Podzimní vánek - 22.

Proboha. Nikdy jsem se sice nezpráskala jako pes, abych pak měla kocovinu, ale vsadila bych se, že tohle byla minimálně trojnásobná. Ještě než jsem otevřela oči, vyvalila se na mě ohromná bolest hlavy a co teprve, když jsem se odvážila je otevřít doopravdy.
Ležela jsem bosá někde uprostřed lesa na hromadě píchavého jehličí. Co však bylo zvláštní, v pravé dlani jsem svírala černé páskové boty s vysokým jehlovým podpatkem a na sobě jsem měla temně rudé dlouhé šaty, ve kterých se nedalo ani dýchat, jak mi svíraly hrudník. Vyškrábala jsem se teda na nohy a zjistila, co leží v té malounké černé kabelčičce opodál.
No, jestli je tohle nějaká bojovka, pak je alespoň trochu fér. Uvnitř totiž byly věci jako tři látkové kapesníky, náplasti, desinfekce, nějaké prášky (nejspíš proti bolesti) a to hlavní - dýka. Jediné čeho jsem litovala - mohla jsem tu mít i nějaké skládací botky. Ve střevíčkách na jehlovém podpatku fakt chodit nezvládám. Rozhlédla jsem se po okolí, ale nikde nebylo nic, než ten hloupý les.
S otlačenými chodidly a bolestí hlavy mě začala obtěžovat i další nepříjemnost a tou byla žízeň. Okamžitě musím najít nějakou vodu. Vpřed, vzad, vlevo, vpravo? Proč jsem se nemohla vzbudit někde u ukazatele? A moment! Co já tu vlastně dělám? Vsadila bych se, že jsem na žádný ples nešla.
No co, musím se přestat litovat a hloupě hodnotit tuhle situaci. Tak tedy půjdu vlevo – je to mé pevné rozhodnutí založené na nějakých určitě moc moudrých vnitřních úvahách, které však v mé hlavě ještě jaksi neproběhly. Ve škole nám vždycky říkali, jak jsou lidé hloupí, že nahrazují listnaté stromy za jehličnany, protože vyrostou za mnohem kratší dobu, a to vše jen kvůli surovému dřevu na topení, ale profesoři se mýlili. Zapomněli totiž ještě na jednu příčinu, proč je to tak nesmyslné – zatraceně od toho bolí nohy!
Nepřipadám vám lehce sjetá nebo tak nějak? Když přemýšlím nad tím, nad čím vlastně přemýšlím, (Oh, proč mi tahle věta připadá nesmyslná? Poučte mě někdo.) tak zjišťuju, že si jen stěžuju a hodnotím své cholerické hysterické já! Čím to asi bude? Ale ne! Já asi HYSTERČÍM!!!
Tak a dost Nes – řekla jsem si Nes? No to snad ne… - Tyhle rádoby chytrý keci nikam nevedou. No chytrý, moc chytrý nejsou, když vlastně jen přesvědčuju sama sebe … o čem se to přesvědčuju? No nejspíš o ničem – Sakra!!! Už se sama v sobě zase ztrácím. Vždyť tohle nikam nevede!
Asi už vám trochu dochází, v jakém stavu jsem se ocitala když jsem se tak prodírala těmi zatracenými hnusnými stromy s milionem malinkatejch vražednejch monster ve tvaru jehliček. Naštěstí jsem za pár minut vyprahla tak moc, že se mé myšlenky zaměřily jen na vodu a na nic jiného. Avšak když všechny plány o sestrojení proutků, kopání studen, vyvolávání dešťů a zachycování kapek rosy z listů, které tu ani nikde nerostou zkrachovaly, začínala jsem být opravdu velmi ale velmi zoufalá.
Jeden z mých snů se ale nakonec přece jen splnil – začalo pršet. Abych byla přesnější začalo lejt jako z konve. Během dvou vteřin by mě ani má nebožka matka nepoznala, jak jsem byla zlitá – i když, co to povídám. Ona by mě vlastně nepoznala ani kdybych byla suchá, já se přece změnila! Sakra proč já mám takovou smůlu! Zrovna já se musím narodit nějakým rodičům, jejichž předky nejsou lidé, ale nějaký ubohý postavičky ze scifi a ještě k tomu jsou skuteční! Kdyby tomu tak nebylo, tak já netrčím tady, naši žijou a všechno by bylo jedním slovem prostě SUPER!!! „Ale ne, tohle se mě stát prostě nemůže! Já se musím narodit svý zatracený mámě s mojí zatracenou lionexáckou babičkou a zatraceným myrtlinským dědečkem!!!“
„To ti nikdo nikdy neřekl, že se v lese nemá křičet?“
„No jasně! Miluju když mi někdo, kdo je neviditelnej udílí pěkně debilní povýšený rady! To nemáš nic jiného na práci?“
„No popravdě ne, to nemám.“
„No super! Tak až se zhmotníš, nemohl bys v ruce držet třeba petku s vodou?“
„No vodu ti zaručit můžu, ale co je petka?“
„No fajn. To jsi ty? Ten kmotr Ikra nebo kdo?“
„Tady je ta voda. Stále nevím, co je ta petka…. „
„Sakra, sakra, sakra SAKRA! Fůůů A Fůůů… Ehm, Petka je taková věc z planety Země, víš? To je taková planetka ve sluneční soustavě v mléčný dráze. Taky se jí říká modrá planeta. A tam máme ropu. Je to taková divná tmavá věc z mrtvejch zvířátek, kterou když najdeš tryskat za svým barákem, okamžitě se z tebe stává jeden z nejbohatších lidí na celý zeměkouli. No a z týhle divný věci se vyrábí strašně strašně moc dalších divnejch věcí. Kdyby ses koukl na tyhle šaty a na ten materiál, vsadím se, že by se tu taky našlo něco, co je z ropy. No a mimo jiné se z ropy taky dělá umělá hmota a ta už má velmi blízko k petlahvím. Je to taková průhledná láhev ze slabý vrstvy umělý hmoty. Ještě něco ti není jasné?“
„Co tě žere?“
„Mě? Ale vůbec nic. Jen se na to podívej. Máme krásné počasí, je mi teplo, protože jsem se pořádně oblíkla do tohohle proslunělýho února, vlasy se mi přirozeně vlní a hladí mě na tváři, protože jsou doopravdy suché, na nohou mám své oblíbené botasky, aby mě netlačil ani sebeostřejší kámen, za mnou stojí velkej krásnej barák s teplou večeří a mou rodinou. No jen řekni – co víc si můžu přát?“
„A to je všechno?“
„Tobě to připadá jako málo?“
„Tys nic nepochopila! A přestaň tak hnát beztak jdeš špatným směrem.“
„Ne to jsem teda doopravdy nepochopila. Kam jako mám jít?“
„Jdi do prava. Tebe nenapadlo, že ses tu ocitla z jiného důvodu než aby ses litovala a házela na mě tvoje ukřivděný výrazy?“
„Ale ne… Já si myslela, že tu jsem proto, aby veverky mohly obdivovat nejnovější módu. Fakt díky žes mě poučil.“
„Tak a dost!“
„Au!“ Chytil mě za zápěstí a zastavil mě v mém umíněném pochodu.
„Ty si fakt myslíš, že mám v chuť se v mém věku ještě nechávat takhle ponižovat? Je to zkouška.“
„A čeho asi tak?“
„To já nevím. Až vykonáš to, co jsi měla vykonat, nějakým způsobem poznáme, že zkouška skončila.“
„Jo, no proč ne. Ono přece není nic zábavnějšího než běhat sem a tam a čekat, jestli se rozsvítí nějaká velká cedule s nápisem – O děkujeme ti převeliká nyní ti dovolujeme žít si tak, jak uznáš za vhodné ty a ne zase někdo cizí? Hele, já vím, že s váma asi nemluvím zrovna tak, jak bych měla, ale musíte mě pochopit. Od toho blbého dne, kdy jsem poznala Ikra už nic není tak, jako dřív. Asi to neznáte, ale já žila svými kamarádkami a moje starosti byly písemky a správně nalakovaný nehty – já si žila život, jaký mají dívky v mém věku žít a teď – no jen se na mě podívejte.“ Ale ne, Nes. Klidni se. Přece tu nebudeš bulet jako malá. Ale já bulela a nikdo mi v tom nemohl zabránit. Moje emoce se měnily z minuty na minutu a já je nemohla nijak krotit. Prostě jsem zažívala jednu z nejhorších nálad. „Kam to teda jdeme, když nemáme žádný cíl?“
„Na trh.“
Fajn. Tím se všechno vysvětluje (zase ta ironie!) Ale abych vás ušetřila všech svých ironických, hysterických a cholerických myšlenek toho večera, řeknu jen tohle. Tu noc jsem se chovala šíleně a jestli si tohle někdy Scheti bude číst, pak říkám jen jedno. Promiň mi mé chování a moc ti děkuju. Chápu proč tě Ikralex tak miluje – byl jsi pro mě tím nejlepším učitelem jakého jsem mohla mít – tedy ve věcech, co se týkají mágů.