Hydroponic town 40. - Zatuchlý tunel

Utekl další nevýznamný den plný proseb o umožnění odletu. Nastala noc, po které měla Sarrah dostáti svobody, jak slíbil sir Lionheart. Jenže kolikrát už takhle sliboval! Byla více než přesvědčená, že tato noc pro ni stejně nebude mít žádný kladný význam, když ulehala do postele. Sir byl ještě v koupelně. Zhasla lampičku a přikryla se tenkou peřinou. Kdosi zlostně zabouchal na dveře a ozvalo se několik hrubých hlasů. Zrychlil se jí tep.

,,Kdo to sakra je?" vyděsila se. Bylo více než zřejmé, že se vstupu nedožaduje žádná delegace a že hrozí velké nebezpečí. Rozletěly se dveře do ložnice. Sir Lionheart oblečen jen omotaným ručníkem okolo pasu vběhl do pokoje, proklel všechny svaté a zmateně zase odběhl, aniž by Sarrah sdělil, oč jde.

,,Co se děje?" zavolala na něj.

,,Já nevím, vážně nevím...!" řval a pobíhal po předsíni. Z ničeho nic se zastavil před otřásajícími se dveřmi a náhle s ledovým klidem a vážnou tváří otevřel kukátko.

,,Co chcete, pánové?"

,,Hej, hajzle, my chcem taky jahody a víno!"

,,Prosím? O čem to mluvíte?" řekl a při těch slovech se zlostně podíval na Sarrah. Ta jen zavrtěla hlavou a zdvihlým obočím dala najevo, že s tím nemá nic společného.

,,No tak, nedělej, že nic nevíš! Otevři, okamžitě!" a než stačil sir Lionheart něco říct či udělat, rozhořčený dav vylomil dveře a jeden holohlavý chlap s náušnicí v uchu sirovi probodl hrdlo.

Sarrah se jen s velkým vypětím sil překonala a výkřik uschovala jen v sobě. Duchapřítomně využila chvíle, kdy dav prohledával sira, a co nejrychleji a zároveň nejtišeji se vrhla pod postel. Byla tam tma. Snažila se posunout doprostřed podpostele, když do něčeho narazila.

,,Au, dávej pozor!" ozvalo se tiše. Tentokrát se už Sarrah nedokázala ovládnout a vykřikla zděšením. Jenže se nic neozvalo. Něčí ruka jí totiž přikryla ústa.

,,Buď ticho a neboj se." řekl někdo záhadný.

,,Kdo seš?"

,,Teď to není důležitý. Nejsme tu v bezpečí. Musíme pryč!"

,,Kudy?"

,,Tudy!" řekla a propadla se podlahou. Sarrah byla stažena za ruku. Zavřela oči. Klopýtala tmou vedená jen za svou paži. Pod nohama se jí čeřila voda. Slyšela to.

,,Kde to jsme?" volala.

,,Říkám ti naposled, buď zticha!"

Opovážila se otevřít oči. To, co uviděla, ji připomínalo kanalizaci. Zatuchlá voda líně tekla potrubím a malé zelenošedé mechy pokrývaly šedé zdi. Ani netušila, že na Arše existují takové kanalizační chodby. Domnívala se, že tu jsou vybudovány jen ty krásné sněhobílé tunely. Osoba před ní prudce změnila směr, až Sarrah ruplo v rameni, a vběhla do kolmé chodby. Byla úplně stejná, jen její průřez byl o trochu uzší. Sarrah měla nutkání znovu vykřiknout, kdo sakra je, ale už tak nestačila s dechem. Tempo bylo svižné a ostré.

,,Copak je ta ženská atletka? Vítězka marathonu?" pomyslela si Sarrah, když ta vpředu ještě zrychlila. Ucítila, jak ji v pravé noze chytá křeč. A píchání v boku stále sílilo. Pálilo ji v nose.
,,Dost!" vykřikla a prudce se zastavila. Osoba před ní ovšem něco takového nečekala a setrvačností se Sarrah celá zřítila do zatuchlé vody. Když se vynořila její hlava se zplihlými vlasy, ozvalo se popadaje dech: ,,Prosím, už dost!"
Poprvé spatřila tvář té záhadné osoby. Byla to žena. Vysoká byla stejně jako Sarrah, měla dlouhé úzké černé copánky, které ji stékaly po celém obvodu hlavy a ačkoliv nebyla nijak namalovaná, byla velmi pěkná. Zpod dlouhých kozaček se táhly uplé vyšisované džíny, nad kterými se k tělu připínalo tmavě hnědé tričko bez rukávů. Na pravé ruce měla omotaný jakýsi hnědý provázek, z kterého visely tři stříbrné cetky a na krku měla uvázaný nejspíše žraločí zub. Zdála se být perfektní.
,,Co dělá tady?" uvažovala v duchu Sarrah. Pak si všimla, že nad hnědým náramkem má ještě mírně krvavou ránu a lalůček pravého ucha byl také odtržený od obličeje.

,,Hele, slečno, vstávej z toho patoku. Říkám ti, jsme v nebezpečí, tak se rač postavit na ty svý nohy, protože já jdu dál!" konečně promluvila. Její hlas zněl rázně a tvrdě. Sarrah se hodlala zeptat, čeho se tak bojí, před čím vlastně utíkají, když je ti chlapi ani neviděli, když za sebou uslyšela hrubé výkřiky.

,,Už se blíží, tak vstávej!" vykřikla, chytla ji znovu za paži a znovu se rozběhla. Stejně jako před chvílí se vydali zatuchlým řečištěm. Každý střet hladiny s nohami se rozléhal tunely. Sarrah se zdálo, že hrubé výkřiky za jejími zády stále sílí. Neodvážila se otočit. Nohy se ji podlamovaly. Rozostřoval se ji zrak. Cítila, jak ji pot stéká z čela a vpíjí se do obočí. Dávno se už ztratila ve spleti tunelů. Bylo těžké vnímat okolí, natož cestu. Když už si myslela, že ji explodují plíce a odpadnou nohy, ruka běžkyně ji stáhla prudce doprava. Nasoukaly se do neprostorné temné díry. Jejich hluboké výdechy a supění rezonovalo o stěny blízko sebe.

,,Teď se snaž zadržet dech." řekla udýchaně ta tajemná žena. Sarrah ji ignorovala. Byla úplně zničená. Bílá noční košilka, která byla to jediné, co měla na sobě, se jí lepila na zpocené tělo. Popadala dech. Ticho doprovázené nádechy a mocnými výdechy náhle vystřídalo sílící bouření se vody. Pak k nim dolehly i výkřiky a výhružky. Srdce Sarrah začalo bít ještě silněji a rychleji. Blížili se. Dvě ženy v díře upřeně sledovaly ,,venkovní" okolí. Zvuky a spleť rozhořčených hlasů teď dosáhli bodu varu. Sarrah se zdálo, jako by stála uprostřed bojového pole. Stojatou vodu, která se rozprostírala těsně vedle jejich úkrytu, zvířilo několik desítek dolních končetin. Sarrah se modlila, aby ani jeden člověk nevrhl svůj pohled do černého doupěte, v němž byla schovaná. K jejich štěstí byli ,,lovci" zaslepeni odvetou, že je ani nenapadlo něco prozkoumávat. Zdálo se, že už všichni zmizeli, když přímo vedle Sarrah dopadl do vody nějaký chlap. Ihned se však zvednul a zase rychle odběhl. Nastalo hrůznostrašné ticho.

Sarrah se opovážila vylézt z úkrytu. Nikde nikdo. Jen ve vodě se tvořily malé kolečka pokaždé, když ze stropu spadla kapka. Tu si náhle Sarrah všimla, že se cosi pod jejími nohami ve vodě třpytí. Pomalu se ohla a rukou to sebrala ze zabláceného dna. Byl to malý zlatý odznáček.
,,Je celkem hezký." řekla si a strčila si ho do malinké kapsičky, která na košilce byla.

,,Pojď!" řekla tiše a opatrně ta žena a vydala se pomalým krokem zpět cestou, kterou sem přiběhly.

,,Počkej, teď už mi snad můžeš říct, kdo jseš, a co to všechno mělo znamenat?" chytla ji za tílko Sarrah. Žena se na ni ostře podívala, ale nakonec pookřála ve své tajemnosti.

,,No, dobře, jsem Alex. Víš, asi před třemi měsíci můj muž nuceně odešel do boje..."

,,Do Vitanovy?"

,,Jo. Jak to víš?"

,,Můj muž, Josh, taky."

,,Aha, aspoň víš, co jsem asi cítila. Chtěla jsem jít s ním, ale řekl mi, že musím být v bezpečí. Pak, když odletěl, rozhodla jsem se, že nebudu jen sedět na židli, a tak jsem se odvážila jít za tím Donem Juanem, který se vyklubal z člověka řídícího celý odvetný projekt proti těm rostlinám. Řekl mi tenkrát, a to si pamatuji doslovně, ať přijdu večer k němu, je totiž třeba vyřídit formality. Ještě jsme se ho sama zeptala, jestli mu nevadí, že jsem ženská. Poté, co mi udělal, mi bylo zcelá jasné, že mu to vůbec nevadilo! No, to tě asi nezajímá..." odmlčela se. Kráčeli potemnělým zatuchlým tunelem a jen letmo se na sebe podívali.

,,Ale zajímá, mám podobný osud..."

,,Došlo mi to, taky proto jsem ti asi pomohla..."

,,Ale jak jsi věděla, že tam někdo vtrhne? A jak znáš ten tunel? A vůbec, jak víš o mém osudu?"

,,Počkej, to je moc otázek najednou. Tenkrát v noci, když jsme pochopila, že se se mnou chce jenom vyspat, počkala jsem, až bude v koupelně. Pak jsem se rozběhla ke dveřím s bláhovým domněním, že nebudou zamčené. Byly. Zpanikařila jsem. Běhala jsme po pokoji a doufala, že se dveře od koupelny ještě nerozletí. Nevěděla jsem, kam utéct, a tak jsem se jako malá holka uchýlila pod postel. Tam jsem náhodou narazila na ten úchyt, kterým jsem se dostala do toho tunelu. Běžela jsem, co jsem jen mohla, a nevnímala, zda zahýbám vpravo, vlevo či běžím stále rovně. Pak jsme se ocitla kdesi v bílé chodbě. Bloudila jsem, než jsem narazila na nějakou živou duši. Byl to pán s hustým knírem a brýlema. A byl hodně podsaditej. Svěřila jsme se mu, co se děje u Lionhearta. Potřebovala jsem to někomu říct, bylo mi jedno komu, ale musela jsem to ze sebe dostat ven! Později se ukázalo, že je to nějakej příbuznej člověka, kterej vede boj proti korupci na Noemově Arše. Nechtěla jsem ani v nejmenším, aby Lionhearta zabili...zabili ho, že?"

,,Z toho, co jsme viděla, bych řekla, že neměl moc šancí. Ti lidé se chovali, jako by někdo kradl med z jejich úlu." řekla zaujatá Sarrah, neboť potkala někoho, kdo měl zcela stejný osud jako ona. Potřebovala vědět, že v tom není sama.

,,No, oni na to asi měli trochu právo. Jídlo neměli, jen ty prášky, vlastně my taky, zatímco ten chlap, ten vznešenej sir, si popíjel vína a požíral pozemské delikatesy. Nedivím se, že to ty chlapy tak vzalo, vždyť je znáš, když jde o jídlo, dokážou za to položit i své životy!"

,,Nebo životy někoho jiného..." poznamenala Sarrah.

,, Myslím si, žes měla docela štěstí, že jsem byla včas pod postelí. Nevěděla jsem, že tam budeš, ale uvědomila jsme si, že pokud tě najdou, budou tě chtít taky sejmout. Okamžitě mi došlo, co tu asi děláš, a tak jsem se rozhodla zachránit tě tak, jak jsem se před pár dny zachránila sama."

,,Děkuji, ale pořád to nechápu. Proč jsme tak rychle utíkali, když to byli tví přátelé?"

,,No, mě znal jen jeden člověk a to ten s tím knírem, ostatní mě nikdy neviděli a zdáli se tak zaslepeni odplatou, že by mě asi ani nenechali říct, že to já jsme jim o tom všem pověděla. A zadruhé tam během chvilky musela být osobní ostraha toho šmejda Lionhearta. A ti by mě už vůbec nenechali mluvit!"

,,Jak můžeš vědět, že by tam přiběhla ostraha?"

,,Ty sis nevšimla, když jsme byly v tom úkrytu, že mezi těmi bílými kombinézami byly i modré odstíny?"

,,Ne..."

,,No, tak já jo."

Nastala krátká chvíle ticha. Dvě postavy kráčely dlouhým tunelem.

,,Kam teď jdeme?" zeptala se Sarrah.

,,Zpátky k Lionheartovi, myslím, že to bude paradoxně nejbezpečnější."

,,A co ostraha, ta tam nebude?"

,,Nevím, jen doufám...že ne."