Enolla Forse 22.

Ležela na tvrdé podlaze v pokoji, čas kolem ní plynul, ale netýkal se jí. Úplně zapomněla na to, že se před několika hodinami dozvěděla šokující zprávu o Miriam, že si to s ní chtěla vyřídit. Kde to vlastně byla? Ach, ano. Poznávala svůj pokoj v Bradavicích, ale přesto měla pocit, že její mysl je jinde než tělo. Co když se zkusí zvednout?
Během chvíle stála na nohou. Její tělo bylo podivně lehké, svobodné.
Opovážila se udělat jeden krok. Měla pocit, jakoby byla nadnášena neznámou silou. Skoro se nedotýkala země, spíše nad ní pouze plula.
Vedle ní na posteli seděla ohromená Gabriela, neschopna jediného slova. Stoupla si před ní, ale vypadalo to, že ji dívka nevidí, protože existuje v jiné realitě, či snad snu?
V ruce pevně svírala hůlku a pomalu se vydala ke dveřím. Studenti ve společenské místnosti si Enolly nevšímali, prostě pro ně neexistovala. Opatrně prošla až k Roweně z Havraspáru. Doufala, že do nikoho nenarazí. Sice nevěděla, jak by to dopadlo, ale raději nepokoušet osud.
Pokračovala dál ve své cestě za neznámem vyšla ven na chodbu.
Kam ovšem má jít? Vždyť leží v ložnici, Gabriela nemá daleko k tomu, aby se zhroutila. Měla by se vrátit.
Ne. Nemůže! Musí pokračovat dál. Něco na ni čeká.
Ale kde?
Tam.

Chvíli jen tak bloudila po hradě a přemýšlela, co se to s ní vlastně děje. Chtěla své myšlenky stočit i k obsahu dopisu, ale jakmile se o to pokusila, cítila nesnesitelnou bolest v hlavě a něco jí říkalo Ne!
Brzy ji hradní bludiště dovedlo do sedmého patra. Dlouhá chodba byla překvapivě prázdná. Uvědomila si, že sama v této části hradu ani jednou nebyla, tak co tu dělá teď.
Jakmile za sebou uslyšela kroky, chtěla se honem rychle schovat. Musela se ale sama sobě zasmát, když si uvědomila, že je pro ostatní neviditelná. Zamrazilo ji v zádech, když zjistila, že blížící se postavou není nikdo jiný než Tom Rojvol Raddle.
Co ten tady dělá?
Rozhlédl se několikrát kolem sebe, aby se ujistil, že tu nikdo jiný není. Ulpěl pohledem na místě, kde se právě teď Enolla nacházela. U obrazu bezradného trolla. Ta se snažila samu sebe přesvědčit, že ji prostě vidět nemůže. Asi ji opravdu neviděl, protože se zadíval za sebe, před sebe a vydal se blíž ke stěně naproti ní.
Dvakrát prošel sem a tam, a přitom se na něco plně soustředil. Jaké bylo pro dívku překvapení, když se přímo na protější stěně objevily dveře. Rychle jimi prošel dovnitř. Enolla neváhala ani okamžik a ještě před tím, než stačily dveře zmizet, vyrazila za ním. Naštěstí ji její lehkost dovolovala pohybovat se rychleji, takže to však stihla.
Ocitla se v malé místnůstce, která připomínala něco jako pracovnu. Podél stěn se táhly dlouhé regály plné knih. Nevypadalo to ovšem na knihy, které můžeme běžně sehnat v knihovně. Tyhle byly nejspíše plné té nejzáhadnější a nejtajemnější magie.
Uprostřed místnosti zabíral jen velmi malý prostor nijak velký obyčejný stolek s ještě obyčejnější židlí. Teprve nyní si uvědomila, že pokoj nemá žádná světla., nebyly zde ani louče. Světlo nemělo svůj zdroj, prostě tu bylo jako nedílná součást celé výbavy.
Tom přistoupil k jednomu z regálů, vytáhl těžkou knihu, která na sobě neměla nános prachu, což poukazovala no to, že ji nedrží v ruce poprvé. Rozložil ji před sebe na stolek a začal v ní listovat. Enolla mu zvědavě nakoukla přes rameno. Stránky byly zaplněny mapami s drobnými popisky.
Naklonila se ještě blíž, až měla pocit, že snad ucítil její dotyk, neboť sebou lehce trhl.
Mapa Prasinek, Bradavic a jejich pozemků i s podrobným popisem Zapovězeného lesa.
Co hledá?
„Tady to není.“ Zanadával si pro sebe. Enolla nečekala, že promluví a leknutím odskočila.
Nervózně začal přecházet po místnosti. Hůlkou si poklepával o prsty a občas z ní vytryskl slabý zelený proud jisker.
„Musím se přesvědčit, že mi Šedivá dáma nelhala.“ Povídal si sám se sebou dál.
Co mu měla jejich Šedivá dáma říci? Vždyť je duchem Havraspáru a ne toho zpropadeného Zmijozelu.
„Albánie. Tajný skrýš tady.“ Zavrtěl hlavou. Všechno mu splývalo v jeden obraz.
„A navíc ta zpropadená holka. Nejdřív se musím soustředit na ni.“
Mluvil snad o ní?
Sice sama pořádně nerozuměla tomu, co pro ni toto zjištění znamenalo, ale věděla, že nic dobrého.
„Ochránkyně.“ Rozesmál se ledovým smíchem, z kterého šel strach. „Uvidíme zač je toho loket.“
Rázným krokem přešel zpět ke dveřím. Jeho myšlenka na ublížení ji musela být hodně silná, že nechal svého pátrání.
„Uvidíme, zda Wraithovi vědí konečně pravdu, zda j všechno potvrzené.“ Zasmál se pro sebe a otevřel dveře.
Zaraženě si sedla na židlí místo něj. Cítila stále jeho mrazivou přítomnost. Kdo všechno o ní ví tuhle skutečnost, na kterou přišla teprve před několika okamžiky. Ochránkyně, ale co má dělat? Vždyť je jen obyčejnou studentkou. Nijak výbornou, nijak oblíbenou.
Hloupost.
Bude se muset někoho zeptat. Nejlepší by bylo zeptat se Theresy, ale něco ji našeptávalo, že stejné odpovědi dostane od někoho, kdo je mnohem blíže.
Snad Miriam? Ale co jí řekne. Měla strach, že až spolu budou moci, skončí jejich setkání hádkou, ne-li hůře. Ačkoliv ji domnělá přítelkyně zradila, nechtěla ji nijak ublížit. Ne. To nebude nejlepší řešení.
Ředitel? Tak toho zamítla ihned. Kdykoliv od něj něco chtěla vědět, většinou ji chladně odbyl.
Její poslední nadějí byl Brumbál a třeba se bude moci spojit i s Xandrem.
Ano, to by šlo.

Rychle zamířila zpět do Havraspárské věže, zpět k sobě, do sebe. Věděla, že informace o své minulosti a o svém úkolu bude muset zjistit co nejdříve, ale k tomu nutně potřebuje zpět své tělo.