Sirea II.

Kapitola II.
Nicolas

Od té doby, co se po zámku v Talnusu poprvé rozšířila zpráva, že mladý princ Theod se stará o dítě, děvče jménem Sirea už uběhlo osm let. Sirea nevěděla, že Theod není jejím otcem, vlastně ani nevěděla, kdo jsou její rodiče, ale neptala se. Theod ji naučil poslouchat, neodmlouvat a neptat se na věci, které nemusí vědět.
Dnes pro ni, k jejím osmým narozeninám, chytal zvláštní překvapení. Brzo ráno poslal jednoho ze svých gardistů, aby ji vzbudil a předal ji vzkaz, že její pán, si ji přeje vidět.
Sirea ještě spala ve svém pokojíčku, malé cele téměř v podzemí. Na zemi byla kopa kožešin ze zvířat, které její pán skolil a ona na nich směla spát.
„Vstávej!!!“
Sirea se nespokojeně přetočila. Chtěla ještě spát. Její pán ji včera dlouho do noci mučil tím, že ji nutil číst nějaké knihy.
„Vstávej a nebudu to opakovat, parchante!!!“zařval na ni muž a nešetrně s ní zatřásl.
Sirea jenom neochotně otevřela oči.
„Zvedni se a obleč se, parchante!!! Pán si tě přeje vidět!!!“zařval na ni voják a před tím, než odešel do ní ještě kopl, aby se doopravdy probrala.
Sirea se stočila do klubíčka a čekala až bolest pomine. Pak vstala, přetáhla přes sebe dlouhou, tmavě modrou tuniku a běžela do sálu za svým pánem. Nebyl totiž rád, když musel dlouho čekat a Sirea se bála jeho hněvu, protože ji vždycky zbil tak, že ji nejmíň týden bolelo celé tělo.

A Theod se už opravdu začínal vztekat.
„KDE JE?! KDE JE???!!!“ ozývá se přísný hlas skoro celým zámkem.
„Můj pane, uklidněte se…Ona za chvilku přijde…Je to jenom dítě….Tak nebuďte na ni takový….,“snažila se ho uklidnit Erina, bývalá Sireina kojná.
„Ty drzá ženo!!!!“Theod se napřáhl a uštědřil Erině pořádnou facku až žena upadla na zem.

Sirea utíkala seč jí síly stačily. Chtěla být u pána co nejdřív, protože byla zvědavá, proč si ji přeje vidět. Obvykle totiž nechce, aby mu lezla na oči, jen málokdy ho potěší, ale i za těch několik okamžiků, kdy se na ni její pán usměje, je vděčná. Zastavila se u dveří, za kterými byl sál zámku. Musela se na chvilku zastavit, protože stěží popadala dech.

Dveře na sálu se pomalu pootevřeli a v nich se zjevila malá, útlá osůbka s vlasy barvy slunce a uhrančivýma zelenýma očima, která nebyli ani lidské ani elfí. Theod ji chtěl nejdřív potrestat, protože zrovna dneska, dneska, když je tak důležitý den, tak ona si zaspí, ale okamžitě jak ji spatřil jeho ledové srdce pookřálo a s tím trestem si to rozmyslel. Nepřiznával si to, ale tahle malá osůbka byla jediná…..jediná kterou měl rád.
„Volal jste, pane?“ zeptala se a sklonila uctivě hlavu k zemi, tak jak ji to naučil.
„Odejdi,“ poručil služce, která ještě pořád klečela na zemi a masírovala si levou část obličeje.
Spěšně opustila sál stále se držíc za levou tvář. Prošla kolem Sirey a před tím než zmizela na chodbě ještě se na ni smutně podívala.
››Chudák děvče.‹‹ pomyslela si, když odcházela.
Sirea a pán zůstali sami. Sirea pořád stála na místě. Theod přešel k trůnu a sedl si.
„Pojď sem,“ vyzval ji po chvíli dlouhého mlčení.
Poslechla. Trochu nejistě přistoupila k trůnu.
„Dneska je zvláštní den, Sireo, víš to?“
Přikývla i když to nevěděla. Netušila, co tím pán myslí, ale přesto přikývla. Pán se usmál.
››Je tak poslušná, moje malá. Moje cesta k mým snům.‹‹
Vedle trůnu se najednou objevila temná postava. Sirea se lekla až si sedla na zadek. Theod se otočil a jeho rty se roztáhli do úšklebku podobného úsměvu. Zatleskal. Sirea to nechápala.
„Bravo, mistře. Dokázal jste mi, že jsem si vybral správně,“ potlapal muže po rameně.
Muž naznačil úklonu. Theod vstal a přešel k Siree. Zvedl ji na nohy a postavil před sebe. Položil jí ruce na ramena.
„Tak jak se ti líbí?“
Theod schválně tuto otázku položil tak, že mohla patřit oběma. Jak Siree tak tomu zvláštnímu muži.
„Pane, kdo to je?“ zeptala se trochu vystrašeně Sirea.
Theod se k ní sklonil, odtáhl její nádherné vlasy z ramena a zašeptal jí do ucha:
„Tohle je tvůj nový mistr. Naučí tě bojovat. Vzpomínáš? Říkal jsem ti o tom přeci.“
Přikývla. Vzpomněla si jak jí pán před časem něco takového povídal, ale tehdy to nechápala.
„Princi, jestli bych mohl….“
„Ano?“
„Vy opravdu chcete, abych cvičil tohle….“
„Dítě? Děvče? Co jste chtěl říct mistře assasíne?“
„Omlouvám se.“
„Přesně tohle jsem čekal…..Ano chci, aby jste cvičil Sireu. Dokážete to nebo si mám hledat jiného assasína ochotného to udělat?“
Assasín se nadechl. Chvíli to vypadalo jakoby bojoval sám se sebou už předem prohranou bitvu. Nakonec přikývl. Theod se usmál takový tím ošklivým způsobem jak to uměl jenom on.
››Ano. Ano. Mé sny jsou čím dál blíž. Ano. ANO!!!‹‹

* * *

Assasín vyšel ven na cvičiště. Takhle tady říkali místu za zámkem. V jiných zámcích na takovýhle místech mívali zahrady, ovocné sady nebo fontánky, ale tenhle zámek byl tak ponurý, že i ta zahrada by uvadla. Proto se assasín divil jak v takovémhle pustém a smutném místě může vyrůstat dítě navíc dívka. Assasín si sedl pod jeden jediný strom tady na zámku a zamyslel se.
››Jak tu může žít květina, která ke svému životu potřebuje ze všeho nejvíc světlo?‹‹
Od některých sloužících se assasín dověděl, že ta maličká je v přízni pána Theoda. Jiní mu zas říkali, že Theod nemá rád nikoho jenom sebe a že tu malou má pro své vlastní potěšení. To se, ale assasínovi nezdálo.
Kdyby měl Theod někoho pro své potěšení tak by snad ta dívka byla starší a ne takové škvrně.
Nejvíc, ale assasína zajímalo, kdo ta malá vlastně je a kde se tu vzala, protože se dověděl, že mladý princ nikdy neměl choť ani milenku. Jenže, když se zeptal sloužících na to, kdo je matkou é malé, najednou byli všichni zticha nebo říkali, že ta malá matku nemá, co se assasínovi nechtělo věřit.
››Přeci se tu ta malá neobjevila jenom tak sama od sebe. Nespadla sem přímo z nebe.‹‹
Z jeho zamyšlení ho vytrhl pohyb, který si všiml před sebou. Byl to jenom stín, ale on byl vycvičen k opatrnosti. Okamžitě byl na nohách. Tiše jako kočka číhající na svou kořist se blížil k místu, kde ten stín zahlédl. Plížil se. Už svou kořist téměř cítil. Když si byl téměř jistý, že už je jí nadosah vytáhl z tajného pouzdra na levé ruce malou, ale smrtící dýku a skočil. Drobná postavička vykřikla a skrčila se. Assasín se včas zastavil a místo na malou dívku skočil těsně vedle ní. Dívka znovu vykřikla. Rukama si chránila hlavu, oči pevně zavřené. Assasín si vydechl a pousmál se. Schoval dýku zpátky do pouzdra na ruce a sehnul se k děvčátku.
„Vstávej, maličká.“
Děvčátko ho neposlouchalo a ještě víc se stáhlo.
„No tak, děvče, vstávej. Já ti nechtěl a ani nechci ublížit.“
Sirea složila ruce z hlavy a zadívala se na něj. Assasín si všiml jak zvláštní a přes to krásné oči děvčátko má. Dva krásné smaragdy ukryté pod hustými a dlouhými uhlově černými řasami. Podal ji ruku, aby jí pomohl vstát. Chvíli váhala, ale nakonec ji přijala. Assassín ji vytáhl na nohy. Zavedl ji k stromu, u kterého před tím seděl. Její oči se rozšířili údivem. Viděl ji na nich, že má něco na srdci, že se snad chce na něco zeptat a taky čekal, připravoval se v duchu na odpověď, ať už bude muset odpovídat na cokoliv, ale Sirea mlčela. Bylo to zvláštní. Děti v jejím věku a ne jenom v jejím, zvlášť když šlo o dívky či ženy měli hodně otázek, byli upovídané, pusa se jim nezavřela, ale ona ne. Byla zamlklá, taková melancholická, uzavřená sama do sebe. Ale podle očí a jejich pohybů zjistil, že je dosti zvídavá, i když se při tom pořád otáčela jakoby se bála, že dělá něco špatného. Díval se na ni, pozoroval ji. V tom viděl jediný způsob jak ji poznat, protože ona se bála mluvit….
››Nebo, že by to pořádně neuměla?‹‹
„Sireo? Na co se to díváš?“zeptal se nakonec on.
Ukázala na strom, u kterého stáli.
„Na tohle? Na strom? Umíš to říct, Sireo?“
„S..strom. Co je to strom?“
„No tohle je strom.“
„Ano, ale….co je to?“
„No strom…to je….to je….Je to prostě rostlina, která trochu víc vyrostala.“
„Co je to rostlina?“
Assasína těšilo, že se ta malá tak najednou rozpovídala, ale její otázky….byli tak divné. No možná ne divné, ale zvláštní. Ptala se na to, co je samozřejmé. Každé malé dítě vědělo, co je to strom, co je to rostlina. Ona se prostě ptala na takové věci, co byli samozřejmé.
„Sireo, copak ti jsi nikdy nebyla venku? Rostliny jsou prostě rostliny. Tráva, kytičky a tak,“zeptal se nakonec, protože jiná rozumná odpověď ho nenapadala.
„Kytičky? Co to je?“
„Květiny to jsou takové krásné rostliny. Mají lupínky různých barev a krásně voní.“
Přikývla jakože rozumí, ale assasín tomu nerozuměl.
››Copak tu malou nikdy nepouštějí ven? To ji vážně drží uvnitř toho zatuchlého zámku? Chudák dítě.‹‹
„Sireo, co všechno vlastně víš o světě?“
„Svět? Myslíte to, co je za zdmi zámku?“
„Ano.“
„Vím, jen to, co mi řekne pán.“
„A co všechno ti říká?“
„Moc ne. Pán moc nemluví o tom, co je tam…..“ „Ale pán je moc hodný,“dodala rychle.
„Já ti věřím.“
„Vy budete teď taky můj pán, pane?“
„Ne….Já budu tvůj učitel a přítel…“
„Přítel? Co to…?“
„To je člověk, kterému můžeš důvěřovat, svěřit se mu se vším a on tě vyslechne, pomůže ti. To je přítel. A neříkej mi pane. Nelíbí se mi to oslovení.“
„A jak vám mám říkat, pane?“
„Říkej mi buď mistře nebo Nicolasi. To pane si nechej pro Theoda,“uškrnul se assasín.

* * *

Nicolas celé odpoledne Sireu jenom pozoroval. Nakonec zjistil, že je to holčička jako každá jiná. Veselá, ale příliš ostýchavá. Byl to následek toho, že žila tolik v samotě a jediný člověk, který s ní kdy mluvil byl Theod a ten neměl příliš vlídných slov, pro kohokoliv.
››To z ní určitě udělalo to, že žila tolik v samotě.‹‹
Jak zjistil bylo jí osm, ale chovala se jako čtyřletá. Všechno pro ni bylo nové, všechno chtěla znát, vědět o tom vše. To bylo jedno plus. Jenže on se tady s ní nemá bavit. On jí má, sakra,…on z ní má udělat prvotřídního assasína stejného profesionála jako je on sám. Jenže,copak to jde? Z malé nevinné holčičky udělat zabijáka, vraha, který upsal duši samotnému ďáblovi?
››Proč jsem jen s touhle prací souhlasil?.......Proč? Protože jsem školený zabiják. Neptám se jenom dělám. To je má práce. Neptat se jenom udělat určenou práci. Sakra, ale jak můžu?.....Musím. Jsem přece assasín….nemám city. Nesmím. Malá má prostě tu smůlu, že její pán chce, aby se z ní stalo stejné monstrum jako ze mě.‹‹
Zvedl hlavu a podíval se na dívku. Zrovna obdivovala motýlka, který přistál na kameni. Motýl roztahoval a stahoval křidélka. Sirea se na něj nemohla vynadíval. Smála se. Ona se smála. Na její tváři vypadal úsměv tak zvláštně, ale zároveň krásně. Assasín si smutně povzdechl. Za tohle se bude do konce života nenávidět, ale je to jeho práce.
››Promiň maličká.‹‹

* * *