Enolla Forse 21.

Ze stropu rytmicky za sebou padaly kapky vody, které tu bylo díky nadměrné vlhkosti spousta. Poslouchala smutně jedinou hudbu její samoty. Kap… Kap… Kap… Minuty se vlekly jako hodiny a vůbec nevěděla kolik je hodin. Byla totiž uvězněna pod zemí. Bez jediného okna. Sluneční paprsky viděla ani nepamatuje. Tolik jí chyběly. Jediným zdrojem světla byla louč naproti její cele, jejíž světlo k ní pronikalo malým okýnkem se mřížemi ve dveřích. Měla možnost pouze spatřit obrysy.
Blížily se k ní dvě postavy. Teď ani nepotřebovala vidět, věděla o koho se jedná. Její věznitelé. Manželé Wraithovi.
„Thereso!“ Ozval se chraplavý Simonův hlas.
Mlčela.
„Vidím, že jsi stále toho názoru, že mlčením své dceři pomůžeš.“ Zasmál se muž vysokým zvonivým smíchem.
Zaťala pěst. Věděla, že ji zkouší, ale i tak bylo těžké tomuto nátlaku odolávat. Kdyby tak měla v ruce hůlku.
„Miriam se o ni společně s mladým panem Raddlem jistě postará.“
Kousla se do rtů. Ať už ten zpropadený chlap mlčí! A to si myslela, že konečně našla štěstí, že jim někdo chtěl konečně z bídy pomoci. Přitom tomu bylo přesně naopak.
„Přitom by stačila jedna jediná informace a mohli bychom si odpustit toto nehezké divadélko. Vždyť jsme dospělí lidé, jistě se dohodneme.“
Zhluboka se nadechla. „Přeci nepošlu svou milovanou Enollu na jistou smrt.“ Cítila, jak rudne zlostí. Popošla dva kroky ode dveří a posadila se na dřevěnou postel, která sice nebyla nijak pohodlná, ale stále lepší než spát na holé zemi.
Slyšela šepot. Zřejmě se o něčem tiše dohadovali.
Snad tomu bylo pár vteřin, či minut a otevřely se s nepříjemným skřípotem dveře.
Ve dveřích stál pouze pan Wraith a pochodní osvětloval její nynější útočiště.
„Žena odešla pro Veritaserum. Ať už budeš chtít, nebo ne, vypiješ jej a vše nám do posledního detailu povíš.“
Smutně sklopila oči k zemi. Promiň holčičko.
Všiml si toho a chvíli její vnitřní boj pozoroval. „Nebo nám snad řekneš, kdo byl její otec a slyšel jsem, že prý…“
Prudce vstala, čímž ho přiměla, aby mlčel. Přešlapovala po místnosti. Pan Wraith pobaveně celé divadélko sledoval. Vše šlo podle plánu. Za chvíli budou vědět pravdu a konečně spustí svůj plán.
„Jméno jejího otce vám je k ničemu. Já vím, že vám stačí jedno jediné jméno, ale nedám vám ho. Nedám! Nechci nikomu ublížit.“
Rozesmál se. „Nechci nikomu ublížit.“ Zironizoval ji. „Právě tím, že budeš mlčet, Thereso, ublížíš nejen sobě, ale i Gabriele a jejím blízkým.“
Časovaná bomba v její hlavě bouchla. S pláčem se sesula na podlahu.
Vyhrál.
„Ano, je pravda, že Enolla je dcera mé nevlastní sestry.“ Zalkla se. „Která je prokletá po své matce a ta po své.“ Odmlčela se.
Místnost naplnilo přímo nesnesitelné ticho, které po chvíli Theresa opět prolomila. Hlas se jí tentokrát tolik neklepal. „Každé novorozeně má určeno strašlivý osud. Vše ovšem začíná jinde. Daleko od místa, kde se narodilo. Několik stovek mil od něj se na pustém ostrově zhmotní jeho dvojče, které bude jeho druhou částí duše, dílek do chybějící stavebnice. Mezi nimi vznikne pouto tak silné, že těžko půjde přetrhnout a přitom o sobě vůbec nebudou vědět. Přesto se ale jednou budou muset setkat, tomu nikdo neunikne a zde se projeví naše prokletí.“
Hltal každé její slovo, ale Therese se nechtělo pokračovat.
„Pokračuj!“ pobídl ji, v ruce připravenou hůlku.
Theresa bláznivě myslela, že když prozradí celé tajemství, snad bude ještě šance na záchranu.
„Enolla bude mít teď jednoduše řečeno za úkol Gabrielu chránit. Její sestra, pokud to mohu říci, bude vystavována nebezpečí. Není jiné volby, i kdybychom ji zavřeli a ochraňovali ji, stejně existuje nějaké riziko a Enolla, jakmile pozná, že něco není pořádku, bude muset ihned pomoci, jinak sama zemře. Není zde možnost výběru.“
Vzlykla.
„Jedná se o prastarý test zasvěcení. Pokud jej přežije, je hodna naší krve a může sloužit lidem. Pokud ne…“
Propukla v nezadržitelný pláč.
„Takže Gabriela je opravdu slabou stránkou Enolly a celého rodu.“ Vydechl, vzrušen napětím, které jej začalo naplňovat. „Jakmile zemře, vaše rodina přestane existovat a pan Raddle bude mít cestu volnou. Ochránkyně zmizí.“
Ochránkyně… Zklamala jsem svou nevlastní sestru a prozradila jejich tajemství. Vydala na pospas osudu jejich jedinou živou šanci na záchranu.
„To je úchvatné.“ Vydechl nakonec a posadil se na tvrdou postel.
„Co když jsem si to celé vymyslela?“ zeptala se odvážně Theresa.
Zaváhal. Má pravdu.
„Nevymyslela.“ Prohlásil pevně i přes své obavy.
Ozvaly se kroky. Blížila se Simonova žena, Miriam, s lektvarem pravdomluvnosti, kterého stejně nebude třeba, neboť Theresa zradila.
„Máme volnou cestu.“ Zářivě se usmál pan Wraith.
„Jdu poslat zprávu.“ Vítězoslavně pokynula hlavou a opět odešla.
„Myslím, že už tě můžeme pustit. Utrap se ve své zradě, ve své bolesti. Hlavně nezapomeň, že osud nemůžeš změnit. Nikdy.“
Ačkoliv byla volná, seděla na podlaze. Ruče stočené kolem kolen a pohled nepřítomně upřen do tmavého rohu.
Zradila. Jediné slovo, na které byla schopna myslet.
Musím ji upozornit.
Říkal ale, že to nepomůže.
Musím to zkusit!
S námahou se vyškrábala na nohy. Nemohla uvěřit tomu, že ji jen tak pustili. I když možná jejich účel pochopila – svobodna se bude trápit…

* * *

Enolla se pomalu chystala do postele, když na okno naléhavě zaklepala zobákem malá sovička. Klovla ji do prostu a nastavila nohu se psaním.
„Copak mi to neseš?“ nechápavě se jí ptala a opatrně si dopis vzala. Zvíře ji jemně klovlo a odletělo do teplé noci.
Rychle rozbalila pergament. Poznala to důvěrně známé drobné namačkané na sobě písmo. Maminka. Začala nedočkavě číst, úsměv ji ovšem ze tváře pomalu mizel, až začala plakat.
Do místnosti právě vešla i Gabriela. Jakmile uviděla přítelkyni v tomto stavu, přisedla si k ní.
„Co se stalo, Enollo?“ optala se starostlivě a pohled ji přitom spočinul na dopise.
„Sestra…“ zaznělo z dívčiných úst před tím, než se bezvládně sesula na podlahu.