzleně pozorovat toto mystické místo. Tázavě se tedy podívám po Oliverovi, který jako by celou dobu čekal přesně na tohle.
„Předtím, než přistoupíme k samotnému obřadu prvního přivolání, musím ti o Moorliích říci pár důležitých věcí. Král Zdamwolfu bude mít jednodušší výběr, když budeš vědět, co chceš. Vyhneš se tak alespoň omylu s nesprávným tvorem, který by pro tebe nebyl tím nejlepším pomocníkem,“ začne rádce a já absolutně nic nechápu.
„Jen ji zmatete, Olivere,“ vstoupí do toho Viola a mě neunikne, že asi nebudou tak daleko, když si stále ještě ani netykají. I když žiju v tak rychlé společnosti, že by možná bylo pěkné, občas zpomalit a zkusit to jinak. „Tami, podívej, stejně jako existují různá plemena psů, existují i tři druhy Moorliů. Sněžný je, jak už název napovídá, zářivě bílý a většinou se stává pomocníkem nás Targarossanů. U něj převládá důraz na psychickou komunikaci mezi člověkem a tvorem. Jako bojovníci vynikají převážně v obranných kouzlech, mezi než platí i zmrazení,“ řekne a významně se na mě podívá.
„Jsou neobyčejně chytří a věrní svému pánovi,“ vloží se jí do toho Oliver. „I když to asi není to nejlepší slovo, protože my si zvířata neochočujeme jako vy třeba psy a neděláme z nich své služebníky, tím narážím hlavně na vaše chování ke koním. Prostě se k nim chováme jako k sobě rovným…“
„Přeskočte to, hrozně se zdržujeme,“ nevydrží to Viola. Ne, že by mě nezajímal jeho názor na péči o zvířata, ale doopravdy se už těším na svého Moorlia, i když z toho mám pochopitelně strach.
„No dobrá, dále existuje Sopečný Moorlio. Tito tvorové se rodí v jícnech stále ještě činných sopek. Je těžké je úplně ochočit, nebo s ním dokonce založit jakýsi láskyplný vztah, kterého je schopen Sněžný Moorlio. Ale na druhou stranu, tato černá zvířata jsou o mnoho silnější než jejich bílý protějšek, když bereme v úvahu jejich fyzickou stránku. Jsou velice nadaní v ohnivých kouzlech, ale to samo o sobě nestačí. Potřebuje silného člověka, kterému by důvěřoval a měli oba stejný cíl. Čím větší je toto „pouto“, tím větší škody může napáchat. Jsou známy i případy, kdy Sopečný Moorlio jediným pohledem spálil celou vesnici i se všemi lidmi na popel.
Do teď se však Moorliové do našich bitev nepletli, což bylo výhodou i nevýhodou obou stran. Jenomže takovýto postoj jim nemohl vydržet dlouho. My i Moondrorci se je snažíme přetáhnout k sobě, jelikož tomu, kdo by to dokázal, automaticky patří vítězství celé války. Jak jsem již ale říkal, tak každý z těchto tvorů má svou hlavu a tudíž se nějakým nedopatřením stalo, že i oni se pomalu začínají rozdělovat na dva tábory. Jedni pomáhají nám, druzí zlu,“ informuje mě Oliver. Zase se trochu zapovídal, takže ho Viola neslušně přeruší a dá se do pokračování.
„Posledním druhem je Zemní Moorlio. Má tmavě hnědou srst, je většinou tvrdohlavý, ale přesto neuvěřitelně oddaný svému člověku. Jejich zemská kouzla dokáží ovládat rostliny, vodu i vítr. Zdáli by se nejsilnější, takže to musí mít háček. Je jich hrozně málo a přivolat je dokáží jen zástupci královských rodů. V Targarossu to dokáží jen dva lidé – Garlin a Zikmund – tvůj děd. V Moodroru pak samozřejmě Noom a ještě jeden muž se zvláštní minulostí. Nevybavuji si jeho jméno, ale má neobyčejné Farganské schopnosti, ale o tom až jindy,“ zahlcuje mě kamarádka a tentokrát ji zase předběhne rádce.
„Už víš všechno. Teď se připrav, nadechni se, odříkáš s námi modlitbu a slib a potom sáhneš co nejhlouběji do tohoto keře a utrhneš jednu z růží. Podle toho, jakou zvolíš, vybere vládce Zdamwolfu Moorlia, kterého ti přidělí, a který ti bude oddaný do konce svého nebo tvého života. Pak už bude jen stačit stisknout váček s popelem posvátné růže, a tvůj Moorlio sám přiletí, tedy pokud na něho budeš hodná a bude mít chuť tě vidět.“
Jsem stále v šoku, a mám strach z toho, co mě čeká, ale přece jen mechanicky odříkám modlitbu ke králi Zdamwolfu a následně i slib, ve kterém se zavazuji, že z Moorlia nebudu dělat svého služebníka a podřízeného, nýbrž se budu snažit vytvořit mezi námi co možná nejharmoničtější vztah. Teď už zbývá jen utrhnout růži. Ne, že bych se bála pár trnů, spíš mě děsí, že každý květ pro mě představuje jinou budoucnost a tohle je právě ta chvíle, kdy člověk sám rozhoduje o svém osudu. Ale asi to tak má být, pokud vyberu špatně, bude to jen moje vina. Takže do toho.
Rychle a bez rozmýšlení sáhnu hluboko do keře. Trny mě bodají do ruky a já přesto šmátrám dál a dál. Jistě, mohla jsem si vzít jakoukoli růži zvenčí keře a vyhnula bych se tak ostrým jehličkám, jež mi právě rozbodávají ruku. Bolí to, ale cosi mě nutí jít co nejdál. Poté konečně narazím na to, co jsem hledala. V té změti větviček, květů a trní svou ruku zasunutou někde hluboko téměř nevidím. Přesto cítím, že jsem našla tu správnou růži a opatrně ji tedy utrhnu. Při tomto rychlejším pohybu ucítím neuvěřitelnou bolest v celé ruce, která mě na vteřinu téměř ochromí. Všechny trny jako by se proti mně spikly a teď mi drásají ruku. Nemůžu ji vyprostit. Nejdřív mě napadne, zavolat na pomoc Olivera, ale zároveň mi to připadá opravdu dost slabošské, chtít po něm teď pomoc. Jedná se o mého Moorlia a já si ho musím vybojovat sama. Uhněte trny, jste jen hloupé větvičky, které se mi snaží zabránit vyhrát předem jasnou bitvu. Ujistím se, že svůj květ pevně držím a rychle ruku vytáhnu.
Prohlížím si rudou růži, skropenou mou vlastní krví. Na předloktí se dívám, jen když opravdu musím a ještě navíc s nevýslovným odporem. Ještě nikdy jsem neviděla, že by z nějakého mého zranění teklo tolik krve. Je mi na omdlení i u doktora, když mi dává injekci. Takže vám asi je jasné, jak mi musí být teď.

„Tami na, tímhle zastavíš to krvácení,“ přistoupí ke mně po chvíli Viola a podá mi velký zelený list. Přiložím ho na rány a ony opravdu přestanou plodit další rudou tekutinu. „Stejně nechápu, jak to, že to u tebe bylo tak silné. Každý normálně ztratí jen pár kapek a neproděraví si rovnou celou ruku,“ přemýšlí nahlas a podává mi další kus té kouzelné rostliny. Bolest sice neustává, ale aspoň už se nemusím bát, že vykrvácím.
„Podívej, už letí!“ vykřikne najednou Oliver a zadívá se k nebi. A opravdu, slunce zastíní velký tvor, který se rychle přibližuje. Na tuhle vzdálenost nerozeznám barvu ani nic jiného, ale mám ohromnou radost. Jako kdyby se mi právě narodilo dítě. Stálo to za to, ta trocha bolesti. Za setkání se svým prvním skutečným Moorliem, bych obětovala i mnohem víc. To se bude Tobias divit!
„Olivere? Co se to děje? Tohle přece není možné. Olivere, no tak řekněte něco,“ začne najedou Viola s očima upřenýma k nebi…