Na motýlích křídlech. II. část

II.

Ty skvrny nemizí! Nevím si s nimi rady, lékař jen kroutí hlavou a Alici? Té je to jedno. Jsou jí tři roky – proč si dělat starosti s modrou kůží? Chtěla by se jen toulat po zahradě, ale já ji nepouštím, cožpak nestačí, že už teď je flekatá? „Musí se s tím něco udělat!“ hučím do Petra už několikátý den, ale on jen krčí rameny, že jde nejspíš o nějakou alergii.
Teprve, když jsem malou násilím dotáhla k doktorovi, a ten na nás hleděl, jak na přízrak, pochopil, že situace je možná trošku vážnější, než původně předpokládal.
Mám o ni strach. Těch několik posledních dnů se mnou nemluví. Proč? Protože ji nepustím na zahradu. Zavírá se přede mnou v pokoji, mlčí, zarytě se dívá jinam… nikdy jsem nezažila, že by ji obdobná uraženost vydržela déle než několik hodin, teď už je to sedmý den.
Čekám na výsledky rozborů od lékaře, skoro nejím a v noci mě budí úzkost. Alice, ale vypadá spokojeně. Hraje si sama v pokoji a celé dlouhé dny klábosí… S kým klábosí? Když se jí Petr ptal, odpověděla: „S motýlky přece.“

***

Strach! Popadl ji najednou takový strach. Jak se dostali do Domova? Jak? Alice se třese strachem o všechny své poddané. Súfa mlčí, přestože ví, co její královna právě zahlédla ve Sdíleném okamžiku. Súfy se nikdy nevyjadřují k náhle vzniklým situacím, od toho jsou tu jiní.
Alici stačí jen jedna myšlenka, na to, aby jí modré stěny Levitánie přivolali dvojici vysokých Gíz. Přišli vojenským, naprosto stejným krokem, křídla pečlivě složená na zádech. Z mnohočetných očí nebylo možné poznat náznak jakýchkoliv emocí. Gízy – dělnice bojovnice – se už na první pohled tolik lišily od Súfy. V porovnání s nimi se daleko menší dělnice-služebná mezi nimi přímo ztrácela. Obrovské chitinové pancíře jim dokonale kryly celé tělo nenechávajíc odhalené jediné místečko. Obě Gízy se daleko více podobaly plně ozbrojeným tankům, než čemukoliv jinému.
Alice poslala Súfu pryč – moc dobře vycítila její nervozitu.
Gízy na sobě stále nedali nic znát.
„Kam až se dostali?“ chce Alice vědět.
„Zastavili jsme je ještě před Líhněmi.“
„Kolik jich bylo?“
„Pouze hrstka. To vysvětluje jejich nepozorovaný průnik.“ Obě Gízy odpovídají zaráz – stejně pevným a rozhodujícím zvukem.
Alice krčí čelo. První vlna paniky už ji začala pomalu opouštět, i když se jí ruce ještě trochu třesou. Posílá Gízy pryč. Už dávno si z jejích pocitů vyčetla, co potřebovala. Jediný pohled na ně ji zaplavil novým Sdílením – spatřila všechno. Každý detail útoku: kde? jak? kolik? Padlo na patnáct Gíz, tři Súfy a dokonce dvě Sarkolitky. Alice netruchlí – pro nikoho z poddaných se tu v Levitánii netruchlí. Jediný důležitý je Domov. Domov, kteří nám chtějí Červení vzít! kousne se Alice do rtu.