Sirea VII.

Kapitola VII.
Každý má své tajemství

Logheen se ráno vzbudil jako první. Bylo to hlavně způsobeno kručením v žaludku. Na rozdíl od lidí potřeboval jíst víc, i když to na něm v téhle podobě nebylo vidět. Nemohl už čekat….Vždyť….už to bude druhý den, co se pořádně nenajedl….Musel vyrazit na lov….Rozhlédl se po pokoji. I když ho halilo ještě slabé šero jeho oči byly lepší než si kdo dokázal představit. Jeho dva mladí společníci ještě spali a tak mu nic nebránilo vydat se ven a sehnat si něco k jídlu. Oblékl si jen to nejnutnější, košili, kalhoty a boty. Nechtěl se zatěžovat oblečením, zbytečně. Vyrazil ven.

Sirea se vzbudila až poslední, vlastně….vzbudila se ve stejný čas jako Kieran. Jenže jak brzo oba zjistili jeden člen jejich skupiny jim chyběl. Navíc bylo divné, že zde nechal všechny své věci.
„Nevíš, kam šel Kieran?“zeptal se Kieran ležící na posteli hned oproti té, na které ležela Sirea.
„Já? Jak to mám asi vědět?“bránila se Sirea.
„Tohle dělá vždycky….“
„Cože?“
„Ale nic…Nemáš hlad?“
„Trochu….“
„Tak pojď….hospodský má určitě nějakou dobrou snídani….“
Kieran vstal z postele a počkal na Sireu, které chvilku trvalo než se z postele dostala. Pak společně odešli na snídani.

„Logheene?“
Kieran, který se nedůvěřivě rozhlížel po lidech v hospodě nereagoval. Právě se totiž zaposlouchal do rozhovoru dvou dívek, z toho jedna právě přišla zvenku.
„…..představ si, že před chvílí jsem potkala pár vojáků…“
„No a? Co je na tom neobvyklé?“
„Ptali se mě jestli jsem nepotkala náhodou mladého prince Kierana….Pche! Co ten by tu dělal? Sice je veřejným tajemstvím, že on a jeho strýc, náš pan král, se nesnesou, ale co by tu dělal?“
„Ale zkus si to představit….Možná by to bylo jako v té pohádce….a on by si vzal některou z nás za ženu….“
Pak se obě dívky rozesmály. Kierana zaujala hlavně ta část o tom, že se po něm už ptají vojáci.
››No jistě….Co jsem mohl od strýce čekat?....Pochybuji, že ti vojáci mají nařízeno mě jen najít a ubezpečit se, jestli jsem v pořádku.‹‹
„Logheene, posloucháš mě vůbec? Halo?“
„Jdeme, Elesari….zdrželi jsme se zde už příliš dlouho…,“Kieran se zvedl a zamířil zpátky do patra, kde měli ještě všechny své věci.
„Cože?“Sirea nechápala, co se najednou stalo.
Zamířila za ním. Dohnala ho těsně před pokojem.
„Logheene, co se stalo?“
„Musíme jít….“
„Ale proč?“
„Prostě musíme….Na otázky není čas….“
V pokoji rychle vzal jejich věci a zamířil ven. Sirea měla co dělat, aby za ním nezaostávala. Doběhli do stájí.
„Logheene, proč utíkáme?“
„Elesari, už jednou jsem ti řekl, že na otázky není čas….Rychle připrav svého koně….“
„A co, Kieran? Vždyť….vždyť ani nevíme, kde je….To ho tu jenom tak necháš?“
„On se o sebe umí postarat a neboj….najde nás….“

Vyrazili hned jak osedlali své koně. Koně jejich chybějícího přítele sebou vzali taky. Sirea nechápala co se děje, ale zas tak hloupá nebyla, aby si pár věcí nedomyslela.
››Že by byli stejně jako já na útěku? Jenže to by znamenalo, že mi lhali….Co když to jsou nějací zloději, bandité…../Čeho se vlastně bojíš? Jsi vražedkyně a ti dva muži nebudou pro tebe problém….Přikradeš se v noci…Stačí jeden pohyb….nebo…chceš si to vychutnat?....Budeš ho dusit tak dlouho než dodýchá…/‹‹

* * *

„Logheene, tady se mi to nezdá….Navíc…Jsi si jistý, že nás Kieran najde?“ptala se Sirea, když se po několika hodinovém útěku z města zastavili na malé mýtině uprostřed lesa.
„Neboj se…Kieran nás určitě najde….A mohl bych tě o něco požádat?“zeptal se Kieran, který zrovna připravoval deky na spaní.
„Jestli to bude v mých silách splnit….“
„Mohla bys jít najít nějaké dříví na oheň? Brzo bude tma a proto bude lepší začít s tábořištěm už teď….mám takový pocit, že Kieran se tak brzo neobjeví…“
››Vážně? Já mám pocit, že chudák ani neví, kde jsme….pochybuji, že nás najde….‹‹
„Dobře, udělám to…“
Sirea ještě odstrojila Biaru, položila vak se svými věcmi na zem a až pak zamířila mezi stromy. Najít suchá dříví na oheň opravdu nebyl problém.
Za chvíli se vracela s plnou náručí dřeva zpět.
„Tak už se přestaň vzpírat, chlapče….Uděláš to lehčí nám i sobě….“
„A taky králi, že? Nevzdám se….Nikdo v naší rodině se nikdy nevzdává!!!“
„Čím víc se bráníš, tím víc to bolí, chlapče….“
Poznávala jedině Logheenův hlas….ostatní hlasy nepoznávala. Pomalu přešla ke stromům tak, aby viděla na louku. Stálo tam asi dvacet po zuby ozbrojených vojáků s královským znakem na prsou. Tohle byli bezpochyby vojáci Theoda.
››To ne…našli mě…jestli udělají něco Logheenovi kvůli mně….Musím mu pomoct…, ale…ale jak?‹‹
Sice jich bylo hodně, ale Sirea nechtěla, aby mladému mágovi, který ji doprovázel nějak ublížili….Sirea neměla u sebe žádnou ze svých zbraní, jediné co měla byly ty klacky v jejím náručí.
„Král řekl dovést, ale neřekl jestli živého nebo napůl mrtvého…A nám je to zcela jedno….Rozhodnutí je na tobě….Jestli s náma půjdeš po dobrém nebo to zkusíme přes tu bolest….“
„Nikdy s vámi nepůjdu….A král ať si políbí….Stejně to není král!!!!“
„Vybral sis tedy po zlém!!!! Chlapi na něj!!!!“
Kieran byl připravený rvát se na život a na smrt….Stejně na konci…nezáleželo na tom, co by si vybral...na každém konci ho čekala jen smrt…Pochyboval, že by ho strýc nechal jen zavřít do některé podzemní kobky…Vězni dokáží utéct…
Osm mužů tasilo své meče a zamířilo ke Kieranovi. Kieran také neváhal a tasil svůj meč. Byl odhodlán bojovat jako lev za sebe, za svůj život.
Sirea mu chtěla zoufale pomoct, jenže neměla jak.

Kieran bojoval opravdu dobře, jenže ani on neměl na osm ozbrojených mužů, vycvičených v boji. Možná by zkusil použít některé z kouzel, které ovládal, jenže v tomhle boji to prostě nešlo. Už chápal, proč se vždycky mágové a čarodějové drží vzadu, když přijde na bitvu. Muži bojovali tvrdě, ale i Kieran uměl bojovat bez pravidel a tvrdě.
Neubránil se, i když vzdoroval dlouho. Zabil při tom šest mužů, ale poslední dva byli už na něj příliš.

Už nemohla….nesměla váhat….pokud ovšem nechtěla dopustit, aby jejího společníka zabili….Divila se jen, že nepoužil nic ze svých temných triků čaroděje…Nerozuměla tomu….nerozuměla…
I když neměla u sebe zbraň, ti muži jich měli dost a podle toho co viděla, jen málo z nich bylo opravdu schopných žoldáků.
››Sleduj a uč se….Zaútoč až nadejde ten vhodný čas….Děkuji, Nicolasi….‹‹
V rukávu měla malou dýku. Nevhodná k boji, ale podřezat jednomu z nich hrdlo ní klidně mohla.
››Možná tomu, co je nejblíže ke mně…‹‹
Nedaleko jejího úkrytu stál, zády k ní, jeden z vojáků. Neuvědomoval si nebezpečí, cítil se určitě bezpečně…
››Domýšlivý chlap….‹‹
Sirea se pomalu vyplížila ze svého úkrytu. Dřevo nechala dřevem. Opatrně sáhla do rukávu a vytáhla malou dýku s podivně tenkým ostřím. Dostala ji dávno od Nicolase. Byla to její první zbraň. Plížila se tiše, jako stín.
Jeden rychlý pohyb. Muž nemohl nic ani cítit. Nestihl ani heknout, vydat jakýkoliv zvuk. Skácel se mrtvý k zemi. Sirea stihla vytáhnout jeho meč a pak se znovu schovala do stínů. Muži si jí nevšimli, byli teď zaujati něčím úplně jiným. Upoutal je až zvuk padajícího bezvládného těla. Všichni se otočili. Zastavil se dokonce i muž, který se zrovna chystal podříznout Kierana, který se mu vzpíral seč to šlo, ale drželi jej dva muži, aby sebou moc necukal.
„Co to bylo?“
„Odkud to přišlo?!“
Jeden z vojáků, nejblíže svému mrtvému druhovi přiskočil k němu.
„Je opravdu mrtvý!!!“oznámil svým druhům.
Podíval se na něj znovu.
„Má podřízlý krk, pane!!!“
„Neboj nebolelo ho to. Ukážu ti to.“
„Co….“už nikdy nedopověděl.
Sirea mu odťala hlavu jak byl v předklonu přímo před jejím úkrytem. Udělalo se jí z toho sice trochu nevolno, nebyla zvyklá zabíjet i když ji k tomu vychovali, ale nedá to na sobě znát. Získá plnou pozornost mužů, alespoň na chvíli.
„Aaaaa…kdopak je tohle?“
„Kočička si chce hrát? A má na to drápky, aby si mohla hrát s námi?“
Sirea nepovažovala za nutné odpovídat.
„Tak ještě to bude drzé?“
Muži se pochechtávali, nevěděli, že se lehce mohou popálit. Dva z chlapů se odvážili k ní přijít na délku ruky. Sirea držela zakrvácený meč špičkou k zemi. Čekala na vhodný okamžik, okamžik překvapení. Ona jim ještě ukáže drápky.
Kieran se na to díval a nemohl to pochopit. Ta holka byla buď tolik odvážná nebo hloupá nebo možná oboje, protože zabít dva muže a pak se ještě zbylým vojákům ukázat na oči, to není nejlepší nápad. Jenže alespoň k něčemu to bylo dobré. Odvadla od něj pozornost. Sice ne úplně, ti dva muži, co ho drželi ho nepustili ani teď, ale pozornost mu nevěnovali.
››Možná bych mohl zkusit trochu….jen jestli jsem to ještě nezapomněl….‹‹
Chtělo to jen soustředit se a díky tomu času, co mu Sirea poskytla mu to docela šlo. Jeho věci leželi nedaleko….
››Kdyby se mi jen povedlo….‹‹
Z jeho vaku vyletěla dýka a zabodla se přesně kam Kieran chtěl. Do krku jednoho z jeho věznitelů. Ruku měl najednou volnou, myslí přivolal svůj meč a druhému vězniteli rozpáral břicho vlastnoručně. Jenže i to, že teď použil něco, co už dlouho ne, i když v jeho případě šlo o věc vrozenou, jen málo lidí se narodí s vrozeným nadáním na magii, ho stálo hodně energie.
››Do háje! Na tohle jsem nepomyslel…..‹‹
Jenže už bylo pozdě litovat čehokoliv. Muži, hlavně jejich velitel, si totiž všiml, že se jim to nějak vymklo z rukou. Taky pochopil, že ta dívka měla zřejmě jen odlákat pozornost a oni se nechali nachytat, což ho rozhořčilo ještě víc.
„Zabte je!!! OBA!!!“
Zbylých čtrnáct mužů rychle uposlechlo rozkaz. Tasili meče a okamžitě začalo útočit na dívku a mladého prince.
Sirea okamžitě zvedla meč do obranné pozice. Odrazila pár výpadů, nic těžkého. Pak zaútočila ona, nehodlala jim dát šanci. Jednomu z mladších mužů, nemohl být o hodně starší než ona, mladíček, vyrazila meč z ruky. Ještě zachytila jeho překvapený výraz než mu probodla plíci. Rychle vytáhla meč z jeho těla, protože dalších šest mužů už čekalo. Z dalšího jejich útoku nevyšla tak slavně jak očekávala. Možná si toho ani nevšimli, ale jeden z nich ji poranil na ruce. Jen sykla, nic víc taky nemohla dělat. Musela se rychle bránit. Teď zaútočili dva naráz. Jeden z nich měl smůlu, že si odkryl při útoku své slabiny, čehož Sirea šikovně využila. Neměla jen meč, ale v druhé ruce držela malou dýku. Stačilo se vyhnout jeho nešikovnému útoku mečem a bodnout přesně do krku. Druhý z útočníků zaútočil téměř okamžitě po svém, teď už mrtvém druhovi. Jak před ním musela trochu ustoupit, síla jeho útoku byla značná, tak se málem ze zadu napíchla na meč mrtvého. Naštěstí včas uskočila stranou, jinak by to špatně dopadlo, pro ni. Takhle se na ten meč nabodl jen ten nešikovný voják.
››Nezemřel, ale díra v břichu ho jistě na dlouhý čas odradí od nějakých útoků. Takže tři nula…‹‹
Jenže další čtyři muži byli zkušenější žoldáci, ti tři, co na ni zaútočili byli jen nezkušení mladíčci.
Tihle čtyři byli dokonale sehraní a zaútočili společně. Na čtyři naráz neměla šanci ani náhodou. Navíc Sirea začala silně pociťovat krev stékající ji po pravé ruce. Držet meč bylo těžší a těžší. Zaútočili a jeden z nich ji vyrazil meč z ruky. Dopadl do trávy nedaleko, jenže bylo to dost daleko na to, aby na něj už nedosáhla.
Ani jeden z nich se nezastavil a zaútočili. Před dvěma uskočila, třetí ji poranil. Ucítila jak jí ostří rozřízlo kůži od klíční kosti až k levému prsu. Těsně nad ním se zastavilo. Sirea zavyla bolestí, tohle se tiše přetrpět prostě nedalo.
››Alespoň, že to nešlo přes krk….‹‹pomyslela si Sirea, i když v soubojích je nebezpečné myslet.
Jenže i tohle myšlení ji stálo trochu hodně. Nevšimla si totiž dalšího vojáka, který zaútočil. Vlastně všimla si ho, ale už bylo málem pozdě. Uhnula sice, jenže meč si svou cestu našel. Tentokrát to odnesl levý bok. Padla na kolena držíc se za zraněný bok. Rána na hrudi tolik nekrvácela, i když halenku měla už krásně temně rudou. Muži se zachechtali. Jeden z nich se sehnul k Siree. Chytil ji za vlasy a smýkl s ní na zem. Padla na záda a bolestivě si je narazila, navíc i o něco ostré, tipovala to na kámen. Už čekala, že tohle je její konec.
››Hloupý konec…Takhle jsem si to nepředstavovala….Ale copak se dá představit jak zemřeme?‹‹
Muže chystajícího se zabít teď už bezbrannou dívku pod sebou zasáhla ohnivá koule. Odletěl o kus dál od ní a zůstal ležet. Další tři muže omotala popínavá rostlina. Připoutala je k místu, kde byli. Rostlina je nejdřív neškodná, obyčejná rostlina. Muži, kteří ještě drží své meče se snaží rostlinu prostě rozsekat. Jenže čím zuřivěji do ní sekali, tím byla i rostlina zuřivější. Sirea se na ten výjev dívala s dokořán otevřenýma očima. Na rostlině najednou začali růst trny. Nejdřív malé, stejné jako na jakémkoliv keři obyčejné růže….a pak…muži řvali bolestí…když se jim trny velké jako větší dýky nebo krátké meče zařízly z ničeho nic do těl. Sirea si jejich křik bude pamatovat do smrti.
Oddechla si. Muži byli mrtví a ona se už nemusela bát o svůj život. Jenže….najednou uslyšela kroky, které míří k ní. Strhla se. I když byla zraněná, hodně, ale ne tak, že by to ohrožovalo její život, byla připravená bránit se.
„Jsi v pořádku?“zeptal se Kieran, který si k ní přiklekl.
Měl několik ošklivých šrámů v obličeji, krvácející jizvu, která se mu táhla přes oko a jednu ránu přes břicho.
„Ehm…no….myslím, že neumírám, takže jsem celkem v pořádku….“
Kieran si těžce povzdechl.
„Můžeš vstát?“
„Bez pomoci ne.“
Kieran pochopil a pomohl ji. Sama by opravdu nezvládla vstát. Když ji pomohl vstát všimla si někoho, o kom doteď netušila, že je zde.
Logheen dorážel posledního muže, když si všiml svého přítele jak podpírá Sireu a vede ji k němu.
Dovedl ji ke koním a k Logheenovi, který stál nedaleko nich. Položil ji na zem.
„Myslíš, že je moudré zůstat tu přes noc?“zeptal se Logheen jen co k němu dorazili.
„Zřejmě ne…Vypadá to, že už našli naší stopu….“
„Co teď?“
„Nech mě přemýšlet….“
„Zkus to, ale rychle….nechtěl bych narazit na další…“
„Děláš jako kdybys jich zabil nejvíc! A ještě se tolik nadělal!“
„Uklidni se nebo budeš krvácet ještě víc….“
„Dobře….Napadá mě jediné místo, kde nás sice můžou jít hledat, ale nepustí je tam….“
„Myslíš…..“
„Avalee…“