Temnota-posila (č.10)

Šla jsem úzkou uličkou. Vlk mě už dávno opustil hledat upíry. S verbováním polodémonů mi nemohl pomoci. Když jsme našli prvního polodémona utekl jakmile ho uviděl a tak jsme došli k názoru, že budu muset jít sama. Byla jsem celkem nervózní.
Bezcílně jsem se loudala ulicemi a snažila se najít nějakou stopu, která by mě navedla k někomu z mého druhu. Už několik hodin jsem prochodila, ale nevadilo mi to. Byla jsem zvyklá. Od té doby co jsem utekla z domu jsem nedělala nic jiného, pokud jsem nelovila, nebo neutíkala před policií. Teď jsem měla dokonce i boty, slušné oblečení a místo kam složit hlavu. Nebyla jsem si sice ještě úplně jistá zda jsem se rozhodla správně, ale doufala jsem v to. Vždyť mi nikdo neublížil jak Vlk slíbil, tedy pokud se nepočítala ta šipka co mi málem prolétala až do mozku. Trochu jsem se obávala večera, kdy jsem se měla seznámit i se zbytkem rodiny. Nevěřila jsem, že budou stejně přátelský k polodémonům jako Vlk.
Zastavila jsem a zostřila sluch. V domě nalevo ode mě byl jeden člověk. Srdce mu tlouklo pomalu, pravidelně jako všem v dosahu zhruba padesáti metrů. Až na jedinou výjimku, která byla za zatáčkou. Srdce ji bušilo prudce a její strach jsem mohla téměř ochutnat, jak vysel ve vzduchu. Zpomalila jsem a potichu našlapovala. Byla tu velká pravděpodobnost, že to nebude polodémon, ale upír. Ti byli na každém rohu.
Tlukot naráz ustál. Byl to polodémon. U oběti upírů srdce pomalu skomírá až se zastaví u nás ne. Vyšla jsem zpoza rohu. Uprostřed uličky klečela dívka a u nohou ji ležela žena středního věku s tmavými vlasy a dírou v hrudníku.
Nesnažila jsem se jít tiše ani nenápadně, ale dívka byla tak zaujata svou kořistí, že si mě nevšimla. Zastavila jsem se až těsně u ní a dívala se jak si zakrvácenýma rukama cpe srdce do pusy a netrpělivě si odhrnuje blonďaté vlasy z obličeje. Byla přesnou kopií mě samé ještě před pár hodinami. Odkašlala jsem si, abych na sebe upozornila.
Vyskočila na nohy. Poslední sousto si nacpala do krku a spolkla. Jako bych jí ho chtěla z té pusy vyndat, ale neutekla a ani nevypadala, že by se k něčemu takovému chystala. Prohlédla jsem si ji pozorněji. Byla na tom lépe než jsem byla na tom já. Určitě nebyla polodémonkou dlouho. Věkem byla asi stejně stará jako já, trochu vyšší a její modré oči se na mě dívali s nadějí, jako zbloudilí pes, který hledá svého pána. Tenhle tip holek jsem nenáviděla.
„Ahoj.“ ozvala se dívka nejistě. Byla jsem trochu překvapená, že mě oslovila první a začala jsem ji podezřívat, že to byla past. Všichni nemusejí být tak paranoidní jako ty! Napomenula jsem se a přinutila se usmát.
„Já jsem Sewra a ty?“ zeptala jsem se nejvlídněji jak jsem dokázala. Dívka se znatelně uvolnila a také se na mě usmála. Byla šťastná jako blecha, což jsem nechápala.
„Katka. Jsem tak ráda, že potkávám někoho s kým si mohu promluvit.“ v očích ji radostně blízalo a hlas ji vzrušením přeskakoval. „Cítím se tak sama od té doby co mě To pokousalo.“
„Chápu. Mohla bych ti pomoct jestli chceš, ale tady by jsme neměli zůstávat. Mohla by sem přijet policie.“ Katka horlivě přikyvovala. „Pojď, půjdeme.“ ani se nezeptala kam.
„Mohla bych s tebou zůstat? Hrozně mi schází společnost.“ upřela na mě prosebný pohled. Tak tohle bude lehké. Myslela jsem, že to bude mnohem těžší. „Jasně. Patřím k jedné organizaci. Jsem v ní úplně nová, dnes jsem se k ní přidala. Je to vlastně něco jako jeden rod. Říká se, že patříme do jedné rodiny. Chceš se k nám přidat? Chodíme po městě a snažíme se přemluvit ostatní aby se k nám přidali.“
„A kolik je v té vaší rodině takových jako jsme my.“ zeptala se nadšeně.
„Jenom já. Jsem první polodémon, kterého se jim podařilo naverbovat.“ řekla jsem popravdě, i když trochu s obavami, zda ji to neodradí, ale to jsem se spletla.
„To nevadí a kdo jsou teda ti ostatní?“ zeptala se nechápavě.
„Upíři.“ odpověděla jsem trochu zmatená její reakcí. Vypadala trochu zmateně.
„Ale ti s námi nemluví.“ zamračila se. Zavrtěla jsem hlavou.
„Tihle ne. Jsou opravdu přátelští.“
„To je bezva. Vždy jsem si chtěla s nějakým promluvit.“ zašvitořila spokojeně. „Půjdeme hned tam kde se ta tvá rodina ukrývá?“ zeptala se. „Už se nemůžu dočkat až se seznámím i s ostatníma.“ vypadala naprosto klidně a spokojeně. Žádné pochybnosti, nebo strach. Zamračila jsem se. Bylo mi jasné, že s ní si rozumět nebudu a s velkou pravděpodobně ji budu nenávidět, ale to počká dokud nebude přijata do rodiny. Do té doby se k ní budu muset chovat mile a přátelsky. V duchu jsem zasténala, když mi začala vyprávět jak ji chybí kosmetika.