Lovci

Ráno mě probudí sluneční paprsky, které mi svítí přímo do obličeje. Otevřu očí a rozhlédnu se kolem sebe. Všechno je stejné, nic se nezměnilo. Ale přece jen něco ano. Já jsem se změnila...

Vstanu a udělám rutinu každodenního dne. Přemýšlím co právě dělá Sebastian. Je už vzhůru nebo ještě spí? Snídá nebo je už dávno někde venku? Zakroutím hlavou to snad není možný. Myslím na něho večer, když ráno vstanu, odpoledne pořád...Co se to semnou děje? Jako kdybych neměla dost starostí s tím, že po mě jdou démoni, upíři, vlkodlaci a bůhví co ještě.

Zadívám se do zrcadla. Proč já? Otázka, kterou jsem si kladla nesčetněkrát a dosud na ni neznám odpověď. Za zády zahlédnu stín. Rychle se otočím, ale nikde nikdo. Začínam bláznit, ale kdo by mi to měl za zlé? Rozhodnu si dát si i sprchu a zavřu se v koupelně.

Po několika minutách vylezu zabalená jen v ručníku a rozejdu se do pokoje. V mém pokoji je vše jak bylo předtím až na jednu věc. Sebastian sedí na posteli a na obličeji mu pohrává usměv. Lekla jsem se tak, že jsem snad zapoměla i mluvit. Stojím před ním rozklepaná jen v osušce, ale on nevypadá nijak překvapeně.

"Dobré ráno. Tvůj táta mě pustil k tobě do pokoje. Nejspíš jsem se mu zalíbil." řekne pobaveně.

"No nazdar." vydechnu. Konečně jsem našla stracenou řeč. A já na něho ještě myslím! Rozlobená sama na sebe, vytáhnu džíny a tričko, které mi příjdou jako první pod ruku a s pohledem zabořeným do země se vrátím do koupelny. Rychlostí blesku se převléknu a co nejrychleji dojdu do pokoje.

"Tak mě napadlo co dneska začít s treninkem?" vyhrkne na mě jen co se oběvím ve dveřích.

"Treninkem?" podívám se na něj nedůvěřivě.

"No jasně, je nejvyšší čas. Musíš znát aspoň základy." nadšeně se zvedne z postele a začne mě táhnou po schodech dolů do kuchyně.

"Dobré ráno miláčku. Jak vidím tak tě Sebastian našel." řekne táta, když nás zahlédne. To našel, pomyslím si.
"Chcete snídani?" zeptá se nás.

"Ne, napadlo mě, že bych mohl s Darjou jít do kavárny, jestli vám to nevadí." odpoví rychle Sebastian.

"Samozřejmě. Hezky se bavte." zamává nám, ale to už stojíme před domem.

"Fajn, co máš v plánu?" otočím se na něj a rukou si zacloním očí, aby mi nesvítilo slunko do očí.

"Uvidíš." no to je fajn, ale ja mám vážně docela na něco chuť. Snídaně je snad to nejdůležitější z celého dne ne?

"Mám námitku. Nic nebudu dělat dokud se nenajím." zastavím se uprostřed chodníku.

Pobaveně se po mě ohlédne. "O to se neboj, tam kam jdeme bude jídla dost." ani se nezastaví, abych ho mohla doběhnout.

Co tím myslel? Kam jdeme? Ne, že bych mu nedůvěřovala, ale...Je tam to, ale. Přesto všechno jdu spořadaně vedle něho a na nic se už neptám.