Sirea V.

Kapitola V.
Splnění sna

Netrvalo dlouho než se lid dozvěděl, že král Meldon, jeden z nejlepších králů od dob jeho pra pra pra pra pra praděda Sorgala II.Vstřícného, je mrtvý. Nebylo člověka, který by neoplakával jeho smrt. Vlastně…byl jeden člověk s temnou duší, který se v hloubi duše radoval, ale navenek působil stejně smutně jako všichni. Byl to králův mladší bratr Theod. Jeho malá vražedkyně splnila svůj úkol, dokonce tak výborně, že si tuhle vraždu nikdo nespojoval s ním. Už mu zůstal jen jediný problém, jediná překážka před tím, než se konečně chopí moci a usedne na trůn jako skutečný král. A tím problémem teď byli synové a dcery jeho drahého pana bratra. Jenže teď už nemohl myslet na Sireu jako na nástroj jejich odstranění.
››Po smrti krále je jistě hlídají… Ani k jednomu by se už můj malý nástroj pomsty nedostal, ne aniž by ona samotná za to zaplatila životem….Ale přeci to musí jít i jinak….‹‹
Ve dveřích trůnního sálu, kde teď Theod trávil čas se objevil Damien, jeho oddaný sluha a přítel.
„Můj pane, budoucí králi Eseronský, nesu vám zprávy, které se vám budou líbit….“
„Povídej, Damiene, a nenapínej nás….“
„Budete potěšen, mylorde….opravdu potěšen….“
„Tak už mluv!!!“
„Mladý korunní princ Kieran i jeho věrný pobočník zmizeli. Dokonce ani o ostatních královských dětech nikdo nic neví. Jediný z královské rodiny, kdo tu zůstal je princezna Freyana….Krom ní a lady Isabely, snoubenky prince Iana, tu nikdo z urozených nezůstal….Dokonce zmizela i nejmladší princezna Caroline.“
„A víš to jistě, Damiene? Je to jisté?!“
„Je to tak jisté, jako že zítra ráno znovu vyjde slunce, můj králi….,“usmál se Damien.
„Výborné…To je skvělé…Vypadá to, že dneska mi bohové přejí…Ale budeme muset najít děti mého bratra dřív než se jim podaří někde najít spojence a vzbouřit se proti mně!!!“

* * *

Sirea, narozdíl od Theoda, trávila všechen čas co mohla venku. Zahrada paláce v Althrosu byla tak nádherná, ne jako ta v Talnusu. Tady byli květiny, sad se stromy, ať už ovocnými nebo jinými, různé rostliny od těch léčivých až po okrasné…prostě tady bylo nádherně a Siree se zde líbilo víc než v Talnusu. Přála si zůstat raději zde a do Talnusu se už nevrátit. To ještě nevěděla, že její přání bude ve velmi brzké době splněno.
Seděla v zahradě a hrála si s Elesari, když uslyšela dvě služebné jak se o něčem baví. Nezajímalo by jí to, kdyby nezaslechla jméno Theod.
„Slyšela jsi to? Prý našeho krále nechal odstranit Theod.“
„A kdo jiný, prosím tě? Každý ví, že se ti dva nenáviděli už od mala…“
„Hm…to je pravda….Naštěstí měl náš král dědice, takže Theod si může na trůn nechat zajít chuť.“
„O tom pochybuju, protože se povídá, že všechny děti našeho milovaného krále, krom lady Freyany, zmizeli. Ani jeden princ tu není, stejně tak mladá princezna Caroline.“
„Co se to tu děje? Máte málo práce? Abych vás nepopohnal rákoskou!!!“
Ženy vypískly a utekli.
Sirea si stejně myslela, že to o čem povídaly byli jenom pouhopouhé klepy, které ženy z paláce, obzvláště služebné rády rozšiřovaly.

Jenže se pletla. Tohle skutečně klepy nebyli. Mladého následníka trůnu a ani jednoho z jeho sourozenců nenašli a lady Freyana se královnou stát nemohla, protože v Eseronu nemohla vládnout žena samotná. Theod konečně dosáhl toho, po čem tolik let tajně toužil a snil. Sirea si naplno uvědomila pravdivost těch řečí až v den, kdy ji znovu oblékli do krásných šatů, hezčích než ty, co měla na ples a hlavně pohodlnějších, protože neměly korzet. Tentokrát, ale nešla v kočáře s Theodem, ale sama. Nicolas šel vedle něj na koni.
„Proč já nemohu jít na koni?“zlobila se.
„Protože teď si dáma a dámy na koních nejezdí.“
„Nelži. A na co jsou potom jezdecké šaty a dámské sedlo, hmm?“
„Siri, prosím tě, uklidni se, ano? Prostě teď není vhodné, aby šla na koni, jasné?“
Vztekle si znovu sedla, zkřížila ruce na prsou a už s Nicolasem nemluvila.
Po skoro nekonečném kodrcání v kočáře konečně došli ke katedrále, ve které kde byli korunováni králové. Nicolas pomohl Siree vystoupit z kočáru a vedl jí dovnitř.
Korunovace byla velkolepá. Sirea se, ale spíš soustředila na výzdobu katedrály než na samotný obřad. Po obřadu vyšel nový král Theod I. z Talnusu pozdravit svůj lid. Lidé jásali. Zatím si chtěli nového krále uctít, i když už teď ho většina z nich nenáviděla.

* * *

Do Talnusu se už skutečně nikdy nevrátili. Theod, teď jako nový král, měl své sídlo v paláci v Althrosu. Sirea s Nicolasem se museli, samozřejmě, přestěhovat s ním, i když Theod by se nejraději assasína zbavil. To jen kvůli němu si nemohl k Siree dovolit nic víc, nemohl se jí ani dotknout. Jenže to se může brzo změnit….stačí se zbavit toho otravného assasína.
Sirea dostala komnaty v západním křídle nedaleko těch theodových a Nicolas dostal pokoj na úplně jiném podlaží, což se mu vůbec nelíbilo. A jeho strach měl opravdu opodstatnění.
Od korunovace nového krále uběhl už týden. Sirea se už docela zabydlela v paláci. Líbilo se jí tu. Obzvláště v zahradách. Teď zrovna seděla u malé fontánky, která byla na malém ostrůvku uprostřed jezírka. Sledovala dovádějící fretku jak se koupe ve fontáně a prská kolem sebe vodu. Bylo docela teplo a i Sirea by klidně vhupla do toho malého jezírka, jenže v zahradách bylo hodně lidí, tak si to rozmyslela. Jen si zula boty a ponořila si nohy do vody. Elesari plavala kolem jejích nohou a snažila se jí kousnout do palce. Sirea se bavila tím, že nohu vždycky vytáhla a zabránila tak Elesari, aby jí kousla.
„Slečno,“ ozval se za ní hrubý mužský hlas.
„Ano?“ otočila se a Elesari nespokojeně, že si jí panička nevšímá, vylezla ven a pak na její rameno.
„Jeho veličenstvo, by si přálo s vámi mluvit,“řekl Damien formálně, ale při tom mu cukali koutky úst.
Moc dobře totiž věděl, co s ní Theod chce. A mluvení to rozhodně nebylo. Kdyby mohl tak by si tu malou lasičku zkrotil taky, jenže pokud bude v zájmu pána Theoda, nemůže. Jenže hračky po nějakém čase omrzí a na to se těšil nejvíc.
„Dobře,“přikývla Sirea.
Zvedla se. Elesari se neudržela na jejím rameně a sklouzla dolů. Ještěže byla Sirea tak pohotová. Zachytila jí a přivinula k sobě. Zvířátko se spokojeně opřelo o ni a nechalo se nést.
Konečně dorazili ke komnatám krále. Damien zaklepal a když se ozvalo „Dále“ otevřel dveře a pobídl Sireu ať vstoupí. Vešla a on zavřel dveře.
Stála tam samotná, pokud se nepočítá malá fretka krčící se v jejím náručí. Theodův pokoj byl opravdu nádherný, sice trochu chladný jako jeho pán, ale neměla možnost si ho dlouho prohlížet. Za chvíli se totiž otevřeli jiné dveře a v nich stanul Theod. Byl skoro nahý. Na sobě měl jenom ručník obtočený kolem beder. I když už měl skoro padesát pořád bylo na co koukat, jenže Sirea se neodvážila a možná ani nechtěla. Theod šel pomalu k ní. Poklekla a sklonila hlavu.
„Prý jste se mnou chtěl mluvit, pane,“zamumlala do země.
„Mluvit? To možná taky. Vstaň,“jeho hlas měl podivně milý odstín, což nebývalo tak často.
Udělala, co chtěl a pak jsi všimla, že se k ní pomalu přibližuje. Naháněl jí strach. Začala couvat dozadu. Okamžitě si toho všiml a pousmál se úsměvem dravce, který chytil svou kořist. Dvěma skoky překonal vzdálenost mezi nimi a přitlačil jí svým tělem na zeď. Ruce jí držel vedle těla, aby mu nemohla ublížit.
„Prosím, pusťte mě. Pane, prosím.“
„Ne. Teď budeš jen moje. Konečně budeš celá jen a jen moje,“zavrčel vzrušeně Theod a přisál se na její krk, který začal vášnivě líbat.
„NICOLASI!!!!!!!!“ zařvala Sirea zoufale.
Theod to moc dobře slyšel. Chytil ji a smýknul s ní na postel, kde jí začal rozepínat košili. Snažila se bránit jenže to nešlo. Byl moc těžký, takže ho nemohla ze sebe strhnout. Jenže jí teď alespoň nedržel ruce, takže se dostala ke své dýce a naslepo se s ní ohnala. Theod vykřikl jako raněné zvíře, chytil se za tvář a Sirea tak měla volnou cestu. Seskočila z postele a zamířila ke dveřím.
„TY DĚVKO!“ zařval Theod a hnal se za ní.
Když se zvedl bylo jasně vidět kam ho Sirea zasáhla. Celou pravou tvář měl zkrvavenou a držel si jí rukou. Na nic už nečekala a zatáhla za kliku. K jejímu velkému údivu se dveře otevřeli. Theod do nich silně udeřil a dveře se bleskově zabouchly. Sirea začala couvat. V Theodových očích plál oheň,…. oheň zloby. Neměla mu kam utéct. A on to moc dobře věděl. Na jeho tváři zkroucené hněvem se objevil vítězoslavný úsměv. Vlepil jí facku a pak další a další až se skácela na zem. Sehnul se k ní a chytil jí za vlasy. Donutil ji vstát a pak do ní strčil. Zavrávorala a padla na postel. Zalehl jí.
„Tohle jsi, ty malá lasičko, neměla dělat. Ale alespoň jsem se pobavil, ale teď už dost legrace. Stejně budeš moje. Jen moje,“poslední slova doslova zavrčel a znovu se na ní vrhl.
Začal jí líbat, když ucítil na krku studené ostří.
„Padej od ní,“ sekal slova, aby jím dodal vážnost.
Theod se uchechtl.
„A co mi uděláš? Zabiješ mne, vrahu?“ vysmíval se mu dál.
„Možná,“zavrčel mu do ucha až se lekl.
„Ale potom víš, co tě čeká, assasíne,“ oplatil mu zavrčení Theod, který začínal být pomalu, ale jistě nervózní.
„Vím, králi,“ poslední slovo řekl s největším odporem s jakým uměl a odtrhl Theoda od Sirey.
Uhodil ho jílcem meče do hlavy. Theod ztratil vědomí a zůstal nehybně ležet na podlaze.
„Ublížil ti?“zeptal se starostlivě, když se otočil zpátky k Siree.
Sirea byla ještě pořád roztřesená z toho, co se jí chystal Theod provést. Vždycky ho měla ráda, ale jako otce, ne jako…..aby se s ním vyspala. Bylo jí do breku.
„Ublížil ti, Sireo? Jestli ano, řekni mi to a já přísahám, že už nikdy na žádnou ani nepomyslí.“
Energicky zakroutila hlavou a přitiskla se k němu.
„Nicolasi, já měla takový strach. Už vím, proč jsi se o mne tolik bál. Promiň, že jsem si z toho dělala legraci, promiň. Promiň,promiň, promiň….“
„Ne, Siri, pššt, pššt. To není tvá vina. Uklidni se.“
Otřel jí slzičky a usmál se na ni. Oplatila mu ho, ale spíš to byla bolestná grimasa než opravdový úsměv. Najednou se mu na rameně objevila Elesari.
„Eli? Jak…?“
„Jo, Elesari,“ chytil jí a podal jí Siree, „víš to ona mi řekla, že jsi v nebezpečí.“
„Řekla?“
„No, ne přímo řekla, ale když jsem jí uviděl na chodbě vyděšenou, pochopil jsem, že se něco děje.“
„Takže vlastně jí děkuju za to, že…že mně…“nemohla ta slova ze sebe dostat.
„Ano. Jen díky ní jsem přišel. Je dobře, že tu byla, mrška malá,“ pohladil jí po hlavičce.
Elesari spokojeně zavrněla a nechala se hýčkat, tentokrát od své paničky. Theod něco zamumlal. Už neměli mnoho času.
„Pojď!“ vytáhl Nicolas Sireu na nohy a táhl za sebou na chodbu.
„Kam to jdeme, Nicolasi?“
„Musíme pryč. A tudy vede nejkratší cesta do stájí.“
„Ale….“
„Žádné ale….Musíme rychle dřív než Theod zalarmuje své stráže.“
„Jenže…copak můžeme odejít jen tak? Bez ničeho?“
„Všechno jsem připravil. Pojď,“zatáhl za jeden ze svícnů a obraz před nimi odhalil tajnou chodbu.
Nechápala co myslel tím, že všechno připravil, ale neptala se. Na to nebyl čas. Museli rychle pryč, oba.
Netrvalo to dlouho a dorazili do stájí. Koně začali nespokojeně ržát, ale když spatřili Sireu uklidnili se. Nicolas otevřel jeden box a vyvedl odtamtud krásného vraníka. Byl osedlaný a čekal už jen na svého jezdce.
„Nasedej!“ pobídl jí Nicolas.
Pomohl jí do sedla.
„Sedíš?“
Přikývla. Utáhl třmeny, aby seděli přesně na její délku nohou. Ozvalo se vzteklé bušení na vnější vrata stájí. Nicolas nespokojeně sykl, potlačil tak zaklení. Okamžitě se rozběhl k nim a zatarasil je dřevěným trámem. Bylo to jen dočasné řešení. Pak se rychle vrátil k Siree.
„Siri, nemám mnoho času, tak to zkrátím. Až se odsud dostaneš jeď na sever do hrabství zvaného Ebba a vyhledej muže jménem Christian Valin. Pokud bude třeba, zmiň se mu o mně. Tady,“ ukázal na cestovní vak uvázaný za sedlem koně, „máš všechny nejnutnější věci, je tam mapa a naše náčiní, a tady,“ vytáhl zpoza opasku měšec, který cinkal zlaťáky, „tohle máš na cestu. Ne, nech si to a střež si je. Obávám se, že ve městech tak lehce práci neseženeš a lidé jsou chamtivý a strašně moc po penězích touží. Spíš tě donutí je utrácet než vydělávat,“strčil jí je spolu s Elesari, která se mu kroutila v náručí, do vaku.
„Nicolasi, proč? Proč mi to všechno říkáš a dáváš? Copak….?“
„Siri, je dost možné, že se oba odsud nedostaneme.“
„Co…? Ne, Nicolasi, já bez tebe nikam nejdu!“
„Ale ano. Teď není čas na to, aby ses chovala jako rozmazlené děcko. Musíš mne poslechnout. Jestli se odsud dostaneš alespoň ty budu rád. Budeš žít, tak jak budeš chtít za nás za oba,“usmál se a stiskl jí ruce.
„Nicolasi,“ zašeptala a málem se znovu rozbrečela.
Políbil jí na ruce.
„Vždycky tě budu milovat, má malá princezno.“
Vzal koně za otěže a dovedl ho ke druhým vratům, které vedli přímo na nádvoří. Otevřel je. Ještě hodil očkem nespokojeně po druhých vratech, které už-už byly před rozpadnutím. Ovál je svěží vítr. Podal otěže Siree.
„Běž. Jeď, Biaro!“vykřikl najednou.
Kůň, podle jména zřejmě klisna, okamžitě poslechl povel. Rozběhl se k bráně, která, jak si Sirea všimla, se začíná zavírat. Zřejmě Theod už procitl a pochopil, že se společně s Nicolasem pokusí o útěk. A snažil se jim v tom za každou cenu zabránit. Zvláště pak jí.
››To jsme tak předvídatelní?‹‹
Sirea popohnala klisnu. Stráže, které stáli u brány zkřížili halapartny, aby jí zabránili utéct. Biara opět přidala do klusu. Těsně pře nimi vyskočila. Byli tím tak ohromeni, že nechali halapartny klesnout a jen se dívali. Sirea se přitlačila ke koňskému hřbetu co nejtěsněji. Netoužila z něj spadnout. Když doskočili zjistila Sirea, že jsou na druhé straně brány, na svobodě. Zasmála se, ale pak rychle přestala. Otočila koně a pohlédla dovnitř zavírající se bránou. Už byla téměř zavřená. Bylo nemožné skrz ni přejít. Ještě viděla Nicolase jak zarputile bojuje se strážemi jenže, ani on jako dobře vycvičený assasín neměl proti takové přesile šanci. Otočil se a věnoval jí poslední pohled. Byl plný něhy a lásky a taky spokojenosti. Usmál se a pokýval spokojeně hlavou jakoby říkal:
„Jsem rád, žes to zvládla. Teď už můžu s klidem odejít. Sbohem.“
Křídla brány se spojili. Sirea seskočila z Biary a přiběhla k bráně. Zoufale na ni zabušila v naději, že se snad otevře, a pak znovu a znovu….Jenže brána zůstávala pořád nehnutě..
„NICOLASI!!! NICOLASI!!“
Sesunula se podél brány, nohy jí odmítly dál nést. Padla na kolena a dala se do usedavého pláče. Pořád opakovala jeho jméno, s nadějí, jakoby se ještě mohl vrátit, jakoby nebyl mrtvý. Snažila se sama sobě namluvit, že žije, že on by jí neumřel, nenechal samotnou v tom velkém světě. Biara, teď už její klisnička, k ní pomalu přišla a sklonila hlavu. Šťouchla do ní čumákem. Sirea jí pohladila a s její pomocí se postavila. Otřela si slzy.
„Já vím, Biaro. Musíme jít. Proto to udělal, abychom my mohly utéct a být volné jako ptáčci na obloze. Bylo to jeho poslední přání a já mu ho hodlám splnit. Budu volná pro nás, pro oba.“

* * *

K bráně Althrosu Gerderai, vnější části královského města, se blížil osamělý jezdec. Stráže ho spatřili až když prošel kolem prvního strážního stanoviska. Do té doby jakoby byl přízrakem, něčím neskutečným, snad démonem noci. Když procházel kolem nich střásla je zima, i když bylo léto, to nejteplejší léto jaké nepamatovali ani stařešinové. Jezdec, možná jezdkyně, jel na koni jehož srst byla tmavší než ta nejtmavší noc. Plášť, který měl na sobě splýval až ke koňskému hřbetu a pak dolů. Jeho barva byla stejná jako barva koně. Jezdec měl na hlavě kapuci hluboce staženou do obličeje.
Stráže ho nechali bez zastavení projet. Dle nařízení krále ho měli zastavit a vyslechnout kam a proč jede tak pozdě, ale raději, snad ze strachu, že je zařkne, to neudělali a nechali mu volnou cestu. Avšak dlouho se za ním dívali, dlouho, tak dlouho než ho pohltila tma těch nejtmavších Altharosských uliček.
Jezdec, ale nezmizel. Zastavil koně nedaleko hostince s názvem “U Třešně“. Podle čeho dostal hostinec jméno zůstávalo záhadou, neboť nikde v okolí třešně nerostly.
Seskočil dolů, pohladil koně po šíji a vedl ho k tomu hostinci. Hostinský zrovna vyhazoval pár opilců, kteří pořád neměli dost, ale měli už dost hluboko do kapsy, když spatřil onoho jezdce. Nejdřív strnul, ale když se jezdci zaleskli v ruce zakryté černou rukavicí, dva zlaťáky, okamžitě zavolal na mladého podkoního. Ten přiběhl jakoby mu za patami hořelo. Když zahlédl jezdce, taky zůstal zkoprněle stát a zírat na něj s otevřenou pusou, čímž si vysloužil od hostinského pohlavek a několik velice peprných nadávek. Jezdec vzal z koně svůj cestovní vak, přehodil si ho přes rameno a podal klukovi koníkovi otěže. Ten je od něj chvatně vzal. Snažil se ho nedotknout a nezírat na něj. Podivil se, že krom otěží ucítil v ruce i něco jiné. Rozevřel dlaň a podíval se jestli ho hmat nešálí. Málem ho upustil. V jeho ruce se leskl zlaťák. Tolik peněz ještě v životě nedržel. Okamžitě zalétl pohledem k jezdci. Ten jakoby to vytušil, otočil se a přiložil si ukazováček ke rtům. Pak se otočil zpátky a společně s hospodským zmizel v hospodě.
Všichni přítomní v nálevně upřeli své zraky na něj a zůstali němě civět. Někteří, stejně jako mladý podkoní, zapomněli zavřít pusu. Nastalo takové ticho, že snad ani v chrámech bohů nebylo větší než teď tady.
Neznámý zvedl hlavu a zpod kápě zazářili dvě zelené oči. Všichni se okamžitě vrátili ke svému pití. Dělali, že se na něj už nedívají, ale každý po něm po očku pokukoval. Když prošel kolem některého z nich rychle sklonil hlavu nad své pití a lil ho do sebe, aby si ten neznámý náhodou nemyslel, že na něj zírá. Z neznámého jim jezdil mráz po zádech.
„Tak, c-c-c-co t-t-to b-bude, vz-vz-vzácný p-p-pane?“koktal hospodský a nezapomínal se při tom mile usmívat.
„Potřebuji jen pokoj na dnešní noc.“
Hospodská až nadskočil, když uslyšel zpod kápě ženský hlas.
„A-a-ano. J-jeden volný po-po-pokoj bych tu měl. Ale stojí d-deset zlatých.“
Neznámá vytáhla odněkud měšec, rozevřela ho a pak odčítala deset zlatých. Hospodskému šli oči vypadnout, když uviděl kolik peněz má u sebe, až zalitoval, že řekl tak směšnou sumu, mohl si říct o víc, ale teď se už neodvažoval. Nastavil ruku a do ní se mu sesypala požadovaná částka. Zavedl jí do patra, kde měl pokoje pro hosty. Ukázal jí dveře, za kterými byl její pokoj, dal jí klíč a vrátil se do nálevny.

* * *

Sirea byla unavená, ale nespala celou noc. Pokaždé, když na alespoň maličký okamžik zavřela oči, viděla jeho. Z ničeho ji neobviňoval, ale ona se přesto cítila vinna za jeho smrt. Ten obraz, když viděla Nicolase jak marně zápasí s Theodovými vojáky, aby jí dal dost času na útěk, ji snad bude pronásledovat navěky.
Nemohla, nemohla usnout…bála se usnout….nechtěla ho vidět….bála se ho….Bála se, že by jí to přeci jen dal za vinu….
Ráno byla celá rozlámaná, měla červené oči a tmavé kruhy pod nimi.
››Ne, Sireo. Takhle nesmíš uvažovat. On by nechtěl, aby ses trápila. Udělal to proto, že chtěl, abys byla volná.‹‹
„Ano, on to tak chtěl.“
Sedla si a spustila nohy z postele dolů. Protáhla se, vzala ze židle svůj plášť, přehodila si ho přes sebe, pak popadla cestovní vak a vydala se ke dveřím. Elesari, ještě pořád ležící v teploučké postýlce, zoufale zapištěla. Sirea se otočila, klekla si a zvedla zvířátko ze země.
„Neboj se. Nenechala bych tě tu,“ políbila jí na čumáček.
Před tím než sešla dolů si znovu natáhla kapuci. Nemuseli vidět jak doopravdy vypadá. Možná bylo lepší, když si mysleli, že je démonem nebo čarodějnicí, která je dokáže uřknout pouhým pohledem. Hospodský i jeho žena se jí vyhýbali pohledem a dělali, že jí nevidí, že ona v jejich hospodě snad ani není. To jí docela vyhovovalo. Došla do stájí, kde na ní už čekala osedlaná Biara a mladý podkoní. Vzala od něj otěže a vedla Biaru ven. Nevyhoupla se do sedla. Vedla koně směrem k náměstí, kde se zrovna konali trhy. Trhy se tu konali s pravidelností jednou týdně, ale teď byli svým způsobem výjimečné. Konali se na počest nového krále, takže byli každý den po celý měsíc. Neměla zájem něco kupovat, prostě šla kam ji nohy vedly. Potřebovala se dostat k severní bráně a tohle byla nejkratší cesta. Tehdy uslyšela ostrý hlas jak něco říkal lidem shromážděným do kruhu kolem něj.
Prodrala se kolem nich, aby slyšela, co muž říká.
„Hledá se mladý assasín, žena. Je vyššího vzrůstu, krásná, má dlouhé blond vlasy a zelené uhrančivé oči. Dávejte si pozor je ozbrojená a hodně nebezpečná. Jmenuje se Sirea, ale může používat přezdívku Ihsia de Elemmírë….“
››SAKRA!‹‹zaklela Sirea v duchu a začala couvat, naštěstí si toho nikdo nevšiml, všechny oči se totiž upírali na muže ve středu.
„Je obviněna z vraždy krále Meldona a pokusu o vraždu, našeho nového krále…..“
Sirea zůstala stát s otevřenou pusou.
››Tohle….Vždyť….Za to mi zaplatíš Theode! Zaplatíš!‹‹zavrčela v duchu.
„Kdokoliv, kdo jí dovede živou do zámku dostane odměnu. Sám náš pán král mu vyplatí slíbenou odměnu 20000 zlatých…, ale jen pokud bude živá….“tím zakončil muž svůj proslov a v doprovodu dvou vojáků spěšně opustil kruh lidí. Lidé mezi sebou začali vést ustrašené hovory.
„Co když přijde v noci a zavraždí naše děti?“
„Ano, ano….Nebo zavraždí nás a z našich dětiček udělá sirotky?“
„Ach, co budeme dělat? Co budeme dělat?“
„Hlavně držte huby, ženské!!!“
„Ach, ach, ach……“
Theodovi muži nasedli na koně a šli cestou zpátky do paláce. Prošli i kolem Sirey, ale nepoznali jí. Přes to se na ni podivně dívali. Kdo by se nedíval, když měla na sobě tmavý plášť uprostřed slunného, teplého dne. Když zmizeli z dohledu pousmála se.
››Hlupáci.‹‹

* * *

Pokračovala až k severní bráně. Tady byli obyčejně vystaveny mrtvoly lidí, kteří byli obviněni z velezrady a pak popraveni. A že jich tu bylo. Sedm mužů a dokonce tři ženy. Že to byly ženy bylo poznat jen podle jmen napsaných pod nimi na tabulích. Jejich těla byli ohořelé, zřejmě čarodějnice nebo ubohé bylinkářky, které nedokázali pomoct umírající šlechtičně nebo šlechtici a skončili za to na hranici. Sirea procházela kolem nich a četla tabulky s jmény a obviněními, za které byli popraveni. Přišla na konec. Tady nebylo tělo, jenom kůl. Přečetla tabuli a zamotala se jí hlava.
„Ne…..“
Zvedla hlavu a podívala se na hlavu napíchnutou na kůlu.
„N…N…Nicolasi,“ zašeptala tak tiše, že to nikdo neslyšel.
Z očí jí vypadlo několik slziček. Teď už nebylo pochyb jak její ochránce a přítel dopadl. Svůj boj prohrál. Zadívala se do jeho nepřítomně hledících očí. Pohladila ho po tváři skropené krví. Vytáhla dýku a přiložila si jí na prsa.
„Přísahám Nicolasi, přísahám, že za tohle Theod zaplatí….“
Stála tam nehnutě ještě několik chvil. Příroda jakoby s ní soucítila. Ptáci utichli, stejně jako vítr v korunách stromů.
Sirea tam stála ještě několik chvil a pak zamířila z města přes severní bránu a pokračovala dál cestou až k lesu. Neváhala ani chvíli a vešla do něj, přesto, že byl tmavý a strašidelný, ale ona měla pro strach uděláno. Zastavila se u jezera.
Elesari, která se až dosud skrývala v jejím cestovním vaku vylezla a šla se proběhnout. Vyšplhala na první strom a tam si udělala malou rozcvičku. Pak se vydala na lov. Sirea se usmála a svlékla se. Ve vaku už večer našla henu, kterou jí Nicolas přibalil. Ti muži, které poslal král s jejím opisem řekli lidem, že má blond vlasy, což se dalo lehce změnit….Jenže to oni netušili….Existovali totiž věci, které znali jen alchymisté, kteří dost často spolupracovali s assasíny….A za tohle teď byla docela vděčná….Pousmála se a skočila do vody.
Když vylezla začala s barvením vlasů. Dělala to poprvé, trochu se i umazala, ale výsledek byl velice uspokojivý. Její nádherné blonďaté kadeře byli v nenávratnu. Teď měla dokonalé tmavě hnědé vlasy. Pohlédla na sebe v odrazu na vodní hladině. Docela jí to takhle slušelo, dokonce to bylo lepší než před tím…Usmála se. Pak vzala dýku. Chytla si vlasy a řízla.
O dost velkou délku je zkrátila. Doteď jí padali až po zadeček, teď už je měla sotva po ramena. Vlasy, které držela v ruce odhodila co nejdál. Zbytek vlasů si svázala do ohonu. Už se cítila lépe. Začala se pomalu oblékat. Stihla si akorát obléct spodní prádlo, když se za ní ozvalo zacukání a řehot.
„Jaká pak krásná společnost….Čemu vděčíme za tak krásnou návštěvu?“
„JO. Maličká se ztratila tatínkovi?“ptal se posměšně druhý a ostatní se rozřehtali.
Sirea najednou dostala neskonalou chuť si s nimi trošku pohrát. Jako kočka s myší. Byla plná hněvu a ten chtěl ven. Nasadila nevinný výraz a otočila se k nim.
„Mohli by jste mě k němu dovést?“zahrála to dokonale.
„Ale to víš, že jo, maličká,“opět zařehtání.
Sirea se postavila. Muž k ní natáhl ruku, která vzápětí už nepatřila k jeho tělu. Vykřikl a chytil se za to, co mu z ruky zbylo. Pištěl jako malé děcko. Sirea se usmála. Byl to zlomyslný úsměv. Dřív než se všichni stihli vzpamatovat ze šoku, hodila po jednom z nich vrhací nůž, který měla položený nedaleko. S neomylnou přesností ho trefila přímo do srdce.
„Ty děvko!“vykřikl jeden a chtěl se na ní rozběhnout, ale najednou ho zasáhl blesk, který se zčistajasna objevil.
Ostatní loupežníci se zalekli a s výkřikem „Čarodějnice“ se rozběhli zpátky do lesa. Sirea také nechápala, kde se ten blesk vzal. Ona čarodějka nebyla. Takže tu někde musel nějaký čaroděj být a musel být hodně, hodně blízko, když dokázal toho muže zasáhnout s takovou přesností. Najednou dostala strach. Jako assasín by se mu měla vysmívat do tváře, ale s čaroději nebylo radno si zahrávat. Dokázali, že jim z prstů šlehali oheň, blesky nebo mráz, dokázali spoutat duši, ovládnout mysl…., proto je neměla ráda i když nikdy žádného neviděla jenom si o nich četla v knížkách, které jí Nicolas donesl. A teď tu byl nějaký čaroděj. Nejvíc jí děsilo a štvalo zároveň, že ho neviděla. Mohl tedy zaútočit odkudkoliv a ona by ho ani nezahlédla. Co nejrychleji uměla doběhla ke svým věcem. Klekla si a oblékla si košili. Když si jí zapínala ucítila, že už není sama, ale dřív než se stihla otočit dostala něčím po hlavě. Rána to byla tak silná až ztratila vědomí a propadla se do tmy.

* * *