Povídka ze Severu

Prolog

Památného roku 1221, letopočtu valdenského, udeřila nejhorší zima za posledních padesát let.

Vánice nepřestávala zuřit a ledový severák, ženoucí se krajinou, profukoval špatně utěsněné spáry ve stěnách roubenic. Kde nebyla ohrada, přicházeli vlci až k samotným chýším. Vyli a hledali alespoň něco k snědku. Lidé jim v tom nebránili. Sami byli zalezlí uvnitř a tísnili se u ohniště, kde často s kručením v břiše naslouchali vyprávění stařešiny o dávných dobách nebo vedli dlouhé ospalé rozprávky při kterých už nemohli na nové téma narazit.
Zvěř hladověla, neboť dostat se ke kořínkům a suché trávě pod sněhem bylo stále obtížnější. Také sýpky byly již skoro prázdné a všichni shodně tvrdili, že pokud brzo nepřijde jaro, bude hladomor.

Dordham byl poslední výspou lidského osídlení. Nejsevernější ze severních vesnic, daleko v kopcích. Cesta zde kočila. Dál nic nebylo. Jen lesy, nekonečné lesy plné zvěře, v létě hojně lovené. 
Lov tvořil hlavní obživu obyvatel Dorhamu. Ti se vždy na podzim splavovali po řece, aby na jihu prodali kůže a nakoupili potřebnou mouku, neboť teplé dny zde netrvají dlouho a obilí se nedaří.
Vždy však, s úderem zimy, řeka zamrzla a stala se nesplavnou, a tak se dalo cestovat pouze po špatně udržované lovecké cestě, kudy obvykle s počátkem jara přicházely spousty potulných lovců.
Posledními návštěvníky vesnice, přicházejícími po cestě, byla před sedmi měsíci družinka mužů, dobrodruhů, která prý vyrazila na lov sobů. V Dorhamu si nakoupili nějaké vybavení a s prvním sněhem zamířili dál na sever. Od chvíle, kdy se vnořili do lesa po nich nebylo vidu ani slechu, sic tvrdili, že se za týden budou vracet.
„Co víte na co narazili. Severní lesy nejsou v zimě bezpečné!“ říkali si vesničané.
Od té doby se v Dorhamu zatím žádný pocestný neukázal a zavátá cesta zůstala nepoužívaná.

Druid otevřel okénko své chýše a zahleděl se ven. Sice dovnitř hned zaútočil studený vítr se spoustou vloček, ale to mu nevadilo. Venku nespatřil nikoho, dokonce ani hlídku na palisádě. Vesničané jistě usoudili, že hlídat v takové zimě je zbytečné. Kdyby se tady objevila sněžná kočka, to by na svou neopatrnost doplatili!
Po chvíli zavřel okenice a uspokojen tím, že se nic neobvyklého neděje, usedl ke krbu. Před chvílí měl totiž zvláštní pocit. Trvalo to jenom chvilku, ale byl si skoro jist, že ve vzduchu cítil magii. „No, snad se mi to jen zdálo. Snad v tom není víc než jarní vítr... to by bylo, aby se tady proháněli ještě nějací mágové. To by bylo.“ zamumlal pod vousy.

***

Skrz závěje a chumelenici se drala postava v černém plášti. Občas upadla a s vysilující námahou znova vstala. Za ní se na bílém sněhu táhla krvavá stopa.
V dálce se ozývalo vytí vlků... Šli po stopě, svolávali se k štvanici. Postava to věděla, ale nic s tím nemohla udělat. Jen odhodit ten proklatý meč, který ji tak tížil. To však nechtěla. Byla to její poslední zbraň. Jestli ji doženou, chce padnout v boji. Mohla tedy doufat jen v to, že brzy dorazí k nějaké osadě. Podvědomě tušila, že je již blízko a snažila se zrychlit. Jenže už byla u konce svých sil.

Ohrik otevřel masivní dveře a vyšel ven do nepohody. Zamířil k dřevníku a nabral plný koš polen. Tu uslyšel z dáli vytí vlků. Zvláštní, pomyslel si, dnes zní nějak neobvykle. Pak se vytí ozvalo podruhé. Ohrik se zastavil a zaposlouchal se. Jako zkušený lovec porozumněl jejich hlasu.
„Asi pronásledujou něco většího, že svolávaj celou smečku. Takhle jsem je už dlouho neslyšel vejt,“ nadhodil potom, když se vrátil do zakouřené místnosti a usadil se opět na své místo k ohni.

Vlci běželi po stopě, hnáni hladem a touhou po krvi. Pár kroků před nimi ležela ve sněhu jejich kořist a nemohla se bránit. Vlci ji obklíčili a pomalu se přibližovali.
Stařec v kožešinovém plášti stál opodál, neviděn, neslyšen, opíraje se o svou hůl. Pozoroval smečku blížící se k ležící postavě. Na čele se mu krabatily vrásky, jak se v něm bouřila touha pomoci proti jeho pravidlu nechávat vše na osudu.
Nakonec prudce vydechl a vyšlo z něj rozhodnutí. Natáhl ruku a poručil větru.
Propukla taková vychřice, kterou svět snad neviděl. Vítr sebou bral všechen sníh, který ležel okolo a vrhal jej proti vlkům. Ti nemohli nic dělat, vichr je převrátil na záda a potom je odvál v kotrmelcích kamsi pryč.
Na místě zůstalo jenom tělo člověka v bezvědomí, kolem okruh trávy bez sněhu, který se postupně začal bělat v stále trvající vánici. Po starci v odraném kožešinovém plášti nebylo ani stopy.

Za hodinu bylo po vánici, nebe se vyčistilo a dovolilo pronikavému zimnímu slunci ozářit bílou krajinu.
Tři vesničani prošli bránou v palisádě a zamířili spolu se sáněmi na dřevo k lesu. Jaké bylo jejich překvapení, když objevili promodralého muže ležícího na pláni. Pak se podivili podruhé – muž ještě dýchal.
 Tak místo dřeva, dovezli do vesnice muže v černém plášti. 

Kapitola I. - Siderion 

Starý druid se ani nepodivil, když k němu přinesli toho promrzlého muže. Takových případů tu bylo. Co se dalo dělat, musel okamžitě jednat. Staré druidské umění mu nabízelo spoustu možností, jak muže oživit, ale jen k jedné byl příhodný čas. Vzal tedy čtyři runové kameny symbolizující čtyři základní živly. Zatímco muže pokládali na stůl, přehrabával se ve své truhle. „Á tady to je!“vydechl s úlevou a vytáhl krabičku s podivným práškem.
Kameny rozestavil do čtverce okolo promrzlého. Pak vyhnal z chýše zvědavé lidi a pustil se do práce.
Posypal cizince práškem a pronesl první větu ve starobylém jazyce lesa. Kameny zažhnuly světlem.
 „Alumon erghzad abhaire.“ Přízračné světlo teď ozařovalo celou místnost. Druid soustředil svou mysl a koncentroval světlo do promrzlého cizince. 
Fialová barva počala mizet z omrzlé tváře, muž zakašlal.