Juliin deník - 37. díl

Konečně jsem spořádala celou porci svojí pizzy. I přesto, že jsem měla pocit, že se s naplněným žaludkem nebudu moct už ani pohnout, jsem se zavrtěla na židli a tázavě se zadívala na Nicka.
„No?“ snažila jsem se ho popohnat k mluvení.
„Copak, chceš snad přidat? Jídla je tu dost...“
„Ne, proboha! Jídlo ne. Ale chtěls mi něco říct. Takže doufám, že mi konečně povíš, proč tu jsme.“
„Jo tak. Dobře, asi nadešla ta správná chvíle, aby ses to dozvěděla. Takže,“ odkašlal si. „Měla bys vědět, že pro patrony jsi mnohem důležitější člověk, než si dokážeš představit.“
„Fajn... ale proč?“
„Určitě už víš o tom, že mezi světlými a temnými je neustálý boj. Nesnáší se odjakživa, ovšem v posledních letech je to jen horší a horší. Temní přetahují světlé na svou stranu a stávají se tak mocnějšími – a to se samozřejmě nelíbí nikomu. Lidé se začínají bát, aby se nestali obětí temných; dokonce dávají své děti hned po narození pryč, aby je ochránili. Ty jsi toho živým důkazem. Nesmíme dopustit, aby temní ovládli celý svět.“
„Jo, to chápu... jenže co s tím mám společného já? Copak něco zmůžu?“
„Mnohem víc než si myslíš.“
Podíval se mi zpříma do očí a vážným hlasem pronesl: „Julie, ty jsi jediná osoba, která tomu může zabránit. Jsi jediná, kdo dokáže zastavit temné.“
Zůstala jsem na něj vyjeveně zírat. Ani mi pořádně nedocházel význam těch slov. Já že dokážu ukončit válku světlých s temnými? Tím by se snad vysvětlovala ta zvýšená bezpečnost kolem mojí osoby a taky celá ta „ochranka“, jak jim říkám. Ale stejně... jak přišli zrovna na mě?? Ničím se neliším od všech ostatních šestnáctiletých holek! No dobře, tak teď už asi jo – se všemi těmi ochránci a záhadami na mě bude něco víc než divného – jenže ve skrytu duše jsem pořád jen obyčejná holka a je mi pouhých šestnáct! Nemám žádné zkušenosti! Tak jak můžu tohle zvládnout? Nebyla jsem schopná slova.
„Jak?“ bylo jediné, co jsem ze sebe dostala.
Nick do mě téměř vpíjel pohled svých temně černých očí, jeho ústa se však ani nepohnula. Usoudila jsem, že se odpovědi nedočkám, a tak jsem svou otázku zopakovala.
„Jak?? Jak-to-mám-udělat?“
„To ti zatím nikdo přesně nedokáže říct. Je ale jisté, že ty to zvládneš. Nejvyšší tě vybral ještě předtím, než jsi se narodila. Zvolil tě, abys zachránila patrony.“
Běhal mi mráz po zádech. Pomalu mi docházelo, jak těžký to bude úkol. A hlavně – kolik odpovědnosti budu muset unést na svých bedrech. Mám v rukou osud celého světa patronů...
„Já... promiň, ale je to trochu směšný... zatím se to nepodařilo nikomu přede mnou, tak proč by zrovna jedna pitomá šestnáctiletá holka...“
„Protože jsi k tomu byla vybraná! Kolikrát ti to mám ještě opakovat?! Sice neznám ten důvod, proč si usmyslel, že to budeš právě ty, ale prostě to tak je. Jsi to ty a máš na to, protože to někdo chtěl. A ten někdo byl sám nejvyšší. Tak přestaň pochybovat a zkus se s tím smířit!“
Na chvíli zavládlo ticho. Mlčky jsem si prohlížela konečky svých prstů a přemítala nad tím, co Nick právě říkal. Jemu se to mluví, nikoho zachraňovat nemusí...
„Takže... jsme tady kvůli mě. Předpokládám, že to souvisí s tím... no vždyť víš, s tou mojí... záchrannou misí.“
„Ano. Mám za úkol tě na to připravit.“
„A jak? Co budeme dělat?“
„Ne. Ještě ne.“
„Jak to myslíš, ještě ne?“
„Ještě ne. Ještě něco. Myslím, že bych tě měl seznámit s historií. Abys věděla, proč to vlastně děláš.“
„Já vím, proč to dělám! Chci pomoct světlým. Aby temní nezískali příliš velkou moc. Před chvílí jsi mi to říkal! Tak k čemu historii?“
„Historie je důležitá. Měla bys znát aspoň základní fakta. Jak to celé začalo... Nebo o tom snad něco víš? Máš tušení, jak se vůbec zrodil svět patronů?“
„Ne,“ přiznala jsem.
„Chyba. Času máme poměrně dost, tak já s tím asi začnu hned teď. Ať to máme z krku. Chápu, že tě to možná nebude úplně bavit – já sám jsem taky dějiny nikdy moc v lásce neměl... Ale je to pro tvoje dobro, tak se, prosím, snaž poslouchat.“
„Pokusím se. Nudnější než naše dějepisářka stejně být nemůžeš.“
„Kdysi dávno žili dva bratři, Darren a Larry. Oba měli silné sklony pomáhat lidem, a tak to také celý život dělali. Na tom by nejspíš nebylo nic zvláštního, jenže oni dva zvláštní byli. Oplývali jakýmisi nadpřirozenými schopnostmi. Vlastně něco jako ty – vycítili, když byl někdo v nebezpečí, a dokázali mu pomoci. Ukázalo se, že tyto vlastnosti pravděpodobně zdědili po svém otci. Ten však zůstával spíš v ústraní, příliš na sebe neupozorňoval. Jmenoval se Wayne, to jméno si zapamatuj. Řekl jsem, že o sobě nedával tolik vědět, ale skrýval toho v sobě víc, než by se zdálo. Místo sebe nechával jednat hlavně své dva syny a to z jediného důvodu – chtěl zjistit, kterému z nich má přenechat tajemství Věčného smaragdu. Přece jenom už nebyl nejmladší...“
„Věčný smaragd? Co si pod tím mám představit?“
„No, smaragd. Nádherný zelený drahokam. Já osobně ho nikdy neviděl, ale prý je vybroušený do tvaru trojúhelníku, je olemován zlatem a z jeho prostředku vyzařuje něco pozitivního... Jak si asi domyslíš, není to pouze obyčejný smaragd. Má ohromnou moc. Je to v podstatě takový základ společenství patronů, bez něj by žádní patroni zřejmě vůbec neexistovali. Navíc prý přináší nesmrtelnost. To ti však nemohu potvrdit. Je opředen tolika pověstmi a legendami, že by to stačilo na jednu ohromně tlustou knihu – a stejně by se tam nevešly všechny historky. Navíc jsou to pořád jen legendy, bůhví, kolik je na nich pravdy.“
„A co se se smaragdem stalo? Vyprávěj mi, jak ten příběh pokračoval.“
„Jak už jsem řekl, Wayne pomalu stárnul a rozhodoval se, komu má Věčný smaragd spolu s jeho tajemstvím předat. Smaragd znamenal osud celého světa patronů, proto bylo důležité ho poslat dál. Wayne nemohl dopustit, aby si odnesl tajemství s sebou do hrobu, nikdo by se pak nedozvěděl o tom, na čem dlouhá léta usilovně pracoval.“
„Na čem pracoval?“
„Na založení světa patronů. Věděl, že lidé na Zemi potřebují své ochránce, a těmi měli být právě patroni. Sílu všech patronů Wayne uložil do Věčného smaragdu. Jenže rozhodnutí, kdo bude smaragd hlídat po jeho smrti, bylo složitější, než očekával. Každý z jeho synů měl se smaragdem jiné plány. Darren byl takový... no řekněme drsnější typ, a Wayne měl obavy, že by se smaragdem naložil trochu jinak, než jak by to jeho otec chtěl. A Larry byl naopak až příliš hodný a Wayne věděl moc dobře, že by jeho dobrotivosti mohl někdo lehce využít. Navíc cítil, že jakmile se rozhodne pro jednoho ze synů, ten druhý se k němu obrátí zády a bude mu to zazlívat. Proto nakonec vše vyřešil tak, že smaragd nepřenechal ani Darrenovi, ani Larrymu.“
„Ale... To potom umřel a stalo se to, čeho se obával? To je nesmysl, žádní patroni by dnes neexistovali!“
„Správně. On totiž neumřel.“
„Jak to myslíš, že neumřel? Každý musí někdy zemřít!“
„To sice ano... jenže ne pokud má Věčný smaragd. Mluvil jsem přece o tom, že přináší nesmrtelnost. Wayne se rozhodl, že bude žít věčně a na svět patronů bude dohlížet sám. Věčný smaragd tedy navěky patří jemu. Je to tak správné, vždyť on sám se smaragdem přišel. On zná nejlépe všechna jeho tajemství – a také moc dobře věděl, že mu dá nesmrtelnost, pokud to bude potřeba. A potřeba to bylo. Ovšem neobešlo se to bez následků... Jeho syny rozhněvalo, že jim nesvěřil moc, jenž se měla dostat do rukou jednoho z nich. Víc to samozřejmě užíralo Darrena. Naštval se a zmizel... Údajně se mu i něco pohnulo v mysli, neřekl bych, že se přímo zbláznil, to ne. Je ale pravda, že od té doby už nikdy nepomáhal lidem. Tedy pomáhal... ale pouze mrtvým.“
„Takže Darren byl tmavý.“
„Ano. Darren byl takovým zakladatelem tmavých a Larry zakladatelem světlých. Víš, podle čeho se to dobře pamatuje? V angličtině znamená dark tmavý a light světlý , to určitě víš. D jako dark a Darren a L jako light a Larry.“
„Vidíš, toho jsem si nevšimla.“
„Svět je plný symbolů a záhad. Během svého patronského života se budeš setkávat s různými symboly a hádankami, budeš postavena před mnoho úkolů... Časem ale určitě najdeš všechna řešení.“
„Jsi si jistý? V matice jsem nikdy nebyla dobrá.“
„To není o matematice. Je to o tom, jak moc si věříš. Všechno, co potřebuješ, je mít víru. Věř sama v sebe a dokážeš to.“
Povzbudivě se usmál. Lehce se mu to řekne, pomyslela jsem si. Já však stále o svých schopnostech trochu pochybovala. Všichni mi tolik věří, vkládají do mě takovou naději... A co když je zklamu? Nechci je zklamat, jenže co když to prostě nedokážu? Ano, vím, že právě o tomhle Nick zrovna mluvil – musím si věřit. Ale taková sebedůvěra se musí pěstovat postupně. A to oni vědí. Ode dne, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že jsem něčím jiná, si věřím čím dál víc. Až teď mi došlo, čím to je. To oni se mě na to snaží připravovat. Oni všichni. I ten hloupý mentor, na kterého jsem nejprve nadávala, mi pomáhá. Ačkoli už o něm skoro nemluvím, neznamená to, že mi přestal udílet své rady a že mi denně neopakuje, že všechno zvládnu. Ba naopak – komunikuje se mnou tak často, že už jsem si na to zvykla. Ani mi to už nevadí. Možná to zní směšně, ale vlastně mi to už ani nepřijde zvláštní. Mentor ke mně prostě patří a já se s tím musela smířit. A věřte nebo ne, opravdu jsem to dokázala.
„Fajn. Když mi věříte vy, nezbývá mi, než si taky věřit.“
„Chytrá holka,“ mrkl na mě.
„Ty, Nicku... Když jsi říkal, že Wayne je nesmrtelný a má moc nad celým světem patronů...“
„Ano?“
Dávala jsem si všechny souvislosti dohromady a pomalu mi to začínalo docházet.
„...znamená to tedy, že Wayne... Wayne je nejvyšší??“
„Docela ti to pálí. Samozřejmě, že Wayne je nejvyšší. Říkal jsem ti hned na začátku, ať si to jméno dobře zapamatuješ. Tak teď už víš proč.“
„Jo. Ani nevím proč, ale nenapadlo mě, že nejvyšší má jméno. Všichni mu říkáte jednoduše nejvyšší...“
„Ano, tak to prostě je. Neříkej mu Wayne, ale nejvyšší. Je to tak lepší.“
„Jasně... A ještě něco by mě zajímalo. Co se stalo s Věčným smaragdem? Zůstal u nejvyššího?“
Nick si povzdechl.
„Kéž by. Ne, bohužel nezůstal, tak jednoduché to nebylo. Víš, jak se postupně patroni rozrůstali, nemysli si, že se nenašel nikdo, kdo by chtěl mít moc nad všemi – moc Věčného smaragdu. Hlavně Darrenovi stoupenci, temní, se mnohokrát snažili smaragdu zmocnit. Naštěstí to vypadá, že sílu smaragdu nikdy nikdo nezíská, pokud si to nebude přát samotný ochránce smaragdu, což je samozřejmě nejvyšší. Bylo mnoho těch, kteří se snažili tohle prokletí zlomit, nikomu se to ale nepodařilo. To bohužel nic nemění na tom, že někdo z temných smaragd ukradl a nejspíš i ztratil... Tolik lidí ho chtělo, až nakonec zmizel. Už léta ho nikdo neviděl a dokonce o něm ani nejsou žádné zprávy. Měla bys vědět, že od té doby, kdy se o smaragd začali temní se světlými přetahovat, začala být situace vážná. Právě Věčný smaragd je hlavní příčinou té nekončící války mezi oběma stranami patronského světa – světlými a temnými. Nikdo neví, kde je smaragdu konec...“
Tak po tomhle zjištění jsem se necítila právě dvakrát dobře.
„Pokud to teda chápu správně... jediná šance, jak ukončit ten boj, je... najít smaragd.“
„Přesně tak,“ přikývl a opět mě probodával tím jeho vážným pohledem.
Nelíbilo se mi to. Nějakým šestým smyslem jsem totiž vycítila, co mi chce říct. A modlila jsem se, ať to není pravda.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Koukám, že víš, na co myslím. Ale ano, Julie. Musíš ho najít. Ty jako jediná dokážeš najít Věčný smaragd.“
„A copak já vím, kde ho mám hledat?? Jeden malej zelenej šutr! Může být kdekoliv! Nerada to říkám, vážně nerada... jenže mám pocit, že jste mě přecenili.“
„Nepřecenili. Neřekl bych do tebe, že jsi tak tvrdohlavá! Můžu ti opakovat pořád dokola, že to zvládneš, ale ty mi stejně nebudeš věřit. Julie,“ podíval se na mě s vážným výrazem ve tváři. „Člověk, který o smaragdu ví nejvíc ze všech, je samotný nejvyšší. Před chvílí jsem ti to vyprávěl, nechceš to snad slyšet celé znovu, že ne?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„To jsem rád. Pochop, že on ví moc dobře, kdo je schopen najít smaragd a kdo ne. A ty toho schopná jsi! Právě tobě dal ty schopnosti, které jsou potřeba! Tobě, nikomu jinému. Už víš, co to znamená?“
„Já vím, co to znamená! Já jen že... Proč si ten kámen prostě nenajde sám, když o něm ví všechno nejlíp?!“
„Hned z několika důvodů. Je to nejvyšší, vládne celé říši patronů – nevím, jestli si to dokážeš představit, ale on má mnohem víc starostí, než kdokoli jiný, nemá čas ještě k tomu všemu hledat smaragd.“
„Kdyby ho našel, má mnohem míň práce!“
„To si jenom myslíš. Boje mezi světlými a temnými jsou jen malá část z problémů, které musí řešit. A hledání smaragdu není práce pro něj. Je na to příliš starý... Když získal nesmrtelnost, bylo mu 74 let. Uznej, že to je přece jenom trochu pokročilý věk. Nehledě na to, že je čtyřiasedmdesátiletý už po několik staletí.“
„No tak fajn! Koukám, že se z toho asi nevykroutím. Prostě ten zatracený smaragd budu muset najít!“
„Já to říkám pořád, že jsi inteligentní.“
Ušklíbla jsem se.
„Tak co, kdy ho začneme hledat? Hned teď? Nebo až zítra? Já bych se do toho dala už teď, na co čekat, nemyslíš? A odkud začneme? Prohledáme i les kolem chalupy?“
„Julie...“
„No co, může být všude...“
„Julie, zadrž.“
„Co je? Zapomněla jsem na něco? Žádné pomůcky nepotřebujeme, nebo jo? I když možná mapu... Nebo jsi snad zapomněl na něco ty? Chtěl jsi mi ještě něco říct? Měla jsem pocit, že je to všechno...“
„Je to všechno. No, aspoň to nejdůležitější. Já jen že to hledání ještě trochu odložíme. Není to tak jednoduché, jak si myslíš. A navíc – nebudeš hledat sama. Povedeš Spojenectví.“
„Cože? Spojenectví? Co to zas je?“
„Vysvětlím ti to. Ale až zítra. Dnes je těch informací na tebe až příliš, řekl bych.“
„No tak fajn,“ pokrčila jsem rameny. Asi měl pravdu. „Tak já si jdu teda lehnout...“
Rozloučila jsem se s ním a s hlavou nabitou k prasknutí jsem si to namířila do postele.