Lovci

Celou cestu byl tajemný jak hrad v Karpatech a zaboha mi nechtěl říct kam jdeme. Šli jsme poměrně dlouho než jsme stanuli před vekým domem. Vypadá hodně staře a přesto je naprosto úžasný.

Sebastian aniž by se na něj podíval vejde dovnitř. Rozeběhnu se za ním a pořád kolem sebe nadšeně koukám. Hned jak vejdeme uvidím rozlehlou místnost se stoly kolem dokola, kde sedí několik lidí, popíjí nebo jí a vesele si povídají. Na levo od dveří je pult a za ním stojí asi dvaadvacetiletý muž, který je až zvláštně podobný Sebastianovi. Můž Sebastianovi zamává a ten mu to opětuje. Sebastian mě chytne za ruku a dotáhne až k pultu.

"Ahoj Sebe. Kohopak to sem vedeš?" řekne s úsměvem muž.

"Ahoj. To je Darja spolužačka a ta o které jsme ti říkal už dřív, Darjo, to je Filip můj bráška."
Eh? Ta o které jsem ti říkal? To o mě už každý ví? Pokusím se o úsměv a potřesu si s Filipem rukou.

"Ahoj." zamumlám jen.

"Dost jsem o tobě slyšel." řekne Filip.

"Jo? Já o tobě zase vůbec." zamračím se na Sebastiana.

"No nebyl čas. Nabralo to všechno příliš rychlý spád, takže nebyl čas mluvit o tomhle." omluvně pokrčí rameny.

Zakroutím hlavou a ještě jednou se pořadně rozhlédnu.

"Líbí?" uslyším vedle sebe Filipa. "Převzal jsem ji po jednom známém, který odjel do Anglie. Je to naše obživa a jak je vidět tak vůbec ne špatná. Naše kavárnička." spokojeně se podívá na hosty.

"No jo je to fajn, ale ja s Darjou musíme začít s tréninkem. Byl by si tak hodný a nechal nám donést neco k jidlu a na pití?" požádá Filipa Sebastian.

"To je samozřejmost. Tak běžte a Sebastiane trochu ji šetří." mrkne na něj.

Začínám se pomalu, ale jistě bát. Já odtud snad nevyjdu zdravá. S obavamy následuji Sebastiana do zadní místnosti za kavárnou. Místnost je zařízena jako obrovská tělocvična, kde je vše na co si vzpomenete. Tohle všechno muselo stát hodně peněz.

"To je tu ještě po Richardovi, to je ten co po něm máme kavárnu. Byl sportovec, hrozně miloval sport a taky podle toho vypadá." usměje se Sebastian.

"Proč se odstěhoval?" zeptám se a opatrně se rozejdu po tělocvičně.

"Má v Anglii přítelkyni. Už dlouho přemýšlel, že se za ní odstěhuje, ale teprve teď to uskutečnil." za mími zády bouchnou dveře. Leknu se a rychle se otočím. Ve dveřích stoji Filip s plným podnosem jídla. Donese ho až ke stolu u dveří a ja se k němu radostně rozeběhnu. Sebastian se mi začne smát a Filip radši uskočí, jak se vrhnu na podnos.

"Tady má někdo hlad." pobavený Filip odejde a nechá nás samotné. Společne se najíme a za pár minut začíná můj první trenink.

"Tak nejdřív zjistím co v tobě je." koukne na mě Sebastian.

"Co ve mě je? Dobrý vtip. Já...AAAA." ani nestihnu doříct co jsem chtěla a už ležím na zemi. A Sebastian se nade mnou posměšně tváří. "Copak si to říkala?"

Naštvu se a podkopnu mu nohy, překulím se na něj a přidržím mu ruce u země.

"Hm dobrý." pochválí mě. Rychlostí blesku si, bohužel pro mě, vyměníme místa, "Ale ne dost dobrý. Musíš na tom ještě pracovat." a já ho vzala za slovo.

Celé dvě hodiny mě učil jak se nenechat zaskočit, co mám dělat, když mě ze zadu někdo napadne a musím říct, že jsem se držela. Aspoň jsem se o to pokoušela, přesto zítra budu celá rozlámaná a budu mít modřiny.