Sirea III.

Kapitola III.
Dračí krev

Sirea nemohla tu noc ani spát. Tak moc se těšila. Pán ji dovolil chodit denně ven. Denně uvidí ten modrý strop nad hlavou, kterému Nicolas říkal obloha. Navíc venku byl vzduch mnohem lepší než tady. Už se tam znovu těšila. Ulehla na kožešiny a představovala si, že leží na trávě. Měkoučké a voňavé. Pomohlo jí to usnout.

Ten den ji nikdo nepřišel vzbudit, nikdo do ní nekopal. Spala dlouho, poznala to podle toho, že do její malé cely pronikaly první paprsky slunce. Tentokrát vyskočila z kožešin s radostí. Chtěla si obléct svou tuniku, ale ejhle, nebyla tu. Místo ní tu ležely kalhoty, košile a dokonce boty. Sirea se dala do oblékání. Jak brzo poznala, tohle oblečení nebylo úplně tak pro ni, spíš pro nějakého muže a zdálo se, že už ho někdo někdy nosil, ale jí to nevadilo. Pro ni byly tyhle věci jako nové. Kalhoty jí byly v pase dost široké a i když použila opasek, který našla i tak to moc nepomohlo. Musela si je pořád držet, nebo přisvojovat, aby jí úplně nespadly. Košile byla taky volná, dlouhé rukávy byla donucena vyhrnout, aby o ně s její šikovností, někde nezakopla. Jediné, co jí bylo z té hromádky jako na míru, byly boty. Podívala se na kousek ulomeného zrcadla, který visel na stěně.
„Vypadám směšně, jako strašák, ale nevadí,“zasmála se sama sobě a vyběhla ven, i když měla zákaz běhat po zámku bez pánova dovolení.
Jenže už jí byly tyhle zákazy jedno. Teď tu měla přítele. Jak zvláštně to znělo. Konečně tu byl někdo s kým si může popovídat a nedostane za to bitku.
Utíkala po schodech nahoru. Její pokojík byl totiž dole v podzemí. Kdysi to prý bývaly cely pro zločince, ale ona ani netušila, kdo nebo co to ten zločinec je. Čím víš byla tím víc lidí potkávala. Muže a ženy, kteří sloužili v zámku. Ani jeden si ji nevšímal, jen pár žen se zastavilo a nevěřícně hledělo na tu malou osůbku. Po zámku se sice povídalo o děvčátku, o které se jejich pán stará, ale nikdo tomu nevěřil, vždyť kdopak by tomu věřil, když každý věděl, že princ nemá rád nikoho a nic, dokonce pohrdá i vlastní rodinou….
Doběhla na podlaží, kde byl hlavní sál zámku. Na nic nečekala a vběhla přímo do sálu. Už se těšila na toho cizího pána Nicolase. Zdál se jí milý a dokonce řekl, že je jejím přítelem. Rozrazila dveře, byla tolik nedočkavá, ale úsměv, který až doteď seděl na její tváři se vytratil. V sálu byl krom jejího přítele i pán. A ten se na rozdíl od Nicolase neusmíval, ale mračil se. Byl to ten pohled, kterého se tolik bála, protože přesně po něm přicházela na řadu rákoska a jiné tělesné tresty, po kterých ji bolelo celé tělo nejméně týden. Stejným pohledem se podíval i na mladého assasína, ale ten se ho nelekl a i když, jeho přísný výcvik mu nedovolil dát na sobě znát strach. Sirea ustoupila několik kroků dozadu, protože se opravdu bála pánova hněvu.
„Pojď sem, Sireo!!!“zakřičel na ni Theod.
Sirea se lekla, ale neposlechnout nemohla. Proto pomalu došla až ke svému pánovi. Když už byla u něj sklonila hlavu. Theod měl chvíli chuť tu malou potrestat, zbít ji nebo jinak jí ukázat, že udělala něco co neměla, ale nakonec si to rozmyslel. Nicolas je celou dobu pozoroval. Nemohl si nevšimnout, že to dítě se Theoda bojí dokonce až tak, že kdyby mohla, utekla by. Udivilo ho ale, že to neudělala a poslušně přišla. Jako poslušný pes.
››Bohové….Ubohé dítě…..‹‹
Theod se sehnul k Siree.
„Tak co? Líbí se ti tvůj nový učitel?“
Sirea se bála odpovědět a jenom nepatrně přikývla. Theod se usmál.
„Tak buď hodná a hezky se uč….Ano?“
„A…a…ano, pane.“
„Výborně,“potěšil se Theod.
Políbil děvčátko na čelo a pak ho nešetrně postrčil k assasínovi. Děvče zavrávoralo a málem upadlo, ale Nicolas ji zachytil.
„Teď běžte!!!“rozkázal Theod a gestem jim naznačil, aby odešli.
Oba se uklonili, dívka mnohem níž až málem políbila zem a pak společně odešli do zahrad.

* * *

Sirea stála u stromu a bříšky prstů zkoumala jeho kůru. Nicolas si zase prohlížel Sireu. Dívenka vypadala pohublá, ale jinak zdravá. Rozmýšlel se s čím a jak vůbec začít. Nechtěl z té malé udělat vraha jakým byl on sám. Jenže nebude mít na výběr, už to hraběti slíbil, jenže to ještě netušil, že Sirea bude dívka.
Nakonec se rozhodl, že začnou s něčím snadným. Jak se tak na ni totiž díval nebylo těžké zjistit, že věci, co má dívenka na sobě jsou jí velké.
„Měli by jsme začít s tvým výcvikem, ale v tomhle oblečení by sis leda tak ublížila. Nemáš na sebe nic jiného?“
„Ehm…ne, pane….Jenom tohle….Co je špatného na těchto věcech?“
„Jsou ti velké, Siri…“
„Jenže já opravdu nemám nic jiného….Mám jenom to, co mi dá pán…“
„To znamená, že půjdeme do města…“
„Kam?“
„Do města. Ven ze zámku, dolů….Víš tam….za branou je město…“
„Jenže já tam nesmím jít, pane.“
„Proč bys nesměla?“zajímal se assasín.
„Pán není rád, když opouštím svůj pokoj…Kdybych odešla ze zámku zlobil by se, moc by se zlobil…“
„Neboj se. Nebude se zlobit. Ne pokud budu s tebou…Uvidíš,“usmál se na ni Nicolas povzbudivě, ale viděl, že dívka mu příliš nevěří.
„Pojď, Sireo, a ničeho se neboj….“
Společně zamířili ke stájím. Už z dálky bylo slyšet ržání koní.
„Co je to?“zeptala se roztřeseným hlasem Sirea.
„To nás vítají zdejší koně….Neboj…Pojď…,“assasín ji chytil za ruku a vedl dál.
„Pane,“uklonil se mu mladý podkoní, který právě čistil jeden z boxů.
Nicolas jenom kývl hlavou na pozdrav a šel dál k boxu, kde stál jeho kůň. Sirea šla opatrně za ním. Musela, protože ji Nicolas pořád držel za ruku a byl silnější, takže by se mu nevytrhla i když se o to snažila.
„Neboj se, Sireo…No tak…To jsou koně….“
„Ale proč vydávají ty hrozné zvuky a kopou nohama do země?“
„Chtějí nás tím jenom přivítat…Podívej, neublíží ti,“řekl Nicolas a na potvrzení svých slov jednoho z nejbližších koní pohladil.
Sirea se na to dívala s doširoka otevřenýma očima.
„Smím to taky zkusit?“zeptala se opatrně po chvíli.
„Ale jistě, jen dávej pozor abys neudělala něco, co by se mu nelíbilo…“
Přikývla a natáhla ruku k zvířeti. To se ochotně nechalo pohladit. Nicolas se usmál a nechal Sireu na chvilku se zvířetem samotnou. Šel připravit svého ryzáka na cestu do města.
Když se vracel s osedlaným koněm Sirea byla ještě pořád u nádherného grošáka a hladila ho. Dokonce jí jeden z podkoní dal pár kostek cukru a když ho koni nabídla s radostí je schroustal.
„Pojď, Sireo….Musíme jít….,“řekl Nicolas, protože to vypadalo, že děvčeti se zde zalíbilo a jen tak samo od sebe neodejde.
Otočila se k němu. Oči jí zářily štěstím. Bylo to poprvé v jejím životě, co byla takhle šťastná.
„Tenhle je váš?“zeptala se a podívala se na koně, kterého Nicolas za sebou vedl.
„Ano.“
Sirea na nic nečekala a chtěla ho pohladit.
„Sireo, ne!! On….,“Nicolas chtěl říct, že kouše, ale nestihl to.
Sirea pohladila jeho koně a ona se ochotně nechal a když mu potom nabídla zbylé kostky cukru tak je schroustal a dokonce dívku ani jednou nekousl.
Nicolas se na to díval s údivem. Nechápal jak je to možné.
„Půjdeme,“řekl assasín a vyvedl koně i dívku ven.
Nicolas se sehnul k Siree, chytil ji do náručí a vysadil na svého koně. Sirea se trochu lekla, ale hned jak seděla v sedle koně se trochu uklidnila. Assasín se vyhoupl za dívenku.
„Jeď!“poručil svému koni, který okamžitě vyrazil.

* * *

Sirea byla jako v sedmém nebi, i když drobné semínko strachu v ní klíčilo. Bála se, co se stane po té, až pán zjistí, že ona i assasín opustili zámek a šli do města. I když ji Nicolas ujišťoval, že se Theod zlobit nebude, ona věděla své. Pokusila se teď na to zapomenout a užít si to, že je konečně pryč ze zámku.
Do města ze zámku to nebylo daleko. Bylo tu tolik lidí a i dětí, snad stejně starých jako ona. Vesele si hrály a Sirea na chvilku pocítila nutkání jít a přidat se k nim, avšak věděla, že nemůže. Assasín pozoroval dívenku před sebou. Když projížděli kolem hrajících si dětí ucítil jak se dívka zavrtěla.
››Určitě by si šla ráda hrát…‹‹pomyslel si smutně.
Dojeli na náměstí. Byl tu čilý ruch. Lidé pobíhali od jednoho stánku na trhu k druhému a nakupovali. Povětšině to byli bohatí měšťané, hlavně měšťanky. V Talnusu příliš bohatých šlechticů nežilo.
Nicolas zastavil koně a seskočil dolů. Chytil otěže a vedl ho dál. Prodíral se davem lidí na rynku. Prodavači se zde překřikovali, nabízeli své zboží, vychvalovali ho do nebes, obchodníci se zde vadili, sjednávali lepší ceny, babky kořenářky nabízeli své bylinky, léky na všechno a nápoje lásky. Byla zde dokonce jedna věštkyně, která četla budoucnost z ruky. Nicolas nad tím jen zakroutil hlavou. Těmhle věcem nevěřil. Jednou mu jedna stará žena vyvěstila z ruky, že bude žít klidný život a bude mít spoustu dětí. Ani jedno z toho se nesplnilo. Klidný život nevedl nikdy, a nikdy ani vést nebude, a ženu a děti neměl. Byla by to jen zbytečná přítěž, jen by se o ně bál a navíc v jeho povolání to bylo zcela nemožné.
Vedl koně dál. Zastavil se až u menšího obchodu s oblečením. Uvázal koně a pomohl Siree sesednout dolů.
„Tak pojď, Sireo,“řekl Nicolas a vykročil.
Sirea ho chytla za ruku a společně vešli dovnitř.
Obchodník byl okamžitě u nich s předstíraným, milým úsměvem.
„Co si bude, jemnostpán, přát?“ zeptal se mile a snažil se tak i tvářit.
„Potřebuji oblečení pro…,“ zamyslel se a hledal to správné slovo, „ano, potřebuji nějaké oblečení pro svou dceru,“podíval se na drobnou postavičku, která stála vedle něj a křečovitě se držela jeho ruky.
„A co by si, pán, přál? Máme zde hodně krásných šatů. Stačí se kouknout. Jsme nejlepší obchod v okolí a taky…“
„Vím, proto jsem tady, pane. Chtěl bych nějaké cestovní oblečení, nejlépe kalhoty a košili z nějaké tmavší látky. Pak budeme potřebovat boty a kabátek. Mohl by jste….“
„Jistě, jistě, pane. Míro!!!“
Za chvíli zpoza závěsu vyběhla mladá dívka asi o deset let starší než Sirea. Muž jenom kývl hlavou a ona okamžitě pochopila. Vzala Sireu za ruku a odvedla ji dozadu. Tam ji vzala míry. Její tvář se zkřivila jak úporně přemýšlela. Pak zmizela na chvíli za hromadou krabic. Když se vrátila nesla sebou několik krabic naskládaných na sebe. Po jedné je otvírala a vyndávala z nich oblečení. Sirea se na ní se zájmem dívala. Ještě nikdy neviděla žádnou jinou dívku, krom svého odrazu v zrcadle. Ale tahle dívka byla jiná než ona. Měla ostřejší rysy, ale hlavně měla dvě vyboulené věci tam nahoře na prsou.
„Svleč se. Vyzkoušíme jak ti tohle bude,“ pronesla k ní Míra mile.
Sirea ji poslechla. Když si sundala košili Míra vykřikla a upustila na zem košili, kterou držela v rukách. Závěs se okamžitě odhrnul a do malé místnůstky vběhli jak obchodník tak Nicolas.
„Proč řveš?“ obořil se obchodník na Míru.
Dívka neodpovídala jen zděšeně ukázala prstem na Sireiny záda. Obchodník se tím, ale nezabýval. Dal Míře pohlavek a ještě jí vynadal. Vyznával totiž heslo “Náš zákazník, náš pán“ a toho se také skálopevně držel. Nicolas se, ale přes to, když si ho obchodník nevšímal, a křičel na svou pomocnici, podíval na Sireiny záda. Zaskočilo ho její znaménko, ale před obchodníkem nasadil přesvědčivou masku jakoby o tom věděl. Vždyť byl jejím “otcem“.

* * *
O několik minu později společně vyšli z obchodu. Assasín nesl kupu věcí, za které dal také slušnou sumu peněz. Vlastních peněz, ale udělal to pro tu malou rád, viděl radost v jejích očích, když jí ty věci kupoval. Všiml si také, že Sirea pokukuje po trhu a lidech, co zde prodávají, ale neodvážila se od něj vzdálit ani na krok. Assasín se rozhodl.
„Sireo?“
„Ano?“otočila se.
„Dej mi ruku.“
Děvče bez jakéhokoliv, byť jen náznaku odmluvy, poslechlo. Assasín vytáhl z měšce několik drobných zvonivých peněz a vtiskl jí je do ruky.
„Co je to?“zeptala se s dětskou zvídavostí a zadívala se Nicolasovi do očí.
„To jsou peníze. Za ně si můžeš koupit věci, které se ti líbí. V poslední době taky znamenají pro mnoho lidí celý svět a jsou ochotni se za ně i vraždit bratr s bratrem….Ale tím se teď netrap. Běž a kup si něco…Něco, co se ti líbí, ano?“
Sirea se na něj zářivě usmála a odběhla pryč. Za chvilku se mu ztratila v davu.

* * *

Logheen konečně utekl z vězení. Po osmi letech byl konečně volný. Celých těch osm let měl možnost v klidu přemýšlet o tom, co udělal. Teď už věděl, že to byla chyba, jenže už tu chybu nikdy nenapraví. Minulost bohužel nejde změnit.
››Kdybych už tehdy věděl jakou odměnu od krále za to dostanu, nikdy bych to neudělal….Otec měl pravdu, že jsem ještě hloupé dítě…‹‹
Když ráno potichu opustil svou celu podařilo se mu dokonce najít i své oblečení. Divil se, že si ti hloupí lidé nenašli za ta léta čas, aby se ho zbavili. Jenže teď mu to přišlo docela vhod. Nakonec ukradl ještě pár zbraní a opustil zámek.
Oddechl si až za zámeckou branou. Na chvilku ho oslepilo právě vycházející slunce. Jeho oči už dávno přivykly temnotě, proto si musel zaclonit oči rukou.
››Konečně svoboda!‹‹
Logheen a ani jemu podobní nebyli zvyklí, aby byli někde zavření a už vůbec ne tak dlouho jako byl teď on. Měli rádi svobodu, modrou oblohu a vězení je často připravilo o život. Jenže Logheen se stejně jako nikdo z jeho rasy tak lehko porazit nedá, nedovolí jim, aby ho zlomili a tím si ho zkrotili. Nakonec se mu to čekání vyplatilo. Zamířil do města.

* * *

Siree se zde líbilo snad všechno. Všechno bylo pro ni nové, hezké, ale nechápala k čemu by jí to bylo. Zrovna šla ke stánku kde prodávali hezké lesklé kamínky, když narazila do nějakého muže v tmavém plášti a s kapucí na hlavě, i když nepršelo. Oba dva upadli na zem.
„Já…já se moc omlouvám,“dostala rychle ze sebe Sirea.
„To nic….,“usmál se muž a podíval se na ni.
Zarazil se.
››To není možné!‹‹
Tolik mu ji připomínala….
››Bohové! Určitě to je ona….protože takováhle podoba….A ty oči….‹‹
„Jak se jmenuješ, děvče?“zeptal se.
Jeho hlas zněl Siree mile, dokonce i ten pán vypadal, sic zvláštně, ale mile.
„Sirea.“
››Musí to být ona….‹‹
Muž se na ni usmál. Viděla to i přes to, že měl na hlavě tu kapuci. Sáhl do záhybů svého pláště. Sirea u něj zůstala stát hlavně ze zvědavosti.
„A…tady to je,“mluvil spíš k sobě než k ní. ››Divím se, že to nenašli a nevzali….‹‹
Zpod pláště vytáhl malinkatý předmět. Ze tří stan ho tvořili trojúhelníkové stěny akorát z vrchu byl předmět zaopatřen zátkou. Muž natáhl ruku, ve které svíral onen předmět a podal ho Siree.
„Co je to?“
„Dárek,“mrknul na ni.
Sirea opatrně natáhla ruku. Muž jí ho podal. Když si ho od něj vzala najednou si k ní klekl. Polekala se.
„Opatruj to dobře, ano? Je to rodinné dědictví….“
„Cože?“
Muž jí už neodpověděl. Vstal a zamířil mezi ostatní lidi, kde se jí brzo ztratil.

* * *

Nicolas už měl všechno připravené k odjezdu, tedy k návratu na zámek prince Theoda. Už mu chyběla jen jeho malá společnice. Nemusel ji ani hledat. Jakoby vycítila, že už je čas jít, objevila se zčista jasna v davu lidí před Nicolasem a šla k němu.
„Co sis koupila?“ zajímal se.
Sáhla si na krk a zpoza košile vytáhla malý předmět. Vypadal zvláštně. Nicolas v životě nic podobného neviděl. Nevypadalo to na práci lidí, spíš by to tipoval na elfy, ale v téhle době…kde by se tu elfové objevili?
„Kdes to koupila?“zeptal se jí.
„Nekoupila jsem to. Dal mi to takový zvláštní pán.“
„Cože?“podivil se Nicolas, protože v těchto dobách byl zázrak pořídit něco levně natož pak dostat něco jenom tak, zadarmo a navíc od cizího člověka.
„Sireo, řekni mi pravdu. Nic ti neudělám…“
„Jenže já říkám pravdu….Doopravdy mi to dal takový divný pán a ještě řekl ať na to dávám pozor, prý je to rodinné dědictví….“
Tak tomuhle už Nicolas vůbec nerozuměl.
„Myslím, že by jsme měli jít zpátky, Nicolasi. Mám tušení, že se pán bude zlobit.“
Nicolas nechápal jak to může s takovou neochvějností říct, ale neprotestoval, věděl stejně jako ona, že Theod, až to zjistí, nebude nadšený. Vysadil ji na svého koně a uháněli zpátky do hradu.

* * *

Sirea měla pravdu. Theod se už od svého osobního sluhy Damiena dověděl, že jeho malá chráněnka společně s tím assasíne odjeli do města. Damien byl stejně starý jako Theod. Pocházel ze šlechtické rodiny, která přišla díky Theodově bratrovi o všechno. Proto, stejně jako Theod, nenáviděl krále Meldona a naopak si tak dobře rozuměl s Theodem.
„Můj pane,“poklekl před jeho trůnem jakoby byl skutečným králem.
Theod miloval, když se k němu takhle lidé chovali. Měl rád moc a nijak se tím netajil.
„Vstaň, a povídej proč jsi přijel, příteli.“
Damien se uškrnul a vstal.
„Můj pane, princi Theode,“věděl, co se Theodoři líbí, „myslel jsem, že by jste rád věděl, že vaše Sirea a ten assasín opustili zámek.“
„Cože?!!! Jak si to dovolil?! Ten zplozenec pekla!!!“
››To nemůže být pravda!!! Jak to mohli udělat?! Sirea je jen moje!!! MOJE!!!‹‹
Najednou se otevřely dveře. Theod i Damien se otočili k nově příchozím. Ve dveřích stál Nicolas a za ramena držel Sireu. Sirea měla na sobě nové oblečení, které jí padlo na míru a vlasy měla svázané do koňského chvostu. Nebýt její jemné dívčí tvářičky leckdo by si ji spletl s chlapcem. Assasín ji pustil a pobídl, aby šla za Theodem. U jeho trůnu se uklonila. Theod si ji prohlížel s hněvem v očích. Měl chuť ji i toho vzpupného assasína potrestat. Sirea se odvážila zvednou hlavu a zadívat se Theodoři přímo do očí. Nesměle se usmála a Theoda okamžitě přešly veškeré úvahy o tom, že by ji potrestal.
„Můžete začít s výcvikem,“ spíš než otázka, to byl rozkaz.
Nicolas přikývl.

* * *