Sirea VI.

Kapitola VI.
Společníci

Logheen seděl u ohně, nohy překřížené v lotosovém sedu a přemýšlel. Už od té doby uběhlo deset let. Deset let už byl ve službách lidského krále. Nemohl si stěžovat, neměl se špatně a navíc byl blízkým přítelem lidského prince. Jenže pořád nemohl zapomenout na svůj vlastní lid a na to jak ho jeho vlastní otec vyhnal. Smutně si povzdechl.
››Stejně si můžu za to sám….Kéž bych tehdy nebyl tak hloupý….‹‹
„Logheene, co tě pořád trápí?“zeptal se Kieran.
„Nic, Kierane….“
„Kdyby to bylo nic, tak nevypadáš tak utrápeně…“
„Neboj se, Kierane, kdyby to bylo něco vážné, řeknu ti to.“
„Rozumím. Nemám se do toho plést….Dobře.“
Najednou se lesem roznesl tichý zpěv, který slyšeli jenom mágové. Kieran byl okamžitě na nohách i Logheen zpozorněl.
„Půjdu se podívat co se děje!“vyhlásil Kieran.
„Neměl bych jít já? Co kdyby se ti něco stalo?“
„Nejsem malý, Logheene, ale díky za tvou starost…Za chvíli jsem zpět….Určitě je to jenom nějaké zvíře...“
„Dobře, ale jestli se ti něco stane nebudu si to brát na odpovědnost…“
Kieran protočil oči v sloup a vydal se směrem, odkud se ozval zpěv run. Prodíral se hustým křovím než konečně dorazil ke břehu lesního jezera. U něj ležela útlá osoba. Zamířil k ní.
Logheenovi se zdálo, že je tam princ nějak příliš dlouho tak vstal a zamířil za ním. Chvilku už měl strach, že se mladému princi něco stalo, ale když se mu podařilo prodrat skrz křoví a dorazit k jezeru všiml si, že princ klečí na břehu.
„Copak to tam máš, Kierane? Vlka, divokého kance, medvěda…?“
„Ne…Ostatně pojď se podívat…..“
„Hm…“
Logheen zamířil k němu. Čekal cokoliv jen ne to, co uviděl. Ležela tam krásná dívka, oči měla zavřené, ale dýchala, takže mrtvá nebyla. Co víc, ale on tu dívku odněkud znal, nemohl se plést. Obzvlášť ne, když si povšiml amuletu, který měla na krku. Pak si taky všiml, že dívka je víc nahá, než oblečená. Nemohl si odpustit rýpnutí.
„Ehm…Kierane? Nepřekážím ti tady?“zeptal se posměšně Logheen.
„Velmi vtipné, Logheene!“
„Tak já nevím….Leží ti tu krásná dívka….téměř nahá….neříkej mi, že ještě nemáš těsno v kalhotách,“pošťuchoval ho Logheen dál.
„No nevím nevím komu se tu dělá těsno v kalhotách,“oplatil mu stejnou mincí Kieran.
„Ale já vím….Právě se na něj dívám,“řekl Logheen a snažil se nevyprsknout smíchy.
Kieran se zatvářil naštvaně, ale pak se oba dali do smíchu. Smáli se a škádlili ještě dlouho. Neuvědomili si, že dívka, ležící nedaleko nich, už procitla. Sledovala je zpod přivřených víček. Neslyšela všechno, tedy neslyšela skoro nic z jejich rozhovoru, ale slyšela jejich jména. Jeden z nich byl Kieran a druhý Logheen.
Možná, že oni nepostřehli, že je Sirea vzhůru, ale Biara, která teď byla uvázaná u stromu, to poznala rychle a začala nespokojeně ržát a házet sebou.
„Co je s tím koněm?“
„Nevím, ale pokusím se to zjistit…..“ odpověděl Logheen a zavřel oči.
Začal šeptat nějaké slova. Sirea je moc dobře slyšela, ale jejich významu nerozuměla. Zjistila však, že alespoň jeden z nich je čaroděj a podle knížek, které četla to byli velmi nebezpeční lidé.
„Už vím, co to s ní je.“
„S ní?“ zeptal se Kieran překvapeně.
„Ano. Je to klisna. Jmenuje se Biara a říká, že....,“ otočil se k Siree, která znovu zavřela oči, „že její paní, je vzhůru.“
Sirea se lekla a trhla sebou. Logheen a ani Kieran to nemohli přehlédnout. Kieran, který byl blíž si k ní klekl.
„Slečno…haló….nedělejte, že spíte. No tak…,“chtěl s ní zatřást, ale to už nestihl.
Její reakce byla rychlejší než blesk. Kieran ucítil na krku ledovou čepel nože.
„Ruce pryč!“zavrčela.
Kieran se jen pousmál a pokusil se jí zvednout do náruče. To mu však nechtěla dovolit.
„Nechte mě být!“ vyjekla a přitlačila na nůž.
Řvala jen na Kierana, Logheena úplně ignorujíc.
„Slečno, prosím, uklidněte se. My vám nechceme ublížit,“říkal to opatrně, aby jí ještě víc nevylekal a zároveň proto, že se bál, že jestli bude mluvit rychleji tak mu nůž rozřízne hrdlo ať už jeho majitelka chce nebo nechce.
„A jak můžu věřit, že mi nelžete?!“ptala se s nedůvěrou.
„Nelžu…..“
Sirea se mu zadívala do očí. Už odmala měla tu schopnost vyčíst lidem v očích, když lžou. Opravdu nelhal. Jeho ocelově šedé oči říkali pravdu. Stáhla nůž z jeho krku.
„Pokusím se vám věřit, alespoň prozatím.“
Kieran jí podal ruku a pomohl vstát. Nezapnutá košile jí v té chvíli sklouzla z ramen a odhalila ještě víc než doposud. Sirea si nemohl nevšimnout jak se na ní muž dívá. Podívala se nenávistně na něj. Okamžitě pochopil.
„Ehm, omlouvám se….,“řekl a okamžitě se otočil.
Sirea si zrovna natahovala kalhoty, když se mezi stromy objevil druhý z mužů a vedl sebou dva koně. Jeden byl barvy čerstvě napadaného sněhu a ten druhý…stejný ryzák jakého měl Nicolas.
„Kam ses vytratil?“zeptal se Kieran ostře.
„Na chvilku jsem se vzdálil. Myslel jsem, že budeš chtít soukromí…“
„To snad nemyslíš vážně,“procedil skrz zuby Kieran.
„A proč ne?“zasmál se Logheen.
Kieran zuřil a bylo to vidět, i když se snažil ovládat.
„Tak už se tolik nevztekej,“smál se Logheen dál a podal Kieranovi otěže jeho koně.
„Proč si je vlastně přivedl?“
„Nemůžeme tu zůstat. Začíná tu být hezky nebezpečno….Tohle si na svědomí nevezmu, takže….odpočinek skončil…..“
„Rozkaz, pane,“zasalutoval Kieran, ale myslel to posměšně.
„A kam máte namířeno vy, slečno?“
„Proč si myslíte, že vám to řeknu?“vyhýbala se odpovědi.
„Máte důvod proč nám to nechcete říct?“zeptal se Kieran, který právě vyskočil na svého koně.
„Mám….Neznám vás. Co když jste jenom nějací další bandité, co mě chtějí unést a pak požadovat od mých rodičů peníze?“
„Čím jsme na vás zapůsobili tímto dojmem? Vypadáme snad jako nějací bandité?“
„Nevím, ale jediní lidé, co se takhle pozdě zdržují v lesích jsou bandité.“
„Jenže u nás se pletete. Doufám, že tím, že se představíme toto nedorozumění vyřešíme. Já se jmenuji….Logheen….“
Skutečný Logheen, který zrovna vysedal na koně málem políbil zem, když to slyšel. Kieran si toho všiml, ale přesto pokračoval ve své lži:
„Jsem synem jednoho šlechtice, který se před časem zadlužil a pak znenadání zemřel, takže jsem teď,…no bez prostředků. Kdysi jsem studoval u mágů v Avalee. A tohle je můj přítel Kieran. Stejně jako já je mágem. Máme namířeno na sever do hrabství Ebba za mým kmotrem. Takže…teď…když už víte, kdo jsme a že nejsme žádní potulní zloději a bandité….řeknete nám i vy něco málo o sobě?“
„Ehm….tak dobře…..Mí….rodiče zemřeli ještě když jsem byla malá, tak se o mne staral strýc, jenže….on už teď nemůže…nemůže živit další hladový krk. Chtěl mě provdat za nějakého starého a velmi bohatého šlechtice, jenže….já nechtěla a tak jsem utekla….Nevím jestli je tohle náhoda, ale stejně jako vy mám namířeno do hrabství Ebba za matčiným bratrem.“
„Aha….A vaše jméno, slečno?“zeptal se skutečný Logheen, teď Kieran.
Sirea si musela rychle něco vymyslet. Určitě i oni slyšeli o nájemném vrahovi, který zabil krále a nevěřila jim natolik, aby jim řekla své skutečné jméno. Na zádech najednou ucítila drápky a jak jí něco leze po nich nahoru. Vylezlo jí to na rameno a pak spadlo dolů. Jenom tak-tak to stihla zachytit. Naštěstí to byla jenom Elesari.
„Elesari,“vykřikla, měla v úmyslu fretku pokárat.
„Elesari?“zeptal se Kieran, o kterém si Sirea myslela, že se jmenuje Logheen.
Logheen po ní hodil zamračený pohled. Sirea nepředpokládala, že si to vysvětlí takhle, ale na druhé straně….alespoň se už nemusí namáhat s přemýšlením nad falešným jménem.
„Tak…je na čase, abychom vyrazili, děti,“zasmál se Logheen, který konečně vyskočil na svého ryzáka.
Kieran jenom převrátil oči v sloup a vysedl na svého koně. Siree se do toho moc nechtělo, protože bylo jenom otázkou času, než ji někdo pozná, ale co…Alespoň na chvíli nebude muset cestovat sama….

* * *
„Město na obzoruuu!!!“zahlásil vesele Logheen.
I přes svůj úctyhodný věk, i když pro jeho rasu to bylo příliš málo let, měl v sobě něco, co z něj dělalo ještě mladého muže nebo chlapce.
„Konečně město,“vydechl Kieran.
„Copak, kamaráde, bojíš se, že bys musel znovu spát v lese? Nezvyk pro rozmazleného hošánka, co?“ posmíval se Logheen.
Kieran něco vztekle zavrčel a Logheen se smál a smál. Sirea se do jejich rozhovoru raději nemíchala a snažila se taky, aby se příliš nesmála.
››Jste jako kočka a pes….Nebo ne…I ti se mají raději….Heh…‹‹

Došli až k bráně.
„Stůjte!!“vykřikl jeden ze strážních vztekle.
„Co se děje?“zeptal se Kieran jakoby nechápal.
„Dolů. Dolů z koní!!“ poručil.
„Co se děje, pánové?“zeptal se Logheen.
„Slezte dolů z těch koní!!“
„A když ne?“ptal se Kieran drze.
Jenže to neměl dělat. Strážného to rozzlobilo a Kieran dostal něčím po hlavě. Strážní ho napůl omráčeného stáhli z koně. Sirea málem vyjekla.
„Vy taky!“ zařval strážný na ni a Logheena, kteří bez odmlouvání poslechli.
Po tom, co udělali Kieranovi nechtěli nic riskovat. Když sesedli dva strážní dotáhli Kierana k nim a tam ho pustili. Logheen ho jenom tak-tak chytil.
„Kdo jste a kam jedete?“vybafl na ně jeden strážní.
„Je snad zakázáno někam cestovat?“
„Nebuď, drzý holobrádku!“vyštěkl nabroušeně jeden ze strážných.
„Klid, Rolande….,“okřikl ho druhý, „vždyť tohle se dá vyřešit i v klidu,“ pak se otočil na Sireu a její společníky, „jde to vyřešit i v klidu pokud,…pokud budete i vy spolupracovat.“
Logheen přikývl. Strážný se začal kolem nich přecházet s rukama za zády.
„Víte, že se po kraji potuluje nájemný vrah, přesněji vražedkyně?“
Logheen opět přikývl.
„Takže nebudete proti, když vám prohledáme věci, že?“
Kývl na dva další strážní. Ti okamžitě přistoupili k jejich věcem a začali se v nich horlivě prohrabovat.
„Au!“ vykřikl jeden z nich a vytáhl zakrvavenou ruku ze Sireina cestovního vaku.
››Elesari!‹‹
„Komu patří tohle!?“ptal se naštvaně raněný strážný.
V druhé, nezraněné ruce, držel malé chrčící, prskající a vrčící zvířátko. Malá Elesari bojovala s jeho mohutnou rukou, ale neměla šanci. Nakonec přestala vrčet a prskat a už jen bezmocně kňučela.
„Ubližujete jí! Pusťte jí!“ neudržela se už víc Sirea.
Strážný se otočil k ní. Výraz v jeho očích se rázem změnil. Na takový….no…bylo v nich vidět chtíč…Naštěstí…ale pro něj, se mezi ně postavil Kieran, který se jakoby mávnutím čarovného proutku vzpamatoval. Strážný svraštil čelo, ale nic neřekl. Odešel.
„Nechte je projít!“poručil nakonec velitel.
Ostatní strážní okamžitě ustoupili z cesty…i když dost neochotně…Nechali jim volnou cestu.
Logheen podepíral Kierana a ve druhé ruce držel otěže jejich koní. Sirea vzala Biařiny otěže a tiše je následovala.
„Měl bys zhubnout Logheene, jsi těžký jako kráva.“
„Kdybych mohl tak…..,“vrčel Kieran.
„Tak co, chlapče? Sešleš na mne nějaké to svoje zaklínadlo? Pcha! Už mám strach.“
Kieran něco nesrozumitelného zavrčel, ale nic hezkého to asi nebylo.
„Nevrč na mě. Za tohle si můžeš stejně sám. Kdyby ses naučil držet ten svůj jazyk za zuby tak….“
„Raději už mlč...,“okřikl ho Kieran, který se pořád vzpamatovával z té rány, kterou dostal.

„Tady se posaď.“
Logheen pustil Kierana na lavičku vedle velkého stromu uprostřed náměstí. Pak se otočil na Sireu.
„Elesari, mohla bys ho tu pohlídat? Pořád je ještě trochu....mimo,“ poslední slovo pronesl trošku posměšně.
„Jasně. Chápu. Pohlídám ho, aby si tu neublížil,“navázala na jeho posměšný tón.
„Dík,“mrknul na ni.
Svěřil jí otěže obou koní a zmizel v jednom z mnoha hostinců. Sirea se za ním dlouho dívala. Potřebovala si dodat odvahy, aby mohla být s mladším z mágů sama. Nelíbilo se jí to. Otočila se k němu. Díval se do země. Sedla si k němu.
„Díky,“řekla tiše.
Zvedl zrak od země a zadíval se na ni.
„Za co mi děkuješ? Za to, že nikdy neumím držet hubu? Za to, že jsem vždycky ten nejhorší? Za to, že.....“
Zůstala zaražená. Vypadalo to, že ho něco trápí...
„Ne. Opravdu jsi mne zachránil. Ten strážný….nevím, co by mi byl udělal, kdybys nezasáhl…››nebo co bych já udělala jemu…Hm..‹‹
Podíval se na ni trochu nedůvěřivě. Chtěl něco říct, ale v tu samou chvíli se ven vyřítil Logheen.
„Tak, co vy dvě holubičky? Zase si tu cukrujete?“
Sirea i Kieran se na něj podívali. Jejich pohledy byly vražedné.
„Pardon. Řekl jsem něco?“
„Kierane, drž už hubu, prosím!“zařval na něj Kieran.
„Promiň. Nechtěl jsem tě naštvat…Přišel jsem vám jenom říct, že můžete už jít dovnitř. Hospodský má volný pokoj.“
„Pokoj? Jeden? Snad si nemyslíte, že bych….››jestli si myslíš, ty čuně, že budu s tebou spát tak ráno si pak nestěžuj, že něco nenajdeš.‹‹
„Neboj se, Eli, jsou tam tři postele. Nebudeš muset spát ani s jedním z nás,“ zasmál se.
››Logheene, ty pako!‹‹chytil se Kieran za hlavu.
„TY…..!“vybuchla Sirea a chtěla se rozběhnout na culícího se Logheena, ale Kieran ji včas chytil.
„Pojďme dovnitř.“
››Tohle si vypiješ, Kierane. Vypiješ!‹‹ „Dobře, jen si vezmu své věci.“

* * *

Když vešli dovnitř tak jim udřel do nosů typický zápach všech náleven. Kouř, vůně jídla překrývající se s vůní zvratků a laciného alkoholu.
„Vypadá to tu divně, Kierane,“řekl Kieran k Logheenovi, který na to neodpověděl nic jen pokrčil rameny.
Logheen byl zvyklý i na horší. Pamatoval si to ještě z dob, kdy nesloužil královi, teď mladému princi. Bylo to tehdy, když ho jeho otec vykázal z ostrova a zakázal mu vrátit se. Tehdy neměl Logheen peníze, dělal co mohl, jen aby přežil. Pak šel do Avalee, kde potkal mladého prince a všechno se změnilo.
„Dej mi klíče!“
„Cože?“
„Klíče od našeho pokoje. Jsem unavený, doufám, že nebude vadit, když si půjdu lehnout,“řekl Kieran.
„Hm….jak myslíš,“řekl Logheen a podal mu klíče.
„Děkuji.“
Kieran byl už na pokraji sil a jen uvítal, že ho ti dva nechali jít lehnout si.
„Tak pojď….Doufám, že máš už hlad…Stejně jako já….,“zasmál se Logheen.
Společně se Sireou se protlačili mezi stoly a posadili se k jednomu z volných stolů v tmavém rohu. Hospodský se k nim dostavil téměř okamžitě.
„Tak co to bude?“
„Dvě misky guláše a ať je v něm hlavně hodně masa….a kořalku….,“objednal okamžitě Logheen.
Sirea ani nestihla nic namítat, protože hospodský se usmál a zmizel. Za chvíli byl zpátky i s jejich jídlem.
„Pozór!“ upozornil je hospodský.
„Dobrou chuť,“popřál jí Logheen a pustil se s chutí do jídla.
„Dobrou chuť,“ řekla tiše Sirea a taky se pustila do jídla.
Kdyby si mohl Logheen vybírat radši by to maso syrové a o hodně víc. Teď se, ale musel chovat slušně a své zvířecí potřeby musel odložit stranou.
„Kierane, co vlastně víš o Logheenovi?“
Logheen se málem zadusil kouskem masa, které si zrovna vložil do úst. Když konečně dokašlal mohl Siree odpovědět.
„Co vím o Logheenovi? Ehm….Je to mladý mág…navíc, on už ti řekl, co je zač….“
„Všechno určitě neřekl…“
„Co chceš vlastně vědět?“
„Cokoliv co mi můžeš říct….“
„Hm…moc ti o něm říct nemůžu….Známe se sice dlouho, ale on se mi nesvěřuje…stejně jako já jemu…Oba dva jsme se naučili věřit jenom sobě a neříkat si víc, než ten druhý potřebuje vědět….A to by ses měla naučit i ty!“
Logheen se naštvaně zvedl a šel ven. Sirea nechápala, čím ho tolik rozzuřila, vždyť nic takového neřekla.

Sirea ještě chvíli seděla na svém místě jako přikovaná, pak se rozhodla jít za Kieranem ven. Jenže venku ho už nenašla. Bylo to jakoby zmizel úplně, jakoby snad ani neexistoval.
››Eh…tak se mu omluvím později….‹‹
Vrátila se zpátky a zamířila do jejich pokoje.

Logheen měl hlad. Děsný hlad. Ještě když s princem spali v lesích tak neměl problém tiše se vytratit pod rouškou noci a jít na lov. Jenže z města by se tak snadno nedostal.
››Jsou tu strážní…ti mě tak snadno nepustí ven a pak zase zpět….‹‹
Zakručelo mu v žaludku.
››Arhg….Budu to muset nějaký čas vydržet….Budu muset!!!‹‹
Otočil se a zamířil zpět do hospody.

* * *

Muž, o kterém si Sirea myslela, že se jmenuje Logheen, už dávno spal, když přišla do pokoje. V pokoji byla tma, ale jak už dávno zjistila ona v té tmě dokázala vidět. Ještě když byla mladší tak viděla jenom obrysy, ale teď už viděla docela jasně. Čím to bylo nebo jak to dělala to nechápala. Přesto se jí občas podařilo o něco zakopnout.
››Do pytle, do pytle, do PYTLEEE!! JAU!‹‹
I když se snažila nekřičet moc se jí to nedařilo. Kieran spící na posteli hned proti té její se zavrtěl. Vyděšeně po něm koukla, ale on měl pořád zavřené oči a klidně oddechoval dál. Oddechla si. Zamířila k jedné z volných postelí, kde si s úlevou lehla. Netrvalo dlouho a usnula.

* * *