Skanzen-7.část

"Co tu chce? Kde je?"
"Proč sem tu špínu taháte?! Proč ještě víc znesvěcujete posvátnou půdu!"
"Ticho!" Zařval trpaslík, neskutečné, kolik síly je v tak malém živočišném prostoru, a uhodil sekyrou do skály až se celá otřásla. " Je to žena, je tu mezi námi, budete se k ní chovat s náležitou úctou!"
"Vyžeňme jí čarodějnici!" Ozvalo se z davu.
"No dovolte!" Ohradila se jedna z čarodějnic.
Trpaslík pokračoval: "Je to člověk. Je z Jihu. Ví toho hodně o jejich organizaci, o jejich slabých místech, a až si s ní promluvím, rozhodnu co dál. Mezitím tady bude klid. Draci na to dohlédnou a dotyčná půjde se mnou.
"Já?" Zalekla se Klára. "Sama?"
"Sama."
Klára se zvedla, nejistě se podívala na stařečky a ti ji pohledem povzbuzovali. Pomalým krokem přešla do středu řečnického půlkruhu. Trpaslík jí byl sotva po pás. Vzpomněla si, že jako malá viděla trpaslíky v Zoo. Zděsila se. Vždyť jsou to živé, myslící bytosti! Vždyť je to jako zavřít člověka! Kdyby to byla bývala věděla dřív. Kdyby jen tušila. Kdyby...
"Kdyby chyby." Prohodil do větru ledabyle trpaslík.
Otočil se a kráčel ven z hory. Klára ho následovala. Vedl ji k lesu. Cítila za sebou z hory jdou cí zvídavé pohledy. Za jedním ostružinovým keřem zvedl poklop pokrytý trávou, pro nezasvěcené oko naprosto neviditelný a vyzval doktorku ať vstoupí. Slezli po žebříku dolů. Trpaslík rozžhnul louče.
"Tak, to by bylo." Oddechl si. "No tak si sedni." Přistrčil jí stoličku.
"Jsem Klára."
"Já jsem Domhar, syn Dotharův. Pokud si nepotrpíš na zbytečný kecy kolem, tak přejdem k věci."
"Souhlasím."
"Chceš nám pomoct?"
"V čem?"
"Chcem naší zemi zpátky. Chceme starý časy, chceme osvobodit všechny tvory z tý jejich debilní Zoo. Chcem svojí svobodu a budoucnost."
"Já bych ráda pomohla, ale..."
"Jak? Neboj. Máme plán. Nyní Kláro jsi jednou z nás. Budeš se bít za naše práva. Společně poneseme odkaz našich předků. Já osobně ti věřím. Vzal jsem tě sem, jen aby ostatní měli klid v duši, teď se vrátíme k ostatním."
V hoře bylo hrobové ticho, draci měli opravdový respekt.
"Tak tedy..." začal Domhar, "tohle je Klára. Od teď je jednou z nás. Rozhodla se nám pomoct. Zná město. Umí se tam snadněji infiltrovat. Ví jak jednat s lidmi. Může se tam v klidu vrátit a dělat jako by nic. To bude naše eso v rukávu."
"A můžeme jí věřit?" Zeptal se jeden z kentaurů. Jeho košké tělo bylo nádherné. Lesklé černé, s dlouhýma štíhlýma nohama a hustým ohonem. Paže měl silné a lidskou část těla pevnou a svaly na něm jen hrály. Vlasy -hřívu- měl dlouhé a stejně černé jako tělo. Přes rameno měl pověšen luk a toulec s šípy.
"Co ztratíme, když ne." Tentokrát zahřměl Nanův hlas.
"Můžeme ztratit i ten zbytek. Můžeme být odhaleni."
"O to, co máme stejně přijdeme v boji, nebo bez něj. A ona je to nejlepší utajení, jaké můžeme mít."
"Chci vědět, co je zač, chci aby nám o sobě řekla všechno." Řekl rázně kentaur a vzrušeně zahrabal kopyty.
"Tady pořád někdo něco chce." Povzdechnl si Domhar. "Tak tedy mluv." Pobídl doktorku.
"Já..."začala nesměle Klára. "Já..." Pak se ale vzpamatovala a přijala hrdost těchto bytostí jako sobě vlastní.
"Já," pronesla sebejistě a pevným hlasem, "jsem Klára Lympová, jsem zvěrolékařka a promovaná doktorka biologie. Pracüji v ústavu pro Výzkum bájným tvorů a zvířat. Můj kolega Artie Palemo, Karel "Kdovíjak" a já jsem dostali za úkol ulovit a přivést na výzkumy Nana. Takový tvor, který má být ve Skanzenu a přijde do města, má být odchycen a zajat v Zoo, ale Boss si usmyslel, že chce Nana dát na pokusy. Přijeli jsme sem. Kvůli mobilu, co mi ukradli nějaké potvory..."
"Jaké potvory, ty uslintaná obrovská obludo!?" Zakřičel faun na konci řady.
"Omlouvám se... Každopádně, pak jsem se ztratila a potkala Nana. Ten mi tu vše ukázal a já už se nechci vracet do města. Mám to tady ráda, cítím, že sem opravdu patřím. Chci vám pomoct."
Kentaur pozdvihl obočí. "A to ti jako máme věřit?
"Nevím, jak vám mám dokázat svou loajalitu."
"Řeknu vám to takhle, vy promovaná doktorko, jestli nás teď zradíte a prozradíte, tak všichni, jak tu jsme, zemřeme, ale garantuju vám, že vy jako první. A věřte mi, že to nebude ani trochu příjemný zážitek."Horu naplnil oblak dusna. Nervozita by se dala krájet. Doktorka se třásla vztekem. Jak jen jim to dokázat? Zahodila mobil, rozšlapala GPSku. Co dál? Tohle bylo nejvíc, čeho se mohla vzdát. Na nic jiného nemohla přijít. A k tomu ty kentaurovy oči. Na jednou jí hlavou projela myšlenka stará jak lidstvo samo. Poklekla na koleno, sklonila hlavu a pravila:
"Prosím vás o přijmutí mezi sebe, věřím, a prosím, věřte taky, že nezklamu."
"Ona umí starý jazyk?"
"Cože?" Podivila se Klára.
"Kde ses to naučila? Víš vůbec, co jsi řekla?"
"Samozřejmě, nejsem blázen, řekla jsem to naprosto normálně."
Nano ji schoval pod svá křídla.
"Tak, ty odvážný kentaure, co teď?"
Kentaur neřekl nic, jen sklopil pohled a pochopil.
Trpaslík potřásl hlavou nad tím divadlem, blahoskloně přejel očima po davu a pak jimi spočinul na Kláře.
"Mám teď jeden úplně malej a naprosto nemístnej dotaz... Kdo je sakra Nano?"