Východ slunce 24.díl

Probudila jsem se pár chvil před svítáním. Sundala jsem promrzlé nohy z postele, postavila se a oblékal do nezbytného oblečení na trénink. Tentokrát jsem se připravovala pečlivěji. Přeci jen, lehká zbroj bude potřeba. Pořád ještě nevím, proti komu budu stát. Tedy jméno znám, ale ne jeho osobnost v boji. A nechci být zaskočená. To se totiž mně stávat nesmí! Jedna chyba a může to znamenat amen. Opásala jsem se, připevnila si pouzdro s mečem, do rukávu zandala dýku a nakonec si přes sebe přehodila plášť. Není nejpohodlnější v něm bojovat, leč neměla jsem na výběr a navíc, tenhle se dal naštěstí kouzly trochu upravit, aby mi aspoň částečně vyhovoval a nebránil v útoku, popřípadě obraně.
Když jsem vycházela ze stanu, akorát se na obzoru objevily první rozespalé paprsky slunce. Usmála jsem se na nový příchod dne a zamířila za stanové „městečko“. Cestou k místu domluveného utkání se ke mně připojil můj protivník – Mestean. Nevypadal vůbec ospale, nýbrž čerstvě, jako by za sebou měl již polovinu dne. To jsou ti elfové. Pousmála jsem se. Třeba by dnes nemusel být špatný den.
„Tie min.“pozdravila jsem ho.
„Tie min, teh´liam.“oplatil mi. Nemohla jsem přečíst výraz jeho tváře. Pokukovala jsem po něm jen postranním pohledem, aby si toho nevšiml. Moc mi to stejně nepomohlo. Elfové jsou někdy i pro mě k nepřečtení. Jaká škoda!
„Dáme se do toho?“optala jsem se. Stáli jsme asi dvě stě metrů od tábora. Nebylo sem z něj moc dobře vidět, což nám oběma jistě vyhovovalo. Sice jsem se nabízela na zápasy po domluvě, ovšem nechtěla jsem, aby se to stalo veřejným divadlem. A myslím, že Mestean také nestál o další pozornost. Už takhle to měli s Amicem docela těžké.
„Proč ne.“dnes nebyl Mestean tolik výřečný jako včera. Aspoň budu moci přemýšlet nad soubojem. Řeči jen rozptylují a asi bych se stejně neměla tolik vybavovat s jedním z podřízených. Jeho jsem tak v tom smyslu nebrala. Jenomže co jsem mohla dělat. Víc mluvení by mě akorát mohlo prozradit. Oni nejsou hloupí.
Odložila jsem si pásek s pochvou a uchopila meč. Dlouho jsem již nebojovala na nějaké vyšší úrovni. Je na čase si to konečně zopakovat.
„Jsou nějaká pravidla?“ozval se ještě můj protivník. Stál rozkročený, v ruce držel dlouhý lehce zakřivený meč s úzkou čepelí. Elfům většinou vyhovovaly tyto typy mečů. Žádné rytířské, pětikilové. Ale lehké, ostré, účinné. Nezdál se mi vůbec nervózní, nebo to přede mnou skrýval. Každopádně na něm šlo poznat obrovské soustředění a koncentrace. Nevěděla jsem, co od něj čekat. A stejně tak on netušil, co čekat ode mě. I když jistou výhodu měl – viděl mě bojovat s Thorem. Nepoužila jsem sice všechno své umění, jenomže překvapivost útoku se ztratila. Uvidíme. Vědma nejsem, třeba všechno bude úplně jinak. Nejde tu o výhru, jde tu o procvičení a učení.
„Já žádná neurčuji. Samozřejmě musí být vše v normálu s pravidlem utkání. Žádná krev, žádné zranění. Nic takového tu nechci vidět. Je to jen trénink, nebo přátelský zápas, říkejme tomu, jak chceme. Jediné, co ještě dodám, než začneme. Nesmí se používat jiné zbraně než ty, jež momentálně držíme v rukou. Meče. Nic jiného. Pokud se budeme utkávat častěji, to omezení zruším. Avšak prozatím ho ponechám. Vyskytne-li se problém, okamžitě přestáváme bojovat. Chcete ještě něco dodat?“obrátila jsem se na něj.
„Ne.“jak prosté. Zmlkla jsem, zavřela nadobro ústa a věnovala se strategii, tělu, okolnostem. Přestala jsem vnímat okolí s takovým úsilím jako doposud, abych se mohla pořádně koncentrovat. Navíc jsem ho nechtěla nechávat v nevýhodě. I když elf má nejspíš stejné smyslové schopnosti jako já. Aspoň co se týče sluchu určitě, zrak má jistojistě lepší, o tom nebylo pochyb. Ale dost už přemýšlení!
Okolo nás se rozhostilo ticho. Ani jeden jsme již nepromluvil. Lehký vánek si pohrával se záhyby mého pláště. Poletoval okolo nás ve spirálkách. On byl jediný narušitel. Dívala jsem se Mesteanovi zpříma do očí, i když ty mé nejspíš neviděl. Byl naprosto klidný. Netěkal očima sem tam, jak to dělávají mnozí před bojem. Vyrovnával se sám se sebou, tak to má být. Jedině pak člověk může obstát proti někomu jinému. Měl dobré učitele. To se musí uznat. Začátek souboje jsem zahájila já. Nejspíš by vyčkával. Jsem přeci jen jeho velitel a on by si nedovolil vybafnout na mě bez ohlášení. To je také jedno pravidlo „slušného boje“. Pozvedla jsem meč a švihem udeřila do toho jeho. Ozvalo se hlasité třesknutí, jak se kov otřel o sebe. Dala jsem tím znamení všemu, že souboj započal.
Mestean se pohnul z místa a začal přecházet v kruhu. Sem tam si lehce šťouchnul špičkou meče, provokoval. Nevím, jestli chtěl, abych na něj zaútočila v afektu. Nepoznala jsem to na něj. Ovšem i kdyby to nechtěl, tohohle způsobu jsem se stejně musela vyvarovat. Stačí ztratit koncentraci, pocítit hněv a opatrnost klesá na nulu, naopak odvážnost stoupá. Přestala jsem chodit kolem horké kaše a náhle se zastavila. Nezbývalo mu než udělat to samé, jinak by do mě vrazil. Vzpřímila jsem meč a namířila první úder, pak druhý a už jsme se nezastavili. Mestean se konečně pořádně zapojil. Mohla jsem si gratulovat, takový úvod na začátek se jen tak nepovede. Jenomže už nebyl čas nad tím přemýšlet. Dávali jsme si navzájem co proto. Žádné lehké výpady, ale pořádné nečekané útoky na nechráněnou část těla. Meče jsme si ani neotupili kouzlem, takže byla velice slušná šance přijít ke zranění. Leč ani jednoho z nás to nějak netrápilo. Jednou se ponoříš a již neprocitneš. U souboje jsme se pohybovali. Ani jeden z nás to sice nevnímal, avšak když jsem v podvědomí ucítila jiné složení zvířeny, bouchlo mě to konečně i do očí. Nevadí. Aspoň nebudeme moc blízko tábora. Na chvíli se odhlédl, aby se podivil, kam jsme se to dostali. Leč nenechala jsem ho to pořádně ani udělat, zaútočila jsem s větší vervou, a tak jsme se sunuli dál.
„Pozor!“zakřičela jsem na něj. Leknul se. Myslel si, že ho chci zmást, jenomže za ním se nacházela docela velká jáma a já rozhodně nestála o to, aby tam spadnul a něco si zpřelámal. Zarazil se, přestal se bránit, ale pak se na nějaké upozornění vykašlal a znovu se zabral do značně vyrovnaného souboje. Ještě dva kroky a bude tam. Sakra! Nemůže poslechnout?!
Udělala jsem jeden výpad vpřed na horní polovinu těla, jeden jeho krok dozadu. Druhý výpad jsem vedla z mé pravé strany na bok. Podle mého stylu měl ustoupit o krok do strany. Udělal to. Naštěstí. Jenomže noha se mu stejně trochu smekla. Povolil ruku, jež držela meč, a další úder již neodvrátil. Přehodila jsem si rukojeť do druhé ruky a podala mu ruku, aby se udržel na místě a nespadl do jámy. Lapal ve vzduchu, leč podařilo se mu mě chytit. Zabrala jsem vší silou a navrátila mu rovnováhu.
„Příště…si…musíš dávat větší pozor na to, kam šlapeš.“supěla jsem. Špatně se mluví, když plíce nestíhají. „Nepřítel tě asi těžko bude upozorňovat. Naopak využije příležitosti a v nejvhodnější dobu tě probodne.“přeci to nebudu zaobalovat do zbytečných řečiček. Velký je dost. Opřela jsem se o meč a zhluboka dýchala. Musím se uklidnit. Dlouho jsem na této úrovni nebojovala a je to hned znát. To se mi vůbec nelíbí. Budu s tím muset něco dělat a necvičit jen vojáky, ale začít znovu i se sebou.
„Myslím, že by to pro dnešek stačilo, co říkáš?“loupla jsem po něm očima. Jen mlčky přikývl. Nevypadal nijak moc unaveně. Jen ho spíš zarážela ta chyba. Elf by si měl uvědomovat své okolí lépe než ostatní.
„Bojoval jsi dobře. Zítra se uvidíme na stejném místě.“nařídila jsem a odešla pryč směrem k jezeru. Zanechala jsem ho v samotě, aby mohl popřemýšlet. Elfové potřebují větší klid. Proč mu ho nedat. Až po cestě jsem si uvědomila, že mu zase tykám. No. Snad se nezlobí.

Už dlouho potřeboval přesně takovou procházku. Sice měl v plánu vyrazit z rušného místa sám, ale nakonec přizval i svého mlčenlivého druha. Mohl přemýšlet i tak. Myšlenky mu číst nemohl a ani ho nijak svým „klábosením“ nerušil. Amic byl v tomto ohledu ideální společník, když Mestean pociťoval potřebu vyřešit nějaké zásadní otázky. Vlastně nechápal, kde se to v Amicovi bere. Dříve býval výřečný, to jen odchodem z domova se v něm něco pohnulo. Ano, vždycky byl trochu jiný a od ostatních vyčuhoval, ovšem výřečnost mu nikdy nechyběla. Asi až později si trochu připustil, že jeho řeči nepatří k těm moudrým radám, které by elfové měli dávat. To, jak jsme se narodili, však nezměníme. Musíme to přijmout a smířit se se svým osudem, anebo bojovat a jít proti proudu. Každý se jednou unaví. To je ten největší problém.
Proplétali se skrze les. Mířili k jezeru. Spíš Amic tam mířil. Mesteanovi to bylo absolutně jedno. Mohl klidně vejít do nějaké rokliny a ani by si toho nevšiml, tak hluboko ve své mysli se nacházel. Svým způsobem je dar myšlení elfovi někdy jen ke škodě. Už mnohokrát se stalo, že neopatrného a zamyšleného elfa někdo zabil. Tedy alespoň v legendách se to vypravuje. Kdo ví, jestli je to vůbec pravda. Třeba chtějí starší pouze postrašit a varovat mladé a nezkušené, že všeho moc škodí. Nikdy se na to nezeptal a nyní už ani nemá tu příležitost.
Teď byli na vycházce na úplně jiném místě, než by před pár lety čekali. Je tedy zbytečné se nad takovými otázkami zamýšlet nebo snad ne? Momentálně potřeboval svobodu. Oba. V táboře mezi příkazy to zrovna moc nešlo. A elfové potřebují svobodu, byli k ní odmalička vedeni. Jestli se dá k něčemu takovému vůbec vést.
Vešli z lesa na prostornou mýtinu. Okamžitě pohlédl na hladinu jezera, kterou ucítil už z dálky. Nemohl se dočkat toho pohledu, až spatřil živoucí důkaz toho, že opravdu ještě vnímá přírodní krásy. Uvolňoval napětí v krku a ramenou, ale pak ho vyrušil Amic. Plácl ho rozevřenou dlaní do hrudníku takovou silou, že mu na kůži jistě vznikl červený otisk přítelovy tlapy. Zamračil se, na čele mu tak vyvstala jinak nečitelná vráska. Otočil se na svého společníka. Proč to udělal? Amidová tvář se však vůbec neupírala k němu, aby byla připravena podat dostatečnou omluvu, místo toho pozorovala něco u jezera. Jeho si vůbec nevšímal, stál strnule s očima upřenýma na jedno místo. Co vidí tak zvláštního? Takhle se Amic nechová. S otázkou přímo vtisknutou v obličeji se otočil stejným směrem.
A co se nestalo! Zůstal stát ještě zaraženěji než druh vedle něj. Oba zírali na tu zvláštní „krásu“ před sebou. Hladina jezera jemně rozvlněná a prozářená ranními paprsky jistě může konkurovat divu zdejšího světa. Jenomže oba elfové podobné věci a ještě mnohem krásnější za svůj život už mnohokrát viděli a nebyli by z nich tolik překvapení. Avšak tohle ne. Na břehu jezera seděla schoulená dívka se zlatavými vlasy natočená k nim bokem. Vlasy jí spadaly do obličeje, ostatní splývaly po zádech. Jejich barva se zvláštně vyjímala na černém plášti, jehož spodní okraje napůl vězely v prachu, napůl v čisté trávě.
Zrovna jí probíhaly hlavou šílené obrazce, které ji děsily ze spaní. Teď ji vytrhly z klidu. Nechtěla na ně myslet, jenomže těžko poručíte svému skrytému vědomí. Ani kouzly nejde všechno změnit. Trhla sebou, a zaregistrovala je. Nezpůsobovali žádný hluk, pohybovat se potichu patří k jedněm z elfích vlastností. Nezadali jí prostě žádný důvod k tomu, aby si jich všimla, přesto se tak stalo. Možná na ni ležela až moc velká tíha dvou párů očí nebo prostě vládne specifickou intuicí. Jedno je však jisté, už je spatřila. Víc k tomu není co dodat.

Do obličeje se mu zapíchly dvě zelené oči. Žádné lidské dívce se nepodařilo ochromit jeho mysl a přimrazit mu oči na místě. Žádné, ani lidské, ani elfské, jen tyhle. Těžko říci, jestli je to dobrá zpráva nebo špatná. Nemohl to odhadnout ani nijak vyvodit, poněvadž se v této situaci ještě nikdy předtím neocitl. Četl nemálo spisů, slyšel nespočet příběhů vyprávěných odlišnými rasami a zamiloval se do tisícera písní, jež mu zpívala příroda, ale žádný z jmenovaných se ještě nesetkal s takovým jevem. A tak mu nezbývalo nic jiného, než hledět do očí té kouzelné neznámé víly.

Klečela jsem tam, na břehu jezera, a vychutnávala si klidné ráno bez skrývání identity. Nikdy mi to nevadilo, avšak potřebovala jsem načerpat energii ze slunce, zaplavat si v čisté vodě, smýt ze sebe prach a pot z namáhavého souboje a odpočinout mysli v udílení rozkazů a hlídání narušené sebekontroly. Být velitelem dvaceti mužů není vůbec jednoduché, jak jsem si myslela. No, spíš jsem nad tím ani nepřemýšlela. Vyzařovat autoritu, získat si respekt, chovat s tvrdě, neudělat chybu, nepopustit nervy a dobře vyučovat je na jednu holku sem tam náročné. Ne proto, že by mi dělalo problémy všechno zásadní, ovšem nemoct meditovat a mít chvilku opravdového klidu jen pro sebe mě ničí. Neustále kolem sebe cítím pohyb, handrkování, nadávky, nevhodné chování a nálady mužů. Není divu, že jsem to prostě jednou nevydržela! Hrůza!
Avšak aspoň teď mám šanci na odpočinek. Chci na chvíli zapomenout a pak propracovat jisté detaily, poté zase nechat všechno volně plavat. Užívala jsem si to, zahřívala si své natrvalo promrzlé tělo, pozorovala vodní hladinu a hru stínů a světel. Zajímavé, že se nejlépe přemýšlí u vody. Nejspíš myšlenky napodobují přesně to, co vidí oči. Jen tak si plout, nikam nespěchat, nechat se unášet proudem sem a tam. Kéž by to šlo, položil se a splynout. Splynout ještě více než se mi teď daří. Prostě být vším, co se nachází kolem mě. Proč to jednoduše nelze? Třeba bych to se Sinielinem dokázala. Avšak já ho nemohu využívat pro své vlastní záměry, tedy alespoň toho musím zatím dosahovat a řídit se podle toho. Je příliš nežádoucí doba. Všechno se může pouhým jediným experimentem zhroutit jak domeček z karet a pohřbít nás to pod sutinami. A tohle riziko nemůžu podstoupit. Už tak se snažím zachraňovat, co se dá, cvičím vojáky kvůli pomoci lidem, i když si to nezaslouží, ale to je relativní. Nezahodím to všechno jen kvůli mému snu? Já jich přeci měla! Akorát jich přibude na nesplněném seznamu. Aspoň něco se bude zvětšovat, ne?

Seděla jsem v trávě s zkříženýma nohama a hlavou opřenou o kolena. V této pozici jsem se probrala z hlubokého transu. Zhluboka jsem natáhla do plic vzduch a protáhla se. Slunce svítilo na polovině vesty k poledni, byla jsem tu tedy něco přes dvě hodiny. Sakra! Co když se v táboře něco stalo? Urovnala jsem si plášť. V hlavě mi bouřil zmatek. Proto jsem ani nezaznamenala přítomnost dvou objektů někde napravo. Vydávaly příliš slabé vibrace, tudíž jsem předpokládala, že se jedná pouze o nějaké zvíře. Jaké bylo mé zděšení, když přede mnou stáli Amic s Mesteanem, jediní dva elfové z tábora. Co jsem teď měla dělat? Lámala jsem si hlavu. Potrestat je za nedovolené spatření velitele? Vyhodit je z výcviku kvůli důvodu, který si sama vymyslím? Nebo mám dělat, jako že se nic nestalo? Rozhodla jsem se. Soucit, jenž mi chyběl k lidem, jsem alespoň darovala elfům. Navíc jsem je chtě nechtě potřebovala. Za nic nemohli, vypadali vyjeveněji než já, z čehož usuzuji, že mě nemohli pronásledovat. Protože kdyby tak činili, jistě by nečekali celé dvě hodiny jen pro to, abych je mohla spatřit. Urovnala jsem si znovu záhyby pláště, opláchla si ruce ve vodě a vstala čelem k nim. S paprsky slunce jsem se již musela rozloučit. Do obličeje mi smí hledět pouze příroda, žádný smrtelník (nepočítám tyhle dva, i když jsem s nimi neplánovala). Přehodila jsem si přes hlavu kápi a znovu se ponořila do tmy. Zamířila jsem pryč od jezera, pryč od nich. Les mě schová ve své konejšivé náruči. Ještě než jsem zmizela v hustém nízkém porostu smrčků, otočila jsem se na ně, zaraženě hledící.
„Psst!“zašeptala jsem, přiložila si prst k ústům a zmizela v lese.

Drahnou dobu stáli na místě neschopni pohybu nebo jakéhokoli projevu. Mlčky neustále zírali na představu před jejich očima. Už dávno ten přelud, nebo co to vlastně bylo, zmizel. Avšak jim se pořád vynořoval ze tmy. Amic se probral ze snění jako první.
„Viděl jsi to, příteli, nebo se nějaká magie pokoušela o mé smysly?“řekl pomalu,beze spěchu, jako by si pečlivě rozmýšlel, co vypustí z úst.
„Viděl.“odpověděl mu jednoduše Mestean. Tomu pohledu se nedalo ubránit. Jímala jo taková bezmoc cokoli udělat, byť jen o píď se pohnout. Ty zelené oči prostoupené příliš silnými pocity ho přišpendlily. Svět se na okamžik zastavil. Ale proč? Kvůli komu? Kdo to vlastně vůbec byl?
„Nikdy jsem nikoho takového neviděl.“ Přiznal Amic. „Ani nevím, jestli bych to chtěl zažít znovu. Byl jsem naprosto ochromen a to se mi nelíbí. Bytosti, které dokáží s někým takovým způsobem manipulovat, nejsou bezpečné. Jen si představ, jaký by to například mělo následek v boji. Radši ani nepomýšlet. Br, doufám, že už se to nebude nikdy opakovat. Ztratit kontrolu nad sebou samým je nepříjemné.“ztěžoval si Amic. Kupodivu se rozmluvil. Mestean nevěděl, zda-li všechno, co říkal, myslí i vážně. On zastával odlišný pocit. Rád by tu osobu spatřil znovu. Je totiž až děsivě upoutávající. Příliš nebezpečná, ovšem mrazivě krásná, aspoň pro něho. Znal desatero krásnějších elfských panen, ovšem ani jedna z nich nedokázala nashromáždit tak silné vjemy, které přecházely do ostatních a vyvolávaly změti nesnesitelných pocitů jediným pohledem. Nezamiloval se, byl prostě ohromen.
„Nechápu, proč někdo takový nosí barvu noci zrovna v takových zlých dobách a kápi ve slunný den. Všichni, jež potkají takovou postavu ihned stanou na pochybách. Jistě ji někdo musí ohrožovat životem. Jestli se však dovede bránit, to je otázka.“mumlal si dál Amic.

Mestean nerozuměl Amicovým řečem. Jestli je v něm vyvolávala ta dívka tyhle pocity, musí být naprosto chybné. Věřil, že on sám pronikl hluboko, a proto na něj nepůsobily takové účinky. Neznámá Amicovi nepohlédla do očí jako jemu. A z očí se toho pozná mnoho.
„A opravdu nechápu ten skřek na konci. Co to mělo znamenat? To už nám to ani nevysvětlí, jestli se toho vůbec dožije.“prohodil uštěpačně Amic. Nějak se tou příhodou rozmluvil. Zrovna v nejnevhodnější dobu.
Ale jistě, že se dožije. Ty ji moc podceňuješ, kamaráde. Ona není vůbec tolik bezmocná, jak možná na někoho působí. Naopak. Je až příliš nebezpečná. Chlad z ní přímo sálá. Ta slitování nemá, s nikým. A co ten skřek? Žádný skřek, leč pravá řeč. V jediném slově tolik síly, že i příroda promluvila.
„Proč také nic neřekneš? O tě ta čarodějnice očarovala nebo co?“dloubl do něj Amic.
Očarovala. Měl sto chutí na elfa zařvat. Cožpak si toho nevšiml? To je opravdu tak slepý a hloupý, jak všichni tvrdí už od jeho pěti let? Ona nevypadala škaredě a zle jako čarodějnice. Ona jen působila takovým dojmem. Ovšem to je jen výkřik, obranná zeď. Pod tím se skrývá něco víc. Co?!
„Ne. Pojď už, měli bychom jít.“Lhal.Zrovna dobře mu to nedělalo. Elfové nemívají přetvářku, nepoužívají lži, leč v tomhle případě musel udělat výjimku. Mestean pochopil, on ano, a proto musí chránit tajemství. I za cenu života.

Do tábora dorazili mlčky. Amic se stále snažil zapříst rozhovor, ovšem on na jeho pokusy nereagoval. Brzy to jeho druha přestalo bavit. Teď měl Amic konečně šanci! V táboře bylo mnoho mužů, kteří se během volného času nudili a i výcvik už je nebavil. Jistě si rádi vyslechnou tento zajímavý příběh, i když skrze ústa elfa. Má příležitost si je získat. Mestean mu jistě bude za nově vzniklá přátelství vděčný, Nahrnul se do centra dění, div se nepřerazil o špalky dřeva poházené kolem, jak se snažil být tam co nejdříve.
„Já bych chtěl něco…“začal nahlas Amic. Pak mu na ústech přistála Mesteanova ruka. Držel mu pusu a bránil v promluvení. Bylo slyšet jen rozčilené přidušené huhlání. Amic nechápavě hleděl podivně se chovajícímu příteli do očí.
„Cos nám chtěl, elfe?“zabručel Thor. Jak jinak. U ohně nemohl nikdy chybět.
„Nic. Nic vám nechtěl. Jen že byste mohli udržovat lepší pořádek. V tomhle bordelu se tu někdo jednou přizabije, do války ani chodit nemusí.“odpověděl pohotově Mestean a odtáhl Amica od reptajících lidských vojáků. Neušli mu protivné nadávky na jeho rasu. Ignoroval to. Vší silou odtáhl Amica za poslední stan a přirazil ho ke stromu. Teprve tam mu sundal tuku z úst.
„Co blbneš?“vyjel na něj okamžitě Amic.
„Ticho, nebo ti tu ruku vrazím zpátky.“pohrozil Mestean. Nelíbilo se mu vyhrožování, ale neměl na vybranou. „Necekneš ani slovo o tom, co jsme dnes viděli, je ti to jasné?“šeptal horečně.
„Ale proč? Vždyť to bylo něco.“nechápal Amic.
„Jednoduše proto, že když jim řekneš o té postavě, nebudou se soustředit na trénink a budou pořádat hony. A jistě bys zrovna ty nechtěl, aby měla ta tvoje povídka za následek prodloužení výcviku na tomto smrdutém místě! Jen se na ně podívej už teď. Jak jsou netrpěliví! Stejně jako lovci čekající na svou kořist. A ta holka je laň, rozumíš? Dopadlo by to špatně pro všechny. Nechceš ji přeci mít na svědomí, ne?“v životě nelhal a nyní zjišťoval, že mu to zase tak veliké problémy nedělá.
„No dobře. Zpozdit výcvik není zrovna dobrá věc. Za chvíli bude zima a všechno se zhorší. Velitel by asi nebyl moc nadšený.“neochotně uznával pravdu Amic.
„Vidíš. Přísaháš tedy, že budeš mlčet?“páčil z mladého elfa Mestan slib.
„Ano.“sklopil oči Amic. Úplně svým souhlasem povadl. Ztratil jednoduchou a možná také jedinou šanci, jak si najít mezi lidmi spojence a kamarády.
„Nesmutni. Tím, že řekneš nějakou historku se pravého přítele nezískáš. Měl bys to vědět. Pamatuješ přeci, co nám říkali starší. Chovej se podle toho a hledej dál. Ještě máš spoustu času. A už běž, nebo na tebe nezbude oběd.“poslal ho pryč.
„A ty nebudeš obědvat?“zeptal se ještě.
„Ne, nemám hlad. Přijdu tam později.“konečně odešel. Unaveně se Mestean opřel dlaněmi o kmen smrku, položil na něj čelo, zavřel oči a zhluboka vydechl. Úkol, který jsem si zadal, vůbec nebude jednoduchý. Možná jsem to neměl dělat. Ne, to je nesmysl. Kdybych to neprovedl, morálka by se okamžitě rozpadla a celé snažení by přišlo v niveč. Elfové dokáží uznat autority a své učitele, ať už jsou jacíkoli. Předat vědění dál a nenechat si ho pro sebe, k tomu je potřeba ochota a trpělivost. Proto si zaslouží uznání, třebaže je to dívka. U elfů jsou ženy-učitelky mnohokrát uznávanější než muži, avšak znám lidi, abych věděl, co si oni myslí o ženské autoritě. Není vůbec jednoduché si ji získat. Budu jí pomáhat, už není cesty zpět. A i kdyby bylo, necouvl bych. Tak jsem se rozhodl. Slovo elfa platí.
Otevřel unaveně oči, zvrátil hlavu dozadu a dnes už podruhé strnul, avšak již ne tolik zaskočeně. Přes kmen smrku hleděl na postavu v černém, jež hleděla na něj. Neměl tušení, jak dlouho tam mohla stát. Teď mu to bylo jedno, pouze si připadal v nevýhodě, protože ona měla kápi, která jí zakrývala oči. Kdežto on se neskrýval. Musel její skutečný pohled v tuto chvíli oželet, aspoň si tedy představoval ty dva svítící body, které mu od dnešního rána nezmizely z paměti a lehce nezmizí. Vypálily se do něj ledovým ohněm. Zanechaly stopu, jež už v něm navždy zůstane.
„Děkuji ti.“dolehl k němu hlas spod kápě. Nepodobal se tomu fiktivnímu. Nesdílel jeho hrubost, drsnost ani hlasitost. Možná záchvěv lhostejnosti byl přítomen, nýbrž ustoupil do pozadí jisté skryté jemnosti, podobající se třepotu motýlích křídel. A stejně jako se motýl objevil, zase zmizel. Po dívce v černém se slehla zem.
Kdyby ji toužil najít, našel by. Věděl přesně, kde hledat. Ve stanu s černou plachtou, nebo u bílého koně, či na cvičišti. Vždycky to bude vědět, ale nikdy toho nevyužije, až na jedinou výjimku…