Temnota-Tlapka (č.9)

Byla jsem ráda, když jsem mohla opustit tu místnost s kopou hnoje uvnitř.
„Teď ti představíme Tlapku. Stará se o nás a o tenhle dům.“ Šedý si odkašlal a cestou do společenské místnosti volal Tlapku, jako by snad byla hluchá.
„Co řveš? Hoří snad?“ ozvala se žena, která právě vešla do místnosti druhými dveřmi. Byla velká jak hora a mohutná. Její hlas se rozléhal po celé místnosti až jsem si myslela, že mi prasknou ušní bubínky. Podle pomalého tlukotu srdce, jsem si domyslela, že i ona je upírka. V ruce držela utěrku, kterou mrštila po Šedým. Chytil ji.
„Je mnohem snazší na tebe zavolat než tě hledat po celém baráku. Víš jak je velký?“ bránil se Šedý. Tlapka se na něj zamračila a vytrhla mu utěrku z ruky.
„To vím lépe než ty. Od té doby co jsme sem přijeli totiž nedělám nic jiného, než běhám po celém tomto zatraceným zámku a snažím se ho alespoň trochu uklidit.“ obořila se na něj.
„Tak toho na chvíli nech a dej mi nějakou krev.“ Tlapka povytáhla pravé obočí.
„Snad jste se neprali kluci.“ káravě přelétla pohledem z Šedého na Vlka a pak se zastavila u rány kterou jsem Šedému zasadila. „Zaprvé si nemyslím že by jsi byl schopen ho zranit Vlku a zadruhé to vypadá na útok démona, nežli na upíra. Kdes k tomu přišel?“
„Od naší nové členky. Sewra se k nám dnes připojila.“ Vlk trochu poodstoupil aby bylo na mě lépe vidět, jelikož jsem stála za ním. Vřele se na mě usmála.
„Vítej maličká! Ani jsem si tě nevšimla. Pojď, musíme tě vykoupat a dát ti nějaké pořádné šaty.“ její tvář se rozzářila úsměvem a jako slunce zahnalo bouřku, která ještě před chvíli zuřila. Popadla mě za ruku a už mě táhla ke dveřím.
„A kde je ta krev?“ zavolal za námi Šedý naštvaně. Bylo trochu zvláštní, že se útočníkovi dostávalo větší péče, než napadenému a zraněnému.
„Ve sklepě.“ odpověděla a zabouchla za námi dveře. Vlekla mě někam po schodech nahoru, chodbou plnou dveří až do těch posledních. „Tenhle pokoj bude patřit tobě. Je jeden z mála jenž mají i koupelnu. Bude se ti líbit.“ vstoupili jsme dovnitř a musela jsem se usmát. Na zemi ležel krásný béžoví koberec, vedle dveří byla jedna skříň, byl tu také psací stůl, ale celé místnosti dominovala obrovská postel s nebesy a nadýchanými polštáři. Měla jsem chuť rozeběhnout se a skočit do těch měkoučkých peřin. Byla jsem si jistá, že po měsíci stráveném na podlahách rozpadlých baráků, bych si připadala jako v nebi.
Tlapka otevřela skříň a vytáhla nějaké oblečení a ručníky. Ukázala na dveře vlevo.
„Tam je koupelna. Pořádně se vydrhni, drahoušku a pak přijď dolů do společenský.“ podala mi hromádku, kterou držela v náručí a nechala mě o samotě.
Koupelna byla celá z mramoru a velkým zrcadlem do kterého jsem se chtě nechtě musela kouknout. To co jsem spatřila v zrcadle se mi ani zdaleka nepodobalo. Od hlavy až k patě jsem byla špinavá a moje vždy tak rovné vlasy byli jeden velký chomáč, který mi seděl na hlavě. Ušklíbla jsem se na sebe do zrcadla a raději se otočila zády. Strhla jsem ze sebe ty cáry látky, které byli kdysi dávno mým oblečením a napustila jsem si horkou vanu. Nikdy bych neřekla, že mi koupel bude tak chybět.
Ponořila jsem se do vany a nechala své ztuhlé tělo uvolnit. Chvíli jsem jen tak odpočívala a užívala si. Pak jsem přešla k té horší části. Nebylo zrovna lehké dostat ze sebe měsíc zažranou špínu, nemluvě o vlasech na které jsem vyplácala snad všechen šampon.
Když jsem usoudila, že lepší už to nebude, vypustila jsem vanu, osušila jsem se a oblékla si černé kalhoty s bílou halenkou. Kupodivu Tlapka strefila přesná moji velikost.
Nejhorší ze všeho byli vlasy. Vylámala jsem téměř všechny zuby hřebenu, než jsem je rozčesala a to nemluvím o tom, že jsem na ně použila snad kilo kondicionéru. Dokonce jsem tu našla i fén a tak jsem si mohla vyfoukat hlavu.
Jakmile jsem skončila podívala jsem se opět do zrcadla. Konečně jsem to byla zase já, i když se mi zdálo, že můj obličej získal noví výraz, takoví dravčí. Zavrtěla jsem hlavou a odvrátila se od něho. Jak je nádherné být zase čistá! Po dlouhé době jsem se zas cítila jako člověk. Povzdechla jsem si a šla do společenské místnosti, kde na mě Vlk už netrpělivě čekal.
„To ti to trvalo.“ stěžoval si jakmile mě uslyšel scházet po schodech. Vstal a otočila se.
„Promiň, ale koupel jsem si nedopřála ani nepamatuji. Bylo příjemné…“ zarazila jsem se v půlce věty. Vlk si mě prohlížel s nepřítomným výrazem ve tváři. „Co je? Zapomněla jsem si kalhoty, nebo co?“ obořila jsem se na něj. Zrudl a okamžitě uhnul pohledem. Šedý se zasmál. Až teď jsem si všimla, že sedí v křesle zády ke mně a popíjí tmavě červenou tekutinu ze skleničky. Bylo mi jasné, že to není šťáva.
„Půjdeme? Chtěl bych ještě dnes přivítat dalšího démona do rodiny. Budeš pak mít míň práce.“ popadl mě Vlk za loket a už mě táhl ven.