Skanzen-4.část

Lehce se snesli na zem. Doktorka slezla drakovi ze zad. Až ji mrzelo, že musí.
"Arbol! Arbol! Jsi tu někde?"
"Jistě Pinďo, tady."
"Už to není Pinďa. Je to Nano." Ohradila draka Klára.
"Hezké, ale na jméně nezáleží, když víte, s kým máte tu čest." Odbyla jí dryáda.
"Co tu chce?"
"Chce mě." řekl Nano.
"Proč jsi ji sem bral?"
"Chci jí ukázat..."
"Co ukázat! Nic k ukazování nezbylo."
"Chci, aby věděla, co ztratila, když se naučial žít v krabicích z plechu."
"Nedokážeš ji změnit. /Patří k nim a ty budeš v kleci za svou drzost a neomalenost sedět až do smrti."
"Třeba jo, třeba ne. Arbol, i ty máš zkušenosti s lidmi a to víc než dobré, sice je to pár tisíc let zpátky, ale pořád je to pravda."
(*Praotec Stromů,28.12.07)
"Byl jiný."
"I ona je jiná. Pomůže."
"Nám, nebo sobě?"
"To ukáže čas. Máme ho dost."
"Nemáme. Tenhle," dryáda si odplivla, "Skanzen se pomalu, ale jistě zužuje. Lidé se víc a víc roztahují. Jsou jako všeničící sarančata. Zajímá je jen jídlo v prášku, ale jak chutná ovoce, mléko, nebo chléb, to netuší!"
"Jednou jsem měla chléb." Zamylsela se doktorka. "Nejdřív se musela dát taková pastilka do vody a..."
"Mylsím ten opravdový ženo! Ten z mouky, která je z obilí, které lidé vypěstovali, ne vyrobili! Hloupá!" Rozčilovala se dryáda.
"Nevím, jestli to má cenu Pinďo."
"Jsem Nano."
"To jméno ti dala ona?"
"Ano."
"Hrůza se k tobě hodí víc...Nano. Pche."

Klára se rozhlížela po sadu. Nebyl to jen ovocný sad. Byly tu rpostě stromy dryád, které přežili nájezdy lidí. Jasmíny, Buky, Duby, Smrky, Jabloně... Vše systematicky uspořádáno. Přišla k Jabloni.
"Utrhni si jablko, paní. Je dobré, zralé."
Doktorka sáhla po ovoci. Obracela ho v rukách. Bylo krásně červené, se zlatavou skvrnkou u šťopky a jen volalo: Sněz mě, sněz mě! Klára nevěděla, co má dělat.
"Nechám si ho vystavit v kanceláři."
"Ale to ne" Z toho bys nic neměla."
"Vydrží. Máme moderní techniky, které..."
"Raději si kousni." Pobídla ji dryáda z Jabloně.
"Kousnout? Vždyť to není vědecky ošetřeno! Musí tam být spoustu bakterií!"
"kousni si, uvidíš, že jsou dobrá."
Doktorka nejistě zvedla jablko k ústům a kousla si. Lahodná, sladká, šťavnatá chuť jí zaplavila od hlavy až k patě. Převalovala na jazyku své první sousto v životě. Nechápala, proč se tohohle lidi vzdali. Nebo jim to bylo odepřeno? Někým... Kým?
Pak se usmála. "Jsou výborná! Jsou skvěla! Nic takového jsem v životě nejedla!"
"Vezmi si ještě."
Doktorka si utrhla ještě jedno a dryáda jí druhé přidala.
"Hej Kláro!"
"Ano?"
"Odlet!"
"Díky za ta jablka." Otočila se aby poděkovala, ale děkovala už jen stromu. Rozeběhla se k drakovi. Zamávala Arbol a opět si užívala ten užasný pocit z letu. Vítr jí čechral tmavé vlasy, hrál si snimi, čechral je. Slunce hřálo, blankytná křídla svištěla vzduchem, a ta rychlost. Mraky okolo ní ubýhaly tak rychle. Takhle zblízka vůbec nevypadali jako beránci. A už vůbec nebyly tak šedé jako ve městě. Byly bílé, chladivé, nádherné...
"Co toje?"
"To jsou pole. To vysoké, zelené je kukuřice, to zlaté obilí-pšenice, ječmen, žito... To s hnědým středem jsou slunečnice. Z jejich semen se lisuje olej. A támhle vzadu, to je bavlna a konopí. Z toho se vyrábějí látky. To kulaté je zelí a ty červené puntíky jsou rajčata. Pojď, podíváme se zblízka.

"Utrhni si rajče a ochutnej."
Tentokrát neváhala.
"Vypadá trochu jako jablko."
"Také se mu říká rajské jablíčko."
"Má zvláštní chuť, sladkou i natrpklou. Ale je dobré. A támhle ty, ty jsou nezralé?"
"Ne, to je jiný druh. Žlutý. Vem si taky."
"Hmm... Je sladší, měkčí. Skvělé!"
"Je to krása. Podívej. Vidíš, co jste kdysi dělali všichni? Tohle byla vaše potrava. Ne prášek a mořské chaluhy. Takhle jste hospodařili.
Mezi rajčaty se k nim hnal stařík s vidlemi.
"Co mi to tu kradete darmožrouti!"