Stiny osudu

© Lord Denvil, 2007-2008

STÍNY OSUDU
(pracovní název)

Ale život je jen slovo, jsou jen láska a smrt
Hej, a kdo bude zpívat, když všichni budou spát?
Smrt stojí za to, aby se žilo
A láska stojí za to, aby se čekalo...
Viktor Coj

Věnováno mým kamarádům

Koncem dubna zem už není tak studená. Slunce, které tak laskavě a současně nemilosrdně praží přes den už stihlo darovat půdě část své nevyčerpatelné energie. Proto záda cítí jen příjemný chládek, nikoli do morku kostí pronikající zimu, jak by tomu bylo jen před pár dny. Stonky mladé trávy radostně prožívají znovuzrození a ochotně vytváří měkký, pohodlný polštář. Nad ním slabě probleskovaly útlé hvězdy. Přímo nad hlavou se dal spatřit Velký vůz. Vpravo od něj tiše visel a nezaujatě zíral na dění dole rostoucí půlměsíc. Na benzínku, která se momentálně - záhadnou hrou orientačních smyslů - nacházela přímo nad jeho hlavou přijížděla a v zápětí zase odjížděla auta. Lidé řešili své drobné a velké problémy. Nějaká slečna se hlasitě smála v neumělé snaze předstírat uvolněnost a veselost…
Max se snažil srovnat své pocity do latě. Co se to zase děje? Jaká záhadná síla ho zvedla z pohodlného gauče a vyhnala ven z tepla domova do zatím ještě nepříliš teplého večera? Že by krize středního věku, se kterou s vypětím všech sil bojoval na podzim a nebyla zažehnána, ale jen potlačena a teď se opět vracela s novou silou? Uvnitř cítil černou, matoucí prázdnotu. Jen tupá a nepatrná bolest v hrudníku mu připomínala, že zatím ještě žije.
Jakými pravidly se řídí lidské chovaní? Co nutí člověka jednat tak nebo jinak? Na každém kroku, každou sekundu, udělat rozhodnutí jakým směrem vykročit? Předem sepsaný a zpečetěný osud… jakási karma? Souhra náhod? Složitý a zamotaný systém střetů osobních zájmů všech lidí, co jsou v blízkém nebo i ne moc blízkém okolí? Proč Max cítil tak neskutečnou nejistotu a zmatek? Jako by najednou stál na křižovatce s milionem stejných cest a netušil po které z nich má udělat ten jediný správný krok. A jakým způsobem lze dopředu odhadnout, že pravě ten krok je ten správný? Zase ho ovládla vtíravá myšlenka, že on, stejně jako ostatní, je jen marioneta v nějakém fantasmagorickém divadle. Marioneta, kterou někdo tahá za provázky. Ale zrovna teď, v tuto chvíli, ten někdo si udělal pauzu na svačinu nebo si odskočil se vyčůrat.
Max se znovu podíval na hvězdy, jestli tam náhodou není odpověď… Ale ty jen chladně mrkaly a neřekly nic. Hvězdy tam byly dlouho před námi a budou dlouho po nás. Určitě znají všechny odpovědi, ale v žádném případě se o ně nehodlají s námi podělit. Max se posadil, nahmatal v trávě kelímek s vychladlou kávou z automatu a s nechutí ji dopil. Na dně kelímku, oproti očekávaní taky žádné odpovědi nebyly. Max si vzpomněl na nedávné časy, kdy dost dlouho a vytrvale hledal odpovědi na dně sklenice s whisky… Trpce se usmál. Tudy cesta určitě nevede. Tíha v hrudníku začala být skoro nesnesitelná. Co se stane, když ten velký a tajemný manipulátor na cestě se záchodu zakopne a spadne do všech provázků tak, že se bez jakéhokoli plánu propletou a smíchají se tak, jak nikdo nemohl očekávat? Ve vzduchu se skoro hmatatelně dalo cítit, jak vržou a přetékají přes sebe pravděpodobnostní čáry. Něco se musí stát. Pravě teď. Teď nebo nikdy...
V pouzdře na opasku zavibroval telefon. Vidina skřípajícího hodinářského stroje pravděpodobnosti náhle zmizela. Přišla textová zpráva od staré kamarádky – zdržela se někde s přítelkyněmi a potřebovala odvoz. Je vhodné použít termín „stará kamarádka“ u dívky, které ještě nebylo šestnáct a kterou zná necelý rok? Miniaturní křehká zrzka s nádhernýma modrýma očima, která si úspěšně hraje na nevinné koťátko a přitom umí zamávat s každým chlapem lépe, než kdejaká mnohem starší a zkušenější ženská. Podobné prosby nebyly u Margo obvyklé a Max nemohl - a ani nechtěl - odmítnout. Rychle vyťukal odpověď, že na požadovaném místě bude do pěti minut, zvedl se, oklepal z džínů pár přichycených stébel trávy a vykročil ke svému autu.
Pár lidí, co krátili večer s kelímkem kafe a rozhovorem u svých aut, klouzli po něm pohledem, ale jakoby si ho nevšímali. Max věděl, že má nějakou záhadnou vlastnost odvádět od sebe pozornost, když si to přeje. Jeho střední vysoká, svalnatá postava s širokými rameny, krátký sestřih a kamenný výraz obličeje budila v lidech už od prvního pohledu respekt a možná i strach. Navíc, on preferoval oblékat se v černém, a to určitě taky hrálo svoji roli. Dneska, jako obvykle, měl na sobě pohodlné černé tričko a džíny. Obrázek dovršovala jeho oblíbená černá kožená bunda ze kterou se loučil, pouze když to vyžadovalo opravdu horké počasí.
Max na dálku odemkl auto a nastoupil si. Ještě teplý šestiválec se ozval příjemným nízkým duněním a všech třistadvacet koní ukrytých pod kapotou netrpělivě zadupalo kopyty. Jen velké brzdové kotouče, sevřené mohutnými třmeny ve velkých kolech, a široká dvojitá koncovka výfuku prozrazovaly, v na první pohled usedlém rodinném kombíku, skrytou sílu a mrštnost. Max si pustil rádio. Z reproduktoru se ozvaly vzrušující tóny Offspring – One Fine Day – přesně to, co bylo třeba. Es-čtyřka se nenechala prosit a bez jakékoliv prodlevy vystřelila dopředu. Max lehkým pohybem volantu prokličkoval mezi zaparkovanými auty a opustil základnu – jak se říkalo mezi kamarády benzínové stanici na okraji města.
V noci byly silnice téměř prázdné a nebylo zapotřebí se krotit. Když Max zabrzdil u známě čajovny, neuplynulo ani těch slíbených pět minut. Margo už čekala venku a s ní byla neznáma černovlasá dívka v černo-červené kožené bundě. Od pohledu ji mohlo byt tak šestnáct nebo trochu víc. Obě vypadaly trochu nervózně a hned se vydaly k autu. Ještě po cestě Max zaregistroval zaparkovaný nedaleko nápadný mohutný džíp – Cadillak Escalade, jakoby vystřižený s amerického filmu o špionech. Na ulici malého středoevropského města tohle auto působilo nepatřičně. Slečny nastoupily součastně, neznámá dívka si sedla dozadu a hned upřela pohled do okna, jakoby tam někoho vyhlížela.
„Ahojky“, pozdravila Margo a obdařila Maxe pronikavým pohledem svých velkých krásných očí, „Nevadí ti, že nás někam hodíš, že ne?“.
„To víš že ne“, Max ji pozdravil lehkým pohlazením po zápěstí – v určitých situacích dával přednost neverbální komunikací před zbytečnými slovy. „Kam to bude, slečny?“ – nasadil tón starého vykutáleného taxikaře.
„To je jedno, hlavně už jeď“, podrážděně odpověděla neznámá slečna se zadního sedadla, stále hledíc někam ven.
Margo nasadila shovívavý výraz a pokrčila rameny. A zase hodila ten svůj pohled na Maxe.
„Jeď a pak se uvidí“, záhadně promluvila a pokračovala za sebe: „Klid, beruško, už je to v pohodě“.
Max poslušně zařadil rychlost a rozjel se na půl plynu jako vždy, když nebyl v autě sám. Ve zpětném zrcátku zaznamenal nějaký pohyb – mohutný Cadillak se odlepil od krajnice a až pak rozsvítil světla. Max trochu přidal. Koně pod kapotou poslušně zabrali a jeho tělo se citelně vmáčklo do sedačky. Džíp se nepřibližoval, ale taky nezaostával – slušně držel tempo. Max to vzal na vědomí, ale zatím se neznepokojoval – třeba si nějaký nažhavený mladík půjčil od táty silné auto, a teď se chce předvést před dvěma hezkými slečnami. To už tu bylo víckrát. „Rodinný kombík“ už nechal na holičkách nejednoho příliš sebejistého rádoby závodníka. V podobných případech Max rád říkával, že není až tak moc důležitě, co je pod kapotou, ale spíš, kdo sedí za volantem.
„Před kým prcháte?“, zeptal se Max. Ani na chvíli nespustil oči z cesty i když znal tuhle klikatou ulici jak vlastní dlaň. Mezi vlastnosti skutečného streetracera patří i ty, že přesně zná možnosti a limity jak auta, tak své vlastní. A dokáže balancovat na hranici těchto limitů a předpovídat skryté nebezpečí. A tím pádem dokáže jet rychle a zároveň bezpečně.
„To neřeš“, Margo se snažila potlačit nervozitu a vypadat klidně a dokonce vesele. Moc se ji to nedařilo. „Znáš to – holčičí problémy. Odvez nás ke mně domů, ju?“
„Ne, tam nemůžeme, přece“, dívka na zadním sedadle se ani nesnažila nic předstírat a v hlase měla skoro panické tóny. „Jedou za námi a určitě vědí kde bydlíš.“
Max taky chytil nervozitu a začalo mu být jasno, že za volantem velkého černěno auta, které se ho stále drželo jako přilepené, nesedí žádny amatér.
„Dobře. Chceš si hrát, tak si pojď hrát“, řekl si pro sebe, hodíc oko do zpětného zrcátka, a pokračoval už nahlas: „Připoutejte se. Obě.“
Jeho pasažérky poslušně sáhly po pásech a Max vyčkal, než zacvaknou oba zámky. Pak podřadil a vytočil motor do červeného sektoru. Teplota oleje byla ideální a es-čtyřka poslušně vystřelila dopředu. Teď už šly veškeré limity stranou a Max začal riskovat. Mohlo to být fatální pro nějakého nerozumného chodce nebo kočku, kteří by se rozhodli přeběhnout silnici za slepým horizontem nebo za prudkou zatáčkou. Ale Max pevně doufal, ze řev vytočeného motoru a rozsvícená dálková světla pro ně budou včasným varováním.
Znovu jej ovládl ten nejasný podvědomý pocit neznáme moci, jako vždy v podobných situacích. Čím to je, že pokaždé, když mine nebezpečný úsek spatří před sebou jen prázdný asfalt, který se trochu leskne ve světle měsíce a jeho světel, volný od volně pobíhajících zvířat a potácejících se opilců? Slepá náhoda? Předem sepsaný osud, který ví dopředu, že ještě nepřišel jeho čas? Nebo něco jiného? Jenže jako vždy nebyl čas se zastavit a provést analýzu svých pocitů. Takže otázka opět zůstala nevyřešena, snad jen s nepatrným náznakem odpovědi.
Max se už na nic neptal a přesně věděl, kam má jet. Záměrně vybíral cestu plnou strmých zatáček, aby jeho auto bylo co nejmíň na dohled pronásledujícího vozidla. Dokonalá znalost města byla na jeho straně. Gumy pískaly tak, že chvílemi překřičely i mohutný řev forsírovaného motoru, ale tvrdý podvozek chránil auto před nakláněním a poslušné držel stopu. Kruhový objezd, na kterém Max občas dělal „kolotoče“ pro známě slečny toužících po nebezpečných zážitcích, byl projet proti veškerým pravidlům rovně, vlevo od ostrůvku. Teď bylo hodně důležité udržet odstup a pokud možno ho ještě zvýšit. Max sešlápnul plyn až na podlahu a řítil se úzkou uličkou nové „spalní“ čtvrtí mezi těsně zaparkovanými auty stopadesátikilometrovou rychlostí a pevně doufal, že brzdy ještě nejsou přehřáté a zvládnou to, co zamýšlel. Černý cadillac se, proti všem předpokladům, stále rýsoval ve zpětném zrcátku.
Max v duchu odpočítával zlomky vteřiny a zbývající metry. Musela to být opravdu přesná práce. Cítil jak mu po zádech teče pot, ruce na volantu však zůstávaly suché. Teď! Ze všech sil, plnou vahou svého těla, se opřel o brzdový pedál a několik nekonečných sekund milimetrovými pohyby volantu udržoval auto v přímém směru, bleskově podřadil a strhnul volant doleva. Es-čtyřka nezklamala a smykem vklouzla do nenápadné odbočky na parkoviště mezi dvěma domy. Během okamžiku, opět na plný plyn, prolítnul parkoviště, Max vybral ještě jednu levou zatáčku o devadesát stupňů a uháněl proti původnímu směru, ale řada vícepatrových domů jej spolehlivě skryla před zraky řidiče černého džípu. Vrata podzemní garáže se otevírali neúnosně dlouho. Max nedočkavě proklouzl dovnitř, škrtnuv střechou po spodní gumové liště vrat, a hned bez zbytečného prodloužení zmáčknul tlačítko zavíraní. On, znovu a znovu, přehrával v hlavě časový plán svého manévru a čím dál víc se ujišťoval, že pronásledovatelé neměli šanci všimnout si, kam zmizeli.
Max zaparkoval auto na svým místě, zhasnul světla a ještě chvíli nechal běžet motor. Všichni tři, jakoby předem domluvení, zůstali sedět v autě a čekali. Čekali, jestli se vrata podzemní garáže neotevřou a černý džíp nevřítí dovnitř. Nebo se stane ještě něco hrozného. Max se snažil uklidnit bušící srdce. Události se vyvinuli hodně nečekaně a neobvykle. On vůbec netušil o co se jedná a jestli je vůbec dobře, že se nechal zatáhnout do tak šílené avantury. Ale na druhou stranu, on si říkal, že se už dávno vyloženě těšil na něco podobného. Něco neobvyklého. Něco od čeho tuhne krev v žilách a co naplní jeho celkem nudný život novým smyslem. Aspoň na chvíli. V garáži se už určitou dobu nic nehýbalo a světla poslušně zhasla. Najednou se na ně sesunula úplná tma. Max vypnul motor. Ve tmě a tichu bylo zřetelně slyšet jak obě dívky nervózně a hluboce dýchají. Kromě jejich dýchaní bylo slyšet jenom a pouze občasně praskaní ochlazujícího se motoru a brzd.
Max vyčkal ještě chvíli. Pak odepnul pás a otevřel dveře. Automatika zase rozsvítila světlo, a to přišlo jako znamení bezpečí. Napětí ve vzduchu trochu ustoupilo. Margo hned pochopila nevyslovený povel a taky se začala vyprošťovat ze sedadla. Neznámé dívce v zadu to trvalo o něco déle. Ale nakonec i ona opustila dočasné a celkem zdánlivé bezpečí vozu.
Před chvílí prožité napětí působilo nějaký blok v řečovém aparátu, ale slov ani nebylo třeba. Zamknuv auto, Max kývnutím hlavy ukázal dívkám, aby ho následovali a vykročil k výtahu. Celou cestu do horního patra všichni stále mlčeli. Max pozoroval jak se jeho náhodné pasažérky, které nečekaně byly zcela oddány jeho pomoci, nechtěně tiskli se k sobě rameny a soustředěně koukali pod nohy. Nebylo třeba být psychologem, aby pochopil, že obě dvě jsou smrtelně vystrašené. A to mnohem víc, než v okamžiku, kdy nastupovaly do auta.
Max odemknul byt a všichni tři vkročili do zdánlivého bezpečí zamčeného prostoru. Starodávné pravidlo „můj dům – můj hrad“ nebylo až tak moc pravdivé ani v minulosti, a v součastné době už úplně ztratilo svůj význam. Ale lidská psychika se pěvně drží zásady, že tenké dřevěné dveře s pochybným zámkem dokážou odříznut člověka od veškerých nástrah a nebezpečí čekajících venku.
Ještě stále dodržujíc zákon mlčení, Max neprodleně vykročil k baru, popadl hranatou flašku s černou nálepkou a nalil si do skleničky na dva prsty. Kamarád Jack nezklamal. První velký lok se rozlil příjemným teplem po celém těle a nepříjemné napětí v zátylku zmizelo beze stopy. Ze skleničkou v ruce si Max stoupl k oknu, zase se napil a začal pozorovat parkoviště před barákem. Žádný podezřelý pohyb nebyl zaznamenán. Černý džíp taky nebyl v dohledu. Jen nějaký chlapec si hrál na schovávanou se svým psem.
Margo si stoupla k druhému oknu a taky koukala ven. Neznáma dívka se posadila na gauč, stiskla dlaně mezi kolena a nestranně se dívala před sebe. Max k ní přistoupil a mlčky jí podal skleničku. Po delší prodlevě si ji dívka vzala a trochu se napila. Její obličej se na chvíli zašklebil, ale whisky ji vrátila růž na tváře – už nebyla tak smrtelně bledá jak před chvíli. Margo se otočila od okna a opřela se o rám. Nastal vhodný okamžik porušit slib mlčenlivosti.
„Tak, slečny“, promluvil Max a vrátil se k baru pro další skleničku, protože bylo vidět, že se dívka na gauči už nehodlá rozloučit s tou svojí, „copak se děje?“
Jeho návštěvnice se dlouze podívali na sebe, jako by se snažili očima domluvit kdo z nich bude povídat. Nakonec se toho ujala Margo:
„My nevíme, kdo to je“, začala váhavě, „nějací divní chlapy v oblecích nás pozorovali v čajovně… A ještě dřív – na městě.“, zase zaváhala, „Věrčin otec je bohatý podnikatel“, Max se konečně dozvěděl, jak se jmenuje ta neznáma dívka, „tak nás napadlo, že ji možná chtějí unést kvůli výkupnému, nebo tak nějak. Nebo, že jsou to jen nějací úchylové. Znáš to… Tak mě napadlo, že když nás odvezeš, tak nás nechají být. Nemysleli jsme, že nás budou takhle pronásledovat, promiň.“
Odmlčela se. Maxovi se tato průpovídka nějak nezdála, ale bylo jasné, že z nich nic jiného asi v tuto chvílí nedostane.
„Omluvte mě na okamžik“, řekl Max, bystrým krokem odešel do pracovny a zavřel za sebou dveře. Vytočil na mobilu číslo svého kamaráda, který měl styky v určitých kruzích a už nejednou ho vytáhl z bryndy. Bylo už dost pozdě, ale on věděl, že Aleš má v oblibě pracovat v kanceláři do noci.
„Ahoj, kamaráde“, ozvalo se ze sluchátka skoro hned.
„Ahoj. Neruším? Můžu mluvit?“, opatrně zeptal Max.
„V pohodě, povídej. Co tě trápí?“
„Hej, Aldo, nevíš náhodou o nějaké brigádě, co by tady u nás rozsekala v černém Cadillaku Escalade z pražskou značkou?“
Několik sekund bylo ticho, pak se nakonec ozvalo:
„Tak s tímhle ti bohužel asi nepomůžu, kamaráde. Je to pěkné auto, ale nic mě to neříká.“
Max neucítil žádný náznak, že by Aleš chtěl něco říct mimo telefon. Bylo jasné, že on skutečně nic neví.
„Dobře, díky. Ale skus se o tom poptat, prosím. Je to dost důležité. A hned dej vědět, ok?“
„Jasně, neboj. Ale nic neslibuji. Máš s nimi potíže?“, Aleš se začínal tvářit znepokojeně.
„Ani ne“, Max nechtěl vykládat do éteru všechny detaily a zbytečně panikařit, „Jen skus zjistit nějaký informace. Je to dost nápadné auto, tak možná někdo něco ví.“
„Dobře, s tím si nedělej starosti. Alešík trochu zapracuje a dá vědět. Žádný strach.“, Aleš vždycky mluvil o sobě ve třetí osobě, když byl nervózní.
„Super, díky moc a dobrou.“
Max ukončil hovor, vrátil telefon do pouzdra a otevřel klíčkem horní zásuvku u psacího stolu. Tam odpočíval jeho miláček – CZ-75. Max vyndal pistoli, natáhnul uzávěr a doslal první náboj do hlavně. Potěžkal zbraň v ruce, pak vyndal zásobník a doplnil tam další náboje z krabice. Cvaknuv pojistkou, Max zastrčil pistoli za opasek za záda a ještě jeden plný zásobník dal do kapsy. Zbraň dávala podstatně větší jistotu, než chatrné dveře bytu.
Max přistoupil o oknu a zase se napil. Usmál se. Pobavila ho myšlenka, jak nečekaně a divně se může zamotat situace. Jaký záhadný slet náhodných událostí mohl vést k tomu, že na gauči, na kterém on ještě ani ne před hodinou trávil jeden z nekonečného počtu nudných a jednotvárných večerů, naplněných jenom koukáním na nesmyslné filmy v televizi a zpestřené tak maximálně skleničkou whisky nebo vína, teď sedí vystrašená a zcela neznámá mladá dívka, která potřebuje jeho pomoc. Pomoc, možná i se zbraní v ruce. Zase se usmál. Adrenalin vyvolaný šílenou honičkou městem a věrný kamarád Jack, způsobili zvláštní pocit, blízký euforii.
Historku o údajném únosu nebral moc vážně – kdyby to byla pravda, Veronika by rozhodně co nejdřív spěchala domů, nebo aspoň se pokusila spojit s rodiči a zbytek starostí nechala na policii. Úchylové v takových autech nejezdí. A když už – tak rozhodně nebudou mít nouzi o mladé dívky, které si s nimi rády zahrají na nevinné oběti. A už rozhodně se žádný úchyl nepustí do tak nebezpečné honičky. Max si vzpomněl, jak Veronika řekla, že jejich pronásledovatelé určitě vědí kde bydlí Margo. Co se to tu děje? Do jaké avantury se to nechal zatáhnout? Najednou euforie nečekaného dobrodružství pominula a přišel strach. Nebyl to strach o život. Max se přestal bát smrti už dávno. Asi v ten okamžik, když zbytek jeho čety byl naložen do vrtulníku po třech dnech beznadějného boje v obložení v Afganistanu. Nebo později, když se jeho auto řítilo v neovladatelném smyku po zledovatělé silnici. Anebo ještě mnohem dřív, když jako malý chlapec na vteřinu otevřel oči na operačním stole a uviděl nad sebou nesnesitelné silné světlo a ustarané oči lékařů v zelených pláštích zastříkaných od krve. Jeho krve. Byl to strach o způsob života. Způsob života, žádaného odborníka na informační technologii a úspěšného podnikatele, který v hloubi duše tak moc nenáviděl a spolu s tím se teď bál o to přijít. Proč teď stál u toho okna? Proč sáhnul po zbrani? Odmítnout pomoct dívkám v nesnázi, ze kterých jednu navíc považoval za svoji kamarádku, vyhnat je teď na ulici samozřejmě nemohl – bylo by to proti veškerým jeho zásadám a dokonce i proti normální lidské morálce. Ale proč on pořád stojí u toho okna, místo aby volal policii, rodičům dívek a kdo ví kam ještě, aby se co nejdřív a nejdůkladněji zbavil břemeně, které nečekaně a nežádaně spadlo na jeho ramena? Zase se ve tmě mlhavě narýsoval známý skřípající hodinářský stroj pravděpodobnosti. Jeho ozubená kola se nelítostně točila, připravena lačně spolknout nejeden život nebo osud. Osud? Na čem zaleží jeho další život? Na jeho vlastním rozhodnutí, které se rodí zrovna teď u toho okna? Nebo je jeho životní cesta už dávno předem sepsána a všechna tahle usmyšlení jsou zbytečná a jsou jenom prázdnou ztrátou času – vždyť on už má pistoli za pasem! A to znamená, že je jeho cesta už předurčena a každý jeho vědomý čin bude jen slabou odchylkou?
Max zaskřípal zuby a opřel se čelem o sklo. Sklo bylo chladné a lhostejně. To ho trochu probralo ze strnulosti. Max se podíval do skleničky, do hlubin lahodné nažloutlé tekutiny, lákající do něžných objetí zapomenutí, zvedl ji na úroveň očí a pak ji rozhodně odstavil na okenní parapet. Zhluboka se nadechl, vešel zpátky do obýváku, kde na něho čekali dvě křehká stvoření, ty jediné, kvůli kterým tenhle život stojí za to.
Obě dívky seděly vedle sebe na gauči a potichu si povídaly. Když Max vstoupil do místnosti náhle přerušily rozhovor.
„Jak jsem pochopil, tak nemůžete domů?“, začal rozvážně, postavil se k barovému pultu, který dělil obývák od kuchyňského koutu a opřel se o něj. Dívky poslouchaly, nejistě hledíc před sebe. „Tady to taky není moc bezpečné. Když vaši nový známý mají příslušný kontakty a prostředky, tak nás tu hodně brzo najdou – auto je registrované na tuto adresu.“, při těchto slovech se Veronika nepatrně zachvěla. „Teď se přesuneme jinam a doufám, že tam se konečně dozvím celou pravdu o situaci. Protože jinak nevím, jak vám můžu pomoct.“
Domluviv, pokračoval pozorným sledováním obou slečen. Margo měla stále pohled upřený před sebe, ale černovlasá dívka se najednou podívala přímo na Maxe. Měla krásné hnědé oči, které byly plné strachu, ale taky vnitřní síly a nějaké divné oddané důvěry. Bylo to až zarážející. Maxe ovládl pocit, že ji zná nikoliv sotva hodinu, ale hodně-hodně dlouho. Snad celý život. Ten pocit byl nečekaný, ale docela příjemný. Max najednou skoro zcela zřetelně a bezpodmínečně pochopil, že nemůže dopustit, aby se ji stalo něco zlého. Nebylo to přirozené nutkaní muže pomoct hezké slečně v nesnázi, ale něco mnohem hlubšího. Něco, co ho hřálo hluboce u srdce.
Nebylo nutné nadále ztrácet čas a Max gestem ukázal dívkám, aby šly za ním. Ty se nenechali prosit. Poslušně se zvedly a vykročily za ním z bytu. Max zamkl dveře a přivolal výtah. Ale když přijel a otevřel se, chytil Margo za rameno, která už chtěla vstoupit dovnitř.
„Čekejte tady“, promluvil Max hodně potichu, „Sjedete dolů, až tě prozvoním. O.K.?“
Margo na něj sice hodila nechápavý pohled, ale přikývla. Max se podíval na Veroniku a ujistil se, že jí, na rozdíl od kamarádky, hned bylo jasné o co jde a nepotřebuje žádné další vysvětlování.
Max se vydal na cestu dolů po schodech. Šel rychle, ale snažil se přitom dělat co nejmenší hluk. Stoupal jen na špičky, aby boty nevrzali a zvuky kolem pozorně naslouchal. Zdálo se, že na celém schodišti není ani živáčka, ale on neustále dával největší pozor, když vycházel za každý roh. Moc dobře věděl, jak potichu může být člověk, když na někoho čeká v záloze. Max minul první patro a přistoupil ke schodům do garáže. Podíval se mezi opěradla dolu. Byla tam tma – světlo se zapínalo jiným ovladačem, než na patrech. Několik dlouhých sekund s vypětím všech smyslů vnímal dění dole. Něco se mu nezdálo. Nějaký stín nebo nepatrné šustění mu napověděli, že na placu před výtahem někdo je. Max vytáhl zbraň a odjistil ji.
Srdce mu bušilo tak moc, že se zdálo že jeho tlukot se roznáší po celém baráku. Max se snažil trochu uklidnit, ale bylo to marný. Musel dýchat pusou, aby to nebylo slyšet. Nohy skoro neposlouchaly, ale Max se nakonec donutil vykročit vstříc neznámu. Stoupal velice opatrně, zády ke zdi. Po každém kroku na chvíli znehybněl a naslouchal. Náhle si uvědomil, že mezipatrový plac je sice ve stínu, ale trocha světla ze shora tam jen přece proniká a on by mohl být vidět. To ho na vteřinu rozhodilo, ale cesta zpět už nebyla. On se prostě musel dostat do garáže! Zbývalo jen doufat, že pozornost toho, nebo možná i těch, co čekají dole bude soustředěna spíše na výtah a že jeho zvyk oblékat si vše černé se konečně vyplatí. Světlé místo překročil jedním maximálně prudkým pohybem a dovolil si vydechnout až zase byl v hlubokém stínu na druhé straně. Srdce mínilo vyskočit z hrudníku. Max držel zbraň oběma pokrčenýma rukama a jeho hlaveň byla namířena na prostor před výtahem.
Další krok byl snad nejtěžší. Všechny jeho živočišné instinkty skoro nahlas žádali, aby se vtisknul zády na zeď a zůstal tam tak dlouho, dokud by úplně se zdí nesrostl. Ale situace vyžadovala další krok a přirozený strach musel ustoupit pod nátlakem vůle. Jenže instinkty nelhaly. Max pocítil, že jeho bota o něco zavadila, ale už bylo pozdě – prázdna plechovka nechaná někým na schodech s neuvěřitelným a vůbec neuvěřitelným hlukem a šramotem letěla dolů! Každý promrhaný okamžik mohl stát život a strach poslušně pominul přenechav své místo reflexům – Max okamžitě hodil tělo na opačnou stranu schodiště, k zábradlí a při tom ještě sestoupil o jeden schod dolů. Ukazovák na spoušti byl připraven k akci.
Ale místo očekávaného výstřelu se od výtahu ozval utlumený vylekaný výkřik a panický pohyb. Někdo zřejmě hledal na zdi vypínač a v zápětí ho našel. Max pohotově přimhouřil oči, aby ho světlo neoslnilo a instinktivně si trochu poklekl. Dole u vypínače, namačkaný na dveřích do garáže, stál rozcuchaný mladík s kytkou u ruce. V další okamžik šla kytka dolů na podlahu a bledý jak ty dveře za ním, mladík s vykulenýma očima upřel zrak přímo v hlaveň Maxovy pistole a zdálo se, že v tuhle chvíli není schopen ani vidět ani vnímat nic jiného.
Max prohlédl celý prostor před sebou a usoudil, že je ten mladík tady zřejmě sám a že to byl, naštěstí, jen planý poplach. Úleva po prožitém napětí ho okamžitě uklidnila a nadměrná hladina adrenalinu v krvi vyvolala neovladatelný křečovitý usměv, kterého se mladík lekl možná ještě víc, než na něho namířené pistole. Max pozvedl zbraň a rychle seběhl dolů.
„Co tady děláš?“, zeptal Max potichu. Strašně se mu chtělo smát.
„Já… já“, mladík trochu koktal, ale držel se celkem statečně, „Já jdu za Peťou Roupcovou z třetího patra.“, nakonec vymáčknul ze sebe.
„Jak jsi se dostal dovnitř?“, Max opustil zbraň a povolil kohoutek.
„Dveře byly otevřené… Jsem tu už dlouho“, dodal za chvíli.
Adrenalin dělal svoji práci a Max se už skoro smál nahlas.
„Ty pitomče! Stát tady takhle potmě. Mohl jsem tě zastřelit!“, Max potřepal smolařského „Romea“ po rameni, „Seber svoji kytku a běž za ní. Když se budeš takhle loudat po tmavých koutech, tak tě někdo dřív nebo později odpráskne.“
Mezi tím vytáhnul mobil a vytočil číslo Margo. Po jednom zazvoněni zase zavěsil. Mladík, který byl ještě úplně v šoku roztřeseně a bojácně zvedl svoji kytku a vykročil k výtahu.
„Ne,ne,“ zastavil ho Max, „běž po schodech!“, mladík se viditelně ucuknul, ale zakýval hlavou a poslušně se vydal po schodech nahoru. Každou chvíli se otáčel a házel na Maxe vystrašené pohledy, ještě pořád vykulenýma očima, jakoby čekal výstřel do zad, nebo ještě něco horšího.
„Jen utíkej“, povzbudil ho Max a neodpustil si rejpnutí: „Jestli se budeš ještě potulovat v mým domě, tak ti příště ustřelím hlavu, ty, moulo!“
Mladík přidal a v další chvíli už bylo slyšet pouze jeho hlasitý dupot po schodech, který nemohl zahlušit ani hukot výtahu, který už jel dolů. Max se opřel zády o zeď, zavřel oči a konečně se zhluboka nadechl. V tu chvíli si uvědomil, že vlastně ještě nezkontroloval samotnou garáž! Času na to moc nezbylo a prožité vzrušení mu dalo možná až příliš lehkomyslnou odvahu. Otevřel dveře a vešel do prostoru garáže. Naštěstí tady žádné překvapení nečekalo. Max schoval pistoli dřív, než Margo s kamarádkou vystoupily z výtahu – nebylo třeba předem prozrazovat všechny trumfy.
Do auta nasedli ve stejném uspořádáni jak před tím, jen Veronika se tentokrát posunula do prostředku zadního sedadla. Maxe moc netěšilo vědomí, že vůbec neví co se děje před výjezdem z garáže, ale po krátkém rozmyšlení dal přednost faktoru překvapení a rychlosti před opatrným průzkumem. Zase nenechajíc vrata úplně se otevřít, vyřítil se ven tak rychle, jak to jen šlo. Žádné překvapení nečekalo ani tady. Černý džíp, jakoby se propadl do země a ani jiné podezřelé auto nebylo v dohledu. Max ještě pro jistotu chvíli kličkoval mezi baráky, a přitom stále měnil rychlost. Zdálo se, že je skutečně nikdo nesleduje. Max se oddal paranoie, zastavil, vypnul motor a nějakou dobu přes otevřené okýnko poslouchal, jestli je třeba nesleduje vrtulník. Ale noc, která už bezpodmínečně přišla k moci, byla tichá a klidná. Jasné hvězdy na obloze zakrývaly jen občas nepatrné mráčky.
Tentokrát Max řídil auto sice rychle, ale zase ne tak moc, aby zbytečně nepřipoutával pozornost policie nebo náhodných chodců. Co nejkratší cestou se vydal pryč z města a neustále sledoval prostor za sebou, vydal se k místu určenému pro odpočinek a trávení volného času v přírodě, párty jeho kamarádů, které teď muselo posloužit jako tajný úkryt.
Na chvíli se Max těšil myšlenkou, že už nečekané dobrodružství pominulo. Že je neznámá hrozba pryč a poslední jeho úlohou na dnešní noc bude odvést dívky domů a pak u skleničky archivního vína s úsměvem na tváři ještě jednou v duchu prožívat tak neobvyklý a hodně vzrušující zážitek. Ale stále napjatý výraz na tváři Veroniky, který mohl vidět ve zpětném zrcátku říkal opak. Neznámá dívka už se tolik nebála, a vypadala spíš velice zamyšleně a ustaraně. Takže nezbývalo nic jiného, než dohrát tuhle hru do konce. Hru, do které byl zatáhnut v podstatě proti své vůli, ale která ho bavila a vzrušovala. Jen ho trochu mrzel fakt, že musí hrát bez toho, aby věděl pravidla hry. Musel jednat v podmínkách ostrého deficitu informací a tudíž každý jeho tah mohl být chybný, protože se nedalo předem zvážit veškeré důležité souvislosti, když nějaké vůbec byly. Možná úplně zbytečně honí duchy s pistolí v ruce a celá historka má nějaké nečekané a jednoduché vysvětlení. Co když hrůzostrašný džíp vůbec nepatřil mafii nebo nějakým údajným pohádkovým únoscům, ale byla to prachsprostá ochranka, která má za úkol chránit rozmazlenou dcerušku bohatého tatínka a v hlavách dívek uzrál bláznivý plán, nebo sázka, jestli jim dokážou uniknout? Co udělají? Zavolají blbcovi, který do toho jde po hlavě, bez toho, aby zjistil všechny okolnosti… Max skosil oči na Margo. Mohla by mu provést něco podobného? Mladá slečna vypadala už skoro normálně. Nepřítomně hleděla na utíkající pod kapotu asfaltový koberec a dokonce se nepatrně usmívala nějakým svým myšlenkám.
Co se skrývá pod hodně širokým pojmem „mladá slečna“. Na jednu stranu ještě skoro dítě, dospívající dívka. Ale na druhou už zkušená žena, která si nelítostně hraje s city a osudy jiných lidí. Co tenhle fakt dokáže udělat s psychikou? Ovládaní neskutečnou mocí nad muži, kterou dává krásné svůdné tělo a vytříbené chování a spolu s tím skoro plná absence zodpovědnosti a pocit neskutečnosti, podmíněnosti děje. Neskutečná, ničím nenahraditelná možnost se schovat za závoj dětství a možnost najednou se zastavit, zakřičet „to se nepočítá!“, přejít přes mrtvoly a jít dál s čistým svědomím. Je to výhrada dorostu. Max se pousmál. Oni ještě nežijí. Oni si jen hrají na život. Jak ještě nedávno si hráli s panenkami, tak se to teď zkoušejí na opravdových, živých lidech. Jenže ještě zatím nejsou schopné si uvědomit, že jestli panence urvou ruku, hlavu nebo jí vyrvou srdce – tak ji to nebolí. Maminka vždy koupí novou a lze začít hru na novo. Jinak. Lépe. Anebo zase stejně – na tom v podstatě vůbec nezaleží. Max si zase nechtěně vybavil postavu neviditelného loutkáře, který táhá za provázky tohoto tragikomického divadla, které se jmenuje život. Čím se liší jeho loutky od těch panenek ze kterými si hrají děti? A čím se liší chování lidí, kteří se mění ,na takzvané „dospělé“, od svých dorůstajících potomků? Morálkou, která je většinou založena buď na historických dogmatech anebo na zastaralých náboženských pohádkách, které lidi nechávají vykládat po generacích v marné naději uniknout strachu smrti a vědomí prázdnoty a marnosti bytí? Kam se časem vytratí ten osvobozující pocit nesmrtelnosti a vše dovolenosti, který vládne člověkem v pubertě? Kde je ta pomyslná hrana, která rozděluje to, že je dětem dovoleno beztrestně a jednoduše urvat hlavu plastové panence, a dospělému zakazuje udělat to stejně s jiným člověkem? A to buď doslova, anebo jen přeneseně. I když to už zase není tak jisté. Mnohdy srdce prostřelené kulkou bolí míň, než srdce rozbité láskou, zrazené kamarádstvím, podvedené vyslovenou důvěrou. Čím je rána doopravdy krvácející horší, než ta, co krvácí jen v naší mysli? Plastová panenka má taky krev. Jen ji není vidět. Nebo možná jen lidi, co si hrdě říkají „dospělí“ se ji odnaučili vidět.
Max zatřásl hlavou. Ten známý pocit, že stojí na pokraji pochopení něčeho velkého a významného zase pominul a rozptýlil se ve mlze na pokraji dosahu dálkových světlometů.