Skanzen-6.část

V močálech to bublalo a kuňkalo. Sem tam se ozvalo zaskřehotání vodního ptáka.
"Tiše a držte se u sebe. Nikam nechoďte. Nesmíme se rozdělit!"
Světýlka byla všude. Tu se mihla tady, tu zas onde. Doktorka pomalu sestupovala z cesty a šla za jedním, které obzvlášť hezky a jasně svítilo.
"Stůj!" Vykřikl Jeníček.
Ona ale jako by ohluchla. Šla pořád dál za bludičkou. Ta jí ale nevedla do bažiny, nýbrž za neveliký keř, kde se zastavila. Před Klárou najednou stála ženuška v bílé průsvitné košilce a svítilničkou v ruce.
"Buď zdráva, Kláro."
"Buď zdráva Bludičko."
"Říkají mi Světlana."
Buď tedy zdráva Světlano."
"Kláro, mohla jsem tě klidně zavést do nejhlubší bažiny. Víš proč jsem to neudělala?"
"Abych se přiznala, tak nevím."
"Líbí se ti u nás?"
"Ano, líbí. Prababička mi vyprávěla, že kdysi, když byla mladá, všechno bylo krásné, že jí plech okolo ní ubíjí, ale já jí nevěřila, Teď už chápu. Všechno je pro mě nové. Nedokážu se tomu ani divit. Myslím, že kdybych se divila, tak se probudím z krásného snu."
"Pak ti tedy mohu říct, co je zde veřejným tajemstvím."
"Bude mi ctí."
"Lidé nám vyhradili území, kde můžeme žít po staru. Nechtějí nás mezi sebe. Jenže novým pánům Světa se to přestalo líbit a pomalu zabírají více a více naší půdy. Ničí a zabíjejí. Za chvíli nezbyde místo, kam bychom se mohli ukrýt. Žádné bažiny, lesy, vody, ani pole. Všechno splyne v jedno velké šedivé místo." Bludička skoro plakala.
"Chápu, ale..."
"Ty tam žiješ a neznáš nás, nechceš nám pomoci."
"To ne! Ráda bych vám pomohla!"
Za Světlanou se objevila Mařenka s Jeníkem.
"Tak tedy pojď. Sněm už čeká."
"A já budu vaše aerotaxi." Zaculil se drak.
"Nano!"
Čtveřice nasedla drakovi mezi křídla a letěla k Trpasličímu údolí. Louče a lucerny osvětlovaly přistávací dráhu. Trpaslíci všemu systematicky udělovali rozkazi. Opodál stála řada Paegasů a čarodějnic, které parkovaly svá košťata. Jedna měla dokonce létající koberec.
Nano bezpečně přistál a cestující se sesuli na zem.
"Pojďte za mnou." Zavelel drak.
Šli. Vstoupili do hory. Do dutiny v hoře.
Vpředu byl půlkruhový prostor pro řečníky. Bylo to asi kulturně i jinak prospěšné místo. Nalevo od vchodu stála řada napajedel. Naproti vchodu pak byly lavice pro dvounožce a napravo volný prostor pro větší stvoření. Třeba pro draka. Klára se zvědavě rozhlížela. Viděla, že po obvodu kuželu hory jsou ochozy pro trpaslíky a skřítky. Hora se pomalu plnila. Napravo se ustájili Paegasové, jednorožci a kentauři. Do lavic usedali bludičky, najády, dryády, víly, divoženky, elfové, čarodějové, čarodějnice, rytíři, faunové a lidé. Napravo byl Nano. Nano a... jiný drak. Dračice. A něco si potichu špitali a spiklenecky na sebe pomrkávali. Doktorka si sedla mezi bludičky ke Světlaně. Jeníček a Mařenka si sedli za ně.
"Poslouchej paní. Sem nezveme jen tak někoho."
"A co se tu bude dít?"
"Dívej se."
Do půlkruhu vstoupil trpaslík. V helmici, s plnovousem, v kroužkové košili a se sekyrou.
"Dámy a pánové," zahřměl, "Vítám vás a děkuji, ž ejste si udělali čas, aby..."
"Tohle jsou jen formality, někteří si na to potrpí." pošeptala Kláře Světlana.
"... jste podpořili naše společné úsilí. Zachránit nás a náš svět." Pidimužík si odkašlal. "Zkrátka, vzít si to, co je už dávno naše, jen se nám to někdo pokouší ukrást a zničit!" Už skoro křičel. Odfoukl si a pokračoval: "Máme tu dnes speciálního hosta z města..."
Dav zahučel.